↗

Téměř čtyřicet let po listopadu 1989 se „děti sametu“ — dnes sami takřka čtyřicátníci, lidé na vrcholu produktivního věku, příslušníci střední třídy, matky a otcové — ptají po dostupném bydlení a sdílených kolech, školách, ke kterým to budou mít jejich děti blízko a kam je bez obtíží přijmou. O systému, který má jejich potřeby naplnit, nevedou tito lidé spor, nepodnikají vůči němu ideový výpad, také jej však vehementně nebrání, jen se v něm snaží uplatnit a přežít. Foto Pavel L. WmC

Dvě celá a devadesát jedna setina procenta. Velice slabý volební zisk Motoristů sobě v Praze je možná nejzajímavějším výsledkem letošních komunálních voleb. Je cifrou, jíž bychom rozhodně měli věnovat víc než jen pohrdavý posměch, zvlášť v porovnání s volebními zisky vítězů. Na to, jak si v hlavním městě, které je zároveň evropskou anomálií, neboť je snad jako jediné ze všech kontinentálních hlavních měst letitou pravicovou baštou, povede nejpravicovější z českých politických stran, byl nejspíš zvědavý kdekdo.

Šlo nakonec o první zátěžový test českých trumpistů od loňských parlamentních voleb. Hlasování do zastupitelstev obcí tak neprověřovalo jen věrnost motoristického klanu a jeho regionální sílu v kramflecích, ale vůbec životnost a budoucí naděje nejmladšího z výhonků, který nedávno tak divoce vyrašil z úhoru politického myšlení Václava Klause.

Meze motoklausismu

Nikdo dnes u nás neztělesňuje klasicky libertariánské a volnotržní okázalé pohrdání politickou etikou, intelektuály, filosofií obecného dobra a sociálnědemokratickými principy solidarity víc než právě tito dieselem opanovaní fešáci nejpravicovějšího střihu — každé jedno promile jejich volebního zisku znamená konkrétní údaj, číselný doklad toho, jak živá je u nás ryzí tradice Klausova svébytného devadesátkového thatcherismu na český způsob.

Praha, totiž tato vždy věrně pravicová Praha — srdce českého byznysu, korporátních zájmů a životního stylu vyšší střední třídy — mohla něco takového prověřit. Ale neprověřila. Žezlo vítězů nakonec svěřila Starostům, deklarujícím, že město vedou a nadále chtějí vést odborně. Tedy podle „intelektuálské“ odborné koncepce, která bere v potaz i právě ten kovanými pravičáky, trumpisty a mileisty tolik nenáviděný veřejný zájem. Dekorovala tím STAN líbivým titulem lídra opozice a povýšila tak toto bytostně regionální a z regionalismu rostoucí hnutí na novou metu.

Vypůjčíme-li si navíc pro Starosty přívlastek z arzenálu politické filosofie a nazveme je bez dalších okolků liberálně progresivní stranou — tedy takovou, jež dobrovolně svázána dogmatem tržního zájmu nepřestává ještě snít o dobrém a udržitelném kapitalismu pro všechny — hned vidíme, že je to právě tento liberální progresivní směr, který svou vítěznou vlajku vztyčil nejenom nad metropolí, kde pod jeho prapor patří zcela jistě i Praha Sobě a Piráti, ale i nad jinými městy — například nad Brnem, kde liberální progresivismus se zeleným a lidoveckým nádechem také v konečném součtu docela pohodlně triumfoval.

Podobně tomu bylo v Hradci Králové, kde místní frakce pravicově populistického ANO jménem pravicového „makání“ tepala dosavadní vedení města opravdu ze všech stran, a to přesto svou pozici uhájilo a krajské město nejspíš povede i do dalších let. Zisk tří mandátů si v Hradci připsala i zdejší, pro někoho poněkud neobvyklá a — jak rád s odkazem na politické myšlení rakouského publicisty Günthera Nenninga říkám — „rakouská“ koalice lidovců a Zelených s podporou uskupení Změny pro Hradec.

Samostatnou kapitolou je severočeské Ústí, pro jeden výlučný historický moment jakoby omámené dávným duchem Občanského fóra. Zdejší občanské hnutí Jedno Ústí vznikalo odspodu, sjednotilo různé politické subjekty a konkurenční ANO bez nadsázky prostě smetlo.

Poněkud stranou všech politických komentátorů zůstává taková Třebíč, k níž se ale pro dostavbu nedalekých Dukovan budou nejspíš brzy upírat zraky celé republiky. V pětatřicetitisícovém městě velmi výrazně uspěla koalice Zelených, Pirátů a ekologicky laděného občanského sdružení Břehy, jež skončila třetí se čtrnácti procenty hlasů, zatímco vládní hnutí ANO zde podobně jako i v řadě jiných okresních a krajských měst citelně ztratilo kolem pěti procent příznivců.

Generace bez revoluce: hlavně přežít

Obrat českého voliče k liberálně progresivnímu pólu nemusí přitom hned znamenat zásadní ideologický přelom a dokonce ani nějaký prvotní signál politického ústupu české pravice. Pokud o něčem svědčí, pak o generačním posunu, který je paradoxním dotvrzením toho, jak dobře a v zásadě nezvratně je pro tuto chvíli kapitalismus v českých končinách zaveden a jak nerušeně, dobře se mu daří.

Natolik dobře a organicky, že není jakožto systém při faktické absenci české levice předmětem zásadní ideologické debaty a principiálního zpochybnění — jako to vidíme na příkladech politických střetů v USA, v Německu či ve Francii —, ale stává se spíše přirozenou doménou denního života, v níž nejrůznější aktéři osvědčují svou schopnost nabídnout voličům liberalismus s lidskou tváří: artikl, po kterém je zjevně v největších českých městech poptávka.

Téměř čtyřicet let po listopadu 1989 se „děti sametu“ — dnes sami takřka čtyřicátníci, lidé na vrcholu produktivního věku, příslušníci střední třídy, matky a otcové — ptají po dostupném bydlení a sdílených kolech, školách, ke kterým to budou mít jejich děti blízko a kam je bez obtíží přijmou, po veřejných prostranstvích, kde budou oni sami chtít trávit čas, pracovat, potkávat se a žít.

O systému, který má jejich potřeby naplnit — a který to samozřejmě může udělat jen do té míry, za kterou ho už nepustí velcí tržní hráči a oligarchové — nevedou tito lidé spor, nepodnikají vůči němu ideový výpad, také jej však vehementně nebrání, jen se v něm snaží uplatnit a přežít.

A právě to je nejlepší politická příležitost pro prakticky orientovaný liberální progresivismus, zatímco agresivní formy pravicového libertariánství z politické mapy mizí, neschopné se po vzoru takových USA, opřít třeba o křesťanský nacionalismus rozzlobených bílých mužů nebo o jiné dobře organizované a štědře dotované masové kontrarevoluční hnutí.

Českým trumpistům prozatím zůstávají jen drobky. Ostravské drobky, chtělo by se říct. Zda to tak i zůstane, záleží do velké míry i na tom, do jaké míry se progresivním liberálům podaří se svými voliči uhrát fér hru v systému, který už samotnou svou podstatou je nefér.

Sečteno a podtrženo — právě skončené komunální volby jsou poločasem naděje. Poločasem, neboť míč je teď na straně „dětí sametu“ a jejich politických kapitánů, lidí střední třídy, aktivní občanské veřejnosti, jež za takřka čtyřicet let dospěla k vědomí své hodnoty a váhy své role, zná však i tíseň nefér hry, kterou je v systémových podmínkách nucena hrát. Ale právě jen poločasem, neboť zůstává otázkou, podle jakých pravidel a k jakému závěru lze vlastně hrát na hřišti, které kolíkoval kapitál a kde pískají sudí oligarchie. Kéž by vyšla šťastná karta demokracie a zápas se nakonec vydařil — ve prospěch nás všech.