V neděli 13. září 2026 proběhly ve Švédsku parlamentní volby. Po napínavém volebním souboji s těsným výsledkem tří poslaneckých mandátů vyhrála nakonec červeno-zelená opozice v čele se sociálnědemokratickou lídryní Magdalenou Anderssonovou, jejíž strana i letos získala největší počet hlasů.

Jedná se ale o klasické Pyrrhovo vítězství. Sociální demokraté (Socialdemokraterna) totiž v letošních volbách obdrželi pouhých 28,02 procenta hlasů, což představuje jejich historicky nejnižší výsledek od zavedení všeobecného volebního práva, a v parlamentu přišli o osm křesel z celkového počtu 349. Ukázalo se tak, že dlouhodobé pokusy sociálních demokratů o přibližování se politickému středu a přejímání pravicových témat se opět nevyplatily.

Konec mýtu o neporazitelnosti

Největšími poraženými se v letošních volbách stali krajně pravicoví Švédští demokraté (Sverigedemokraterna). Ztratili více než tři procentní body, což představuje jedenáct parlamentních křesel. Znamená to, že od vstupu strany do parlamentu v roce 2010 jejich podpora v porovnání s předcházejícími volbami vůbec poprvé klesla.

Mýtus o neporazitelnosti extrémní pravice se tak konečně bortí. Důvodů poklesu popularity strany předsedy Jimmieho Åkessona je více. Ačkoliv v minulém volebním období tito extremisté neseděli přímo ve vládním kabinetu, svou podporou při hlasování drželi u moci menšinovou koalici Umírněných, Liberálů a Křesťanských demokratů. Jejich role se tak proměnila z čistě protestní strany v de facto sílu vládní, na což populisté — jak tomu obvykle bývá — narazili i ve Švédsku.

Předchozí vláda sice tvrdými zásahy proti kriminalitě snížila počet násilných trestných činů a zkrotila inflaci, ale stalo se tak za cenu vybydlení veřejného sektoru, zejména školství a zdravotnictví. Právě tato témata, společně s finanční podporou domácností, patřila k hlavním tématům letošního volebního souboje. Švédští demokraté přišli o podporu hlavně na jihu země v regionu Skåne, který býval jejich tradiční baštou.

To jasně ukazuje na nespokojenost voličů s jejich reálným vládnutím v tamních zastupitelstvech, především v oblasti zdravotnictví. Jakmile museli začít škrtat v rozpočtech obecní zdravotní péče, image „ochránců obyčejných lidí“ se zhroutila. Ukázalo se, že za fasádou boje proti migraci nezbývá nic než neoliberální ekonomické utahování opasků.

Strana přišla o zhruba čtyři procenta svých dřívějších voličů, hlavně z řad pracujících, kteří letos svůj hlas odevzdali raději Sociálním demokratům. Na druhé straně další přibližně čtyři procenta odešla k pravicovým partnerům bývalé vlády, zejména k mírně posilujícím Umírněným.

Tito voliči totiž zjistili, že i tradiční pravicové strany dokáží vcelku uspokojivě provádět stejnou politiku, jakou jim slibovali Švédští demokraté, a to i bez nálepky extremistů. Politologové navíc poukazují na to, že v minulých volbách se ziskem kolem dvaceti procent hlasů dosáhla strana svého možného maxima a přirozeně se nasytila jejich voličská podpora.

Když kopírování pravice selže

Stejně jako v minulých volbách, ti letos se nejpopulárnější stranou ve Švédsku stali Sociální demokraté, byť zároveň zaznamenali největší propad hlasů ve své historii a přišli o osm parlamentních křesel.

Podle analytiků se až příliš spoléhali na vedoucí pozici v předvolebních průzkumech a místo prezentování vlastní vize se soustředili na negativní kampaň — strašení voličů hrozbou, že by pravicová koalice mohla poprvé otevřeně vpustit do vlády Švédské demokraty.

V otázkách spravedlnosti a migrační politiky se strana svou rétorikou snažila ještě více přiblížit pravici, a zároveň se jí zjevně nevyplatila ani dlouhodobá spolupráce se Stranou středu (Centerpartiet), která je v ekonomických otázkách tradičně neoliberální.

Někteří voliči Sociálních demokratů proto v těchto volbách raději zvolili autenticky levicovou Vänsterpartiet, ke které podle odhadů přešlo dvanáct až čtrnáct procent jejich někdejších voličů. To byl také jeden z hlavních důvodů nárůstu popularity této levicové formace, která oproti minulým volbám získala o téměř dvě procenta více hlasů a stala se čtvrtou nejsilnější stranou v zemi.

Sociální demokraté tak spáchali taktickou i morální sebevraždu. Když levicová strana rezignuje na vlastní ekonomická a sociální témata a místo toho přistoupí na narativ pravice v otázkách bezpečnosti a migrace, volič raději zvolí originál, nebo odejde. Předsedkyně Sociální demokracie Magdalena Anderssonová sázela na pragmatismus středových voličů, ale zapomněla, že levice bez vize budoucnosti je jen prázdnou skořápkou.

Renesance autentické levice

Analytici za skutečné vítěze voleb označují levicovou stranu Vänsterpartiet, která tento rok získala o šest poslaneckých křesel navíc, a zčásti i Zelené (Miljöpartiet), kteří letos narostli přibližně o jedno procento a získali čtyři nová křesla. Důvodem růstu těchto stran jsou již zmíněná tradiční sociální a ekologická témata, která letos voliči pokládali za nejpalčivější.

Vítězství opozice bylo možné právě díky zvýšené podpoře těchto dvou formací. Ukázalo se, že autentická obhajoba silného sociálního státu, odmítání zisků ve školství a nekompromisní zelená politika mají masovou podporu. Tito voliči nechtěli jen „menší zlo“ v podobě sociální demokracie, chtěli jasnou alternativu ke kapitalismu volného trhu.

Když vezmeme v potaz tato fakta, jde o velmi křehké a hořké vítězství, jelikož budoucí podoba švédského kabinetu bude silně záviset na ochotě Strany středu (Centerpartiet) dělat kompromisy. Lídryně Centerpartiet Elisabeth Thand Ringqvistová totiž radikálně odmítá sedět ve vládě s levicovou stranou, zatímco šéfka Vänsterpartiet Nooshi Dadgostarová už od začátku volební kampaně hrozí, že nepodpoří žádnou vládu, ve které její strana nezasedne.

Nacházíme se tedy v patové situaci, neboť Vänsterpartiet a Centerpartiet se vzájemně neshodnou na několika klíčových otázkách, které švédské voliče trápí nejvíce. První spor se vede o úplné zrušení karenční srážky, tedy nevyplácení nemocenské hned za první den nemoci, jež tvrdě prosazuje levice. Druhým je otázka, zda bude i nadále možné soukromě profitovat ze státem a z daní placeného zdravotnictví a školství. V tomto bodu se Centerpartiet plně shoduje s pravicovými Umírněnými, zatímco levice a zelení jsou zásadně proti.

Předsedkyni sociálních demokratů Magdalenu Anderssonovou tak v příštích týdnech čekají vyčerpávající vyjednávání a půjde v nich o to, zda a do jaké míry budou levice a středový blok ochotny ustoupit ze svých pozic. Nárůst podpory Vänsterpartiet a Miljöpartiet je ale jasným důkazem toho, jakým směrem si voliči přejí, aby se země ubírala.

Jestliže se Anderssonové nepodaří sestavit vládu a získat důvěru v parlamentu, předá předseda parlamentu mandát k dalšímu pokusu předsedovi Umírněných, Ulfu Kristerssonovi. Ten se sice může pokusit na svou stranu přetáhnout Centerpartiet, zde ale zřejmě narazí na jejich dlouhodobý odmítavý postoj k jakémukoliv vládnutí se Švédskými demokraty. V takovém případě bude země pravděpodobně odsouzena k vyhlášení předčasných voleb.

Švédsko tedy v této chvíli nevstupuje do éry stability, ale do éry těžkých ideologických bojů. Pokud bude Centerpartiet dál blokovat Vänsterpartiet v účasti na moci a sociální demokraté jim v tom ustoupí, hrozí paralýza státu, která v roce 2030 může zklamané voliče vmést zpět do náruče krajní pravice. Poučení ze Švédska pro evropskou levici je jasné: polovičaté kompromisy s neoliberálním středem k záchraně sociální soudržnosti a demokracie nestačí.