Německo má za sebou mimořádně turbulentní září. Výsledky trojích voleb do zemských parlamentů mají potenciál radikálně proměnit poměry v zemi jak bezprostředně, tak i dlouhodobě. Sousedé se srovnávají s nevídanými úspěchy pravicově extremistické Alternativy pro Německo (AfD) na straně jedné, i překvapivým vítězstvím Levice (Die Linke) na straně druhé. Stejně tak stojí za pozornost pokračující stagnace, případně rovnou propad dřívějších hegemonů německé politiky, Křesťanskodemokratické unie (CDU) a Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) — v jednom případě dokonce až v podobě historicky bezprecedentního vypadnutí z parlamentu.

Sasko-Anhaltsko: přelomové vítězství krajně pravicové AfD

Začněme chronologicky ve východoněmeckém Sasku-Anhaltsku, kde se volby konaly o prvním zářijovém víkendu. Právě v této spolkové zemi, kde je AfD německými úřady označována za prokazatelně pravicově extremistickou a v jejím vedení se angažují kádry s vysloveně neonacistickou minulostí, tato strana s přehledem vyhrála. K absolutní většině jí však scházejí tři mandáty, takže svého nejambicióznějšího cíle — konečně vládnout sama — nedosáhla.

S podporou bezmála 44 procent odevzdaných hlasů jde nicméně o její dosud nejlepší výsledek. Ten je o to přesvědčivější, že druzí konzervativci z CDU, kteří v zemi vládli poslední dvě a půl dekády, získali pouze sedmnáct procent. Všechny ostatní etablované strany skončily pod deseti procenty. O jejich mizérii asi nic nesvědčí víc, než že si mnohé z nich ještě oddechly, protože reálně hrozilo, že by se do zemského sněmu vůbec nemusely dostat.

V odpovědi na otázku, odkud přesně se podpora extremistů v populaci bere, se rýsuje už celkem tradiční obrázek: volí je podstatně více mužů než žen, častěji lidé s nižším vzděláním a obyvatelé periferií než center. Z generačního hlediska se pak opírají především o voličstvo nižšího středního věku.

Za zvláštní zmínku stojí dvě věci. Jednak to, jak výrazně se AfD podařilo přivést k volbám dosavadní nevoliče — bylo jich 170 000, tedy zhruba desetina celkového elektorátu v dotčené spolkové zemi. Dechberoucí úspěch AfD tak do značné míry stojí právě na nich.

Nevoliči přitom bývají lidé, kteří k volbám nechodí, protože mají pocit, že se jejich život žádnými volbami nezmění. Že je dokáže vyburcovat právě antisystémová strana, tak do jisté míry dává smysl — zároveň je to ale velmi špatná vizitka všech ostatních partají.

Druhá věc je, jak silně podpora AfD koreluje se špatným hodnocením vlastní ekonomické situace. Mezi lidmi, kteří svou situaci hodnotí špatně, dosahuje až 65 procent — jako u jediné strany tedy výrazně více než v celé populaci. Když mají pak voličky a voliči AfD v Sasku-Anhaltsku říct, co jim dělá největší starost, devět z deseti zmiňuje vedle počtu cizinců žijících v Německu také obavu, že ceny vystoupají tak vysoko, že nebudou schopni pokrýt životní náklady.

Zrovna v Sasku-Anhaltsku se takovému sentimentu nelze příliš divit. Jde o vůbec nejchudší spolkovou zemi, nezaměstnanost se zde šplhá k osmi procentům, populace je mimořádně přestárlá a zároveň je zde výrazný převis mužů nad ženami. Region je také převážně rurální a v důsledku demografických změn, nemilosrdné transformace a nezvládnuté strukturální politiky utrpěl značné ztráty v oblasti veřejné infrastruktury a služeb.

Spolu s přetrvávající neadekvátní reprezentací východního Německa v celoněmecké debatě i politice a symbolickým zneuznáním východních Němců ve sjednocené zemi je rovnice celkem jednoduchá: sociálně nejzranitelnější lidé na periferiích periferie, kteří kolem sebe po desetiletí vidí hlavně úpadek a vylidňování, aniž by v etablované politice nacházeli pochopení a účinné zastání, se proti ní bouří jedním z mála způsobů, o nichž mají pocit, že jim zbývají — volbou extremistů, kteří slibují, že se systémem zatočí a jim zároveň konečně dají pocit viditelnosti a, jakkoli pochybnou, důstojnost.

Je opravdu smutným vysvědčením v podstatě všech mainstreamových stran, kolik lidí konstatuje, že zájem, pochopení a zastání pro sebe vidí už jen u AfD.

Povolební situace v Sasku-Anhaltsku zavání politickým patem. Početně přichází v úvahu jedině koalice všech stran proti AfD. Ta ale reálně není na pořadu dne, protože Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW), které se zde do parlamentu také velmi těsně dostala, striktně odmítá další vládu pod taktovkou CDU. Šlo by navíc o maximálně nesourodou a nestabilní pětikoalici, do níž se žádná z ostatních stran doopravdy nehrne.

Druhou standardní možností by byla vláda Alternativy pro Německo se Spojenectvím Sahry Wagenknechtové. Ani tu ale BSW nechce. Nevyznává sice ideu takzvané protipožární zdi jako ostatní strany, tedy striktního bránění jakémukoli podílu AfD na moci. Naopak říká, že jde o antidemokratický a v zásadě již neudržitelný postup. Je přitom nutné podotknout, že v tom zdaleka není osamocená: podobné hlasy zaznívají stále častěji i v politickém a mediálním mainstreamu.

Pravicovým extremistům nicméně BSW k přímému podílu na vládě pomoci nechce. Favorizuje volbu nadstranického ministerského předsedy, což ale nemá příliš velkou šanci na úspěch. Německo totiž na rozdíl od České republiky a jeho úřednických vlád s něčím takovým nemá žádnou zkušenost a tento model zde není považován za smysluplný.

Druhou možností je, že by BSW dopomohla k volbě lídra AfD Ulricha Siegmunda ministerským předsedou až ve třetím kole, a to prostřednictvím zdržení se hlasování. Následně by jeho menšinovou vládu podporovala při jednotlivých programových bodech, na nichž se obě strany shodují. Jde zejména o přístup k migraci, jejíž omezení obě strany podporují, byť z odlišných ideových východisek, a o kritický pohled na válku na Ukrajině, zbrojení a sankce proti Rusku. To je ovšem oblast, v níž se jen máloco rozhoduje na úrovni spolkových zemí.

Všechny tyto možnosti jsou značně kostrbaté, nestabilní a pro málokoho výhodné. Jak to v Sasku-Anhaltsku dopadne, je proto krajně nejisté a signály, které AfD a BSW vysílají, se bez přehánění mění ze dne na den. Zcela vyloučeno není, že se Ulrich Siegmund se svou vládou nakonec bude opírat o nějaké přeběhlíky, a to i případně z řad CDU.

Ve hře je ale také dlouhodobější pat nebo nové volby. AfD koketuje s představou, že by jí tentokrát ještě větší mobilizace mohla přinést vysněnou absolutní většinu. Ostatní strany by zároveň nepochybně mobilizovaly proti ní. Jaký by byl výsledek případných nových voleb, je proto otevřenou otázkou.

Meklenbursko-Přední Pomořansko: kolosální neúspěch CDU

Minulou neděli se pak volilo v další východoněmecké zemi, Meklenbursku-Předním Pomořansku. Zde dosud vládla SPD v koalici s Die Linke a z křesla předsedkyně zemské vlády se pozici snažila obhájit jedna ze v současné době nejvýraznějších představitelek sociální demokracie Manuela Schwesigová. Dlouhou dobu to pro ni nevypadalo nejlépe — ještě před rokem touhle dobou měla preference oproti AfD pouze poloviční, ale poslední měsíce se jí podařil pozoruhodný finiš.

Založila ho na maximální personalizaci propojené se zúžením kampaně na porážku AfD — obojí dobře vystihuje její centrální slogan „Frau gegen blau“, tedy volně „žena stavějící se proti modrým“ (modrá je barva AfD). Zcela jistě ale také profitovala z toho, že se nejhlasitěji odvážila vymezovat vůči celostátní SPD, která si ve velké koalici s CDU vede celkově nevalně, přičemž masivní nespokojenost a kritiku vyvolal toto léto zejména velký vládní „modernizační“ balíček, který obsahuje jedny škrty vedle druhých.

Ani obdivuhodný finiš nakonec na první místo nestačil — to si i zde s bezmála čtyřicetiprocentní podporou uzmula AfD. SPD však skončila jen o necelé tři procentní body za ní, což je výsledek, o kterém může tato strana jinde už jen snít.

Její úspěch tak poskytuje určité obecnější vodítko k politickému úspěchu: očividně mu prospívá solidní, hmatatelná a konkrétně přiřaditelná vládní práce, výrazná kandidátka (v případě progresivních stran, které mají dlouhodobě vyšší podporu mezi ženami, tím je zde opravdu zcela konkrétně myšlena kandidátka — žena) a čitelný, jasně levicový kurz. Vyhrocení kampaně proti AfD se zde ostatně osvědčilo už podruhé. Podobně například předloni uspěl v Braniborsku sociální demokrat Dietmar Woidke, jakkoli tato strategie s sebou nese různá úskalí.

Svůj kolosální neúspěch přičítá CDU v Meklenbursku-Předním Pomořansku mimo jiné právě tomu, že SPD voličstvu sugerovala, že proti AfD je třeba bez ohledu na skutečné vlastní preference vsadit na jednu kartu, totiž tu rudou. Do jisté míry jí dává za pravdu pohled na detaily volebních výsledků: přesun voličů od CDU k SPD byl ze všech mezistranických přesunů skutečně největší.

Zcela jistě svou roli ale sehrála i nevídaně nízká popularita konzervativního kancléře Friedricha Merze, který za ani ne rok a půl vládnutí dokázal nahromadit řadu řemeslných chyb, kontroverzních výroků a v neposlední řadě i nepopulárních politických rozhodnutí, zejména již zmíněný nedávný balíček reforem.

V Meklenbursku-Předním Pomořansku každopádně do budoucna s velkou pravděpodobností povládne jediná početně možná koalice SPD, Die Linke a Zelených s ministerskou předsedkyní Manuelou Schwesigovou v čele. Zatímco špičky tamní CDU se bezprostředně po volbách v reakci na debakl odporoučely, Schwesigová se vyšvihla mezi mocenskou špičku své strany a není vyloučeno, že se již v následujících měsících přihlásí o jeden ze spolupředsednických postů. Předseda a ministr financí Lars Klingbeil i předsedkyně a ministryně práce a sociálních věcí Bärbel Basová jsou totiž ve straně poměrně nepopulární. Stejně tak se jeví jako pravděpodobné, že si v těchto volbách SPD našla svou kandidátku na příští kancléřku.

Suverénní vítězství Levice v Berlíně

Souběžně s volbami v Meklenbursku-Předním Pomořansku probíhající volby v městském státě Berlín přinesly pozoruhodně odlišné výsledky. S překvapivě velkým odstupem je vyhrála s bezmála 26 procenty Die Linke. Pod dvaceti procenty se s přibližně dvouprocentními rozestupy umístily CDU, AfD a Zelení, aby pořadí s dvanácti procenty uzavřela SPD, poslední strana nad pětiprocentní hranicí. Zejména pro CDU a SPD jde o velmi slabé výsledky: ještě v roce 1990 v Berlíně perfektně naplňovaly definici masových stran, když společně získaly 70 procent hlasů. Nyní už nejsou ani na polovině.

Mimořádnou pozornost si pak samozřejmě zaslouží zejména vítězství Die Linke — jde o její historicky třetí nejlepší výsledek v zemských volbách, přičemž dvakrát dosáhla o několik procentních bodů lepších čísel jen ve své někdejší baště Durynsku. Pod vedením pětačtyřicetileté právničky s migrantským pozadím Elip Eralpové a s ústředním heslem „Udělat Berlín dostupnější“ (inspirace kampaní Zohrana Mamdaniho je zjevná a přiznaná) se strana zaměřila na nejpalčivější téma obyvatel německé metropole. V jeho rámci kladla největší důraz na řešení bytové krize, právě v němž jí také nejvíce Berlíňanek a Berlíňanů přisuzuje schopnost problém řešit.

Asi nejpozoruhodnější je přitom podpora, kterou Die Linke získala mezi mladými lidmi. Ve věkové kohortě 16 až 24 let (v Berlíně se letos vůbec poprvé volilo již od 16 let) dosáhla 43 procent, u lidí mezi 25 a 34 lety dokonce neuvěřitelných 49 procent a ještě mezi nejmladší střední generací, tedy ve věku 35 až 44 let, to bylo nadproporčních 32 procent. Zjevně tak Die Linke vystřídala Zelené jako strana pro mladé — ti ve stejných věkových skupinách totiž zaznamenali trpké dvoumístné ztráty. Stejně jednoznačně zůstává Die Linke stranou lidí s vyšším vzděláním, kvalifikovanější prací a těch, kteří jsou spokojeni se svou finanční situací.

Tentokrát se jí ale v Berlíně podařilo tento vzorec alespoň částečně prolomit — slušně si vedla u lidí, kteří sami sebe označují za obyčejné pracující, a s přehledem vyhrála u těch, kteří mají dojem, že se jim ekonomicky nedaří. Pro ty je obvykle první volbou AfD, v Berlíně jich takových ale víc přesvědčila právě Die Linke.

Pohled na zbarvení jednotlivých okrsků nicméně zároveň vyjeví zase ještě trochu jiný vzorec — Die Linke ovládla cool střed města, AfD východoberlínská sídliště — a CDU vilové čtvrti na západoberlínském předměstí. V neposlední řadě se Die Linke také podařilo mobilizovat největší počet nevoličů, i zde tedy předčila AfD, jejíž doménou právě to obvykle bývá. Jde tak o nadějnou zprávu, že rezignované nemusí vždycky vtáhnout zpět jen extremisté.

Berlíňané hlasovali pro skutečnou sociální politiku

Čím tedy konkrétně si všechny tyto skupiny Die Linke získala? V oblasti bydlení jde zejména o slib, že naplní výsledek referenda z roku 2021, v němž se 59 procent Berlíňanů vyslovilo pro zespolečenštění velkých koncernů podnikajících v nájemním bydlení. Aktuálně by se to týkalo osmi takových korporací s celkovým počtem asi 220 000 bytů. S celým záměrem se pojí naděje, že taková kritická masa nájemních bytů v obecním vlastnictví by neumožnila jen snížit nájemné v nich samotných pod stávající přemrštěnou tržní cenu, ale především by městu poskytla větší moc ovlivňovat jejich prostřednictvím celý trh. Nejde tedy o žádný ideologický samoúčel.

Dosluhující vláda, která skutečně celému záměru nijak nakloněná nebyla, nechala vypracovat právní posudek, podle něhož by takový postup byl v principu v souladu s německou ústavou — její článek 15 vyvlastňování nejrůznějších statků za účelem naplnění veřejného zájmu dovoluje, jakkoli zatím nikdy nebyl uplatněn. Korporacím by samozřejmě náležela kompenzace. Odborné názory se přitom kloní spíše k tomu, že by mohla být i výrazně nižší než tržní cena, a to s odůvodněním, že tržní ceny jsou v současnosti zkrátka velmi vyšponované a stát nemá při sledování nadřazeného obecného zájmu povinnost se jimi řídit.

Každopádně půjde o velmi složitý proces, jakkoli právě s tímto slibem Die Linke vyhrála. V první řadě bude záležet na tom, zda nakonec nebude muset kapitulovat před svými potenciálními koaličními partnery, protože ani Zelení, ani SPD nejsou tomuto plánu příliš nakloněni. A je třeba říct, že v aktuálních průzkumech už samotný záměr zdaleka nemá takovou podporu jako v době referenda — dnes by se pro něj vyslovilo už jen necelých čtyřicet procent lidí.

Nicméně pro případ, že by se politika k ničemu nerozhoupala, má občanská iniciativa Deutsche Wohnen & Co. enteignen, která referendum iniciovala, připravený záložní plán: zatímco tehdy šlo o nezávazné referendum, protože neobsahovalo žádný konkrétní návrh zákona, nyní jsou jeho iniciátoři připraveni předložit k referendu přímo legislativní návrh, což by jeho výsledek učinilo závazným.

I v případě, že by se k zespolečenšťování přece jen přistoupilo, nebude celý proces rychlý ani jednoduchý — před tím ostatně už dopředu varuje i Die Linke. Nejdůležitější bude stanovit výši kompenzací a je přitom zcela jisté, že pokud nebudou odpovídat tržní hodnotě, dotčené koncerny se proti nim budou bránit. Může tak dojít k velkým průtahům v důsledku soudních sporů.

Spolková vláda navíc na tento podzim připravuje zákon, který by měl spolkovým zemím zespolečenšťování zakázat. I v tomto případě se ovšem ozývají hlasy, podle nichž by takový zákon byl protiústavní — jeho přijetí by navíc vyvolalo vážné otázky o respektování demokratického rozhodování na úrovni spolkových zemí.

Ve věci bydlení Die Linke navrhuje celou řadu dalších dílčích opatření — přísnější regulaci nájmů v bytech městských bytových společností, zřízení zvláštního úřadu pro nájemnické záležitosti, který by mimo jiné intenzivněji kontroloval dodržování platných regulací, či zavedení programů Housing First s cílem ukončit bezdomovectví v Berlíně během několika málo příštích let.

K návrhům v dalších oblastech patří například zřízení obecních kantýn v každé čtvrti, které by každý den nabízely teplé jídlo za tři eura, zlevnění MHD a nabídka měsíční jízdenky pro sociálně znevýhodněné za devět eur či vyšší investice do kultury a vzdělávání.

V českém prostoru pak vedle otázky vyvlastňování vzbudil rozruch ještě jeden levicový návrh, který éterem proběhl jako „zdanění luxusních vil“ — anebo u nás v ještě daleko absurdnějších a naprosto překroucených podobách. Ve skutečnosti šlo o návrh zvýšit daň o půl procenta u pozemků v hodnotě nad čtyři miliony eur, kterých je v Berlíně asi tři tisíce. Takto získané prostředky by byly účelově vázané zejména na modernizaci a opravy berlínských škol.

Celkově je tedy potřeba říct, že česká panika z nástupu „komunistů“ či „levicových extremistů“ hraničí se šířením poplašné zprávy. V programu Die Linke pro berlínské volby není nic extremistického ani antisystémového, ať už antidemokratického, nebo dokonce skutečně antikapitalistického — chce se skoro říct, že i samotné vyvlastňování svým přímým ukotvením v ústavě už ani nemůže být systémovější.

Vše se pohybuje v intencích demokratického rozhodování a etablovaných nástrojů demokratické politiky. A je třeba dodat, že ani německé úřady Die Linke aktuálně nepovažují za extremistickou, zatímco u AfD je situace zásadně odlišná. Srovnávat obě strany jako „stejný extrém“ je tak holý nesmysl.

Absurdní pozdvižení tak ze všeho nejspíš svědčí jednak o celkovém zúžení prostoru toho, jaká levicová politika je vůbec ještě myslitelná. V kontextu zcela běžných opatření ze 60. a 70. let minulého století, která místy přijímaly dokonce i pravicové vlády, se aktuální návrhy Die Linke jeví spíše jako umírněné. Ve specificky českém případě pak jde o doklad přetrvávajícího mentálního antikomunismu, v mnoha případech smíšeného s ekonomickými zájmy, které mají na zachování současného stavu svůj zcela konkrétní zájem.

Neklid v celém Německu

O čem v případě Die Linke legitimní debatu vést lze, je jednak její dlouhodobý záměr zrušit NATO (a nahradit ho jiným obranným mechanismem), což je ale jednak něco, co do politického dění v Berlíně nepromlouvá, a jednak nic nemění na tom, že ke konfliktu na Ukrajině Die Linke zastává jednoznačné postoje — tedy že Rusko je agresor a napadená země má právo se bránit.

O něco větším problémem jsou obvinění z antisemitismu, která se přímo pojí právě i s různými berlínskými kauzami, ať už jde o účast některých členů na kontroverzních demonstracích či přítomnost propalestinského aktivisty a dlouhodobého podporovatele Lidové fronty pro osvobození Palestiny na nedělním povolebním večírku strany.

Konstatovat se dá v této souvislosti jednak to, že německá debata na toto téma je z pochopitelných důvodů mimořádně citlivá a otázka hranic přípustné kritiky Izraele velmi vypjatá a sevřená v úzkých mantinelech. Na druhou stranu jsou doložitelné incidenty, které byly celkem jednoznačně nepřípustné. Zároveň se však zdá, že jde spíše o jednotlivá pochybení než o systémový problém celé strany, jejíž vedení se koneckonců od antisemitismu dlouhodobě distancuje.

K úplnému obrazu samozřejmě patří i to, že se politickým soupeřům Die Linke nyní velmi hodí oslabovat její vyjednávací pozici prostřednictvím takto působivých obvinění. Stejně tak k němu ale patří i to, že pokud chce být Die Linke důvěryhodnou vládní stranou, měla by se ve vlastním zájmu jednoznačně problematických jedinců zbavit.

Jako poslední je třeba se ještě podívat na to, jak výsledky všech probíraných voleb ovlivní celoněmeckou politiku, otřesy totiž z popsaných důvodů vyvolaly masivní. Pod tlakem je zejména Friedrich Merz, u něhož se již zcela otevřeně propírá, zda by neměl ve funkci skončit. Není to však tak jednoduché — počínaje tím, že on sám to prozatím vylučuje.

Jako náhradníci připadají v úvahu dva: ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska Hendrik Wüst a jeho bavorský protějšek, předseda CSU Markus Söder. Jenže ti se navzájem blokují a u prvního jmenovaného by přechod do Berlína ani nebyl příliš strategicky šťastný, protože jeho nejlidnatší spolkovou zemi čekají volby na jaře příštího roku. V neposlední řadě není ani u jednoho z nich žádná záruka, že by se jim dařilo lépe než Merzovi. Spolehlivý recept na vzestup AfD koneckonců ještě pořádně nenašel nikdo.

Zároveň platí, že situace v CDU/CSU je natolik rozjitřená a nervózní, že ani za situace, kdy chybí jasný plán, není jisté, že k pomyslnému atentátu na kancléře nedojde — zejména tváří v tvář tomu, že právě on je nyní otevřeně označován za původce všech nezdarů, které stranu stíhají. Důsledky případného politického chaosu na spolkové úrovni by byly nedozírné, a to zejména vzhledem ke geopolitické situaci. Platí zároveň, že na předčasných volbách nemá nikdo zájem, protože v průzkumech aktuálně s bezmála třiceti procenty jednoznačně vede AfD.

Celkově tak Německo určitě nečeká klidný ani letošní podzim, ale pravděpodobně ani následující roky. Zejména kvůli zneklidňujícím způsobem silné AfD se dostává do ještě nedávno zcela nemyslitelné situace. Zbývá jen doufat, že by se úspěch Die Linke v Berlíně mohl konečně přetavit v účinnější širší strategii, jak do budoucna čelit vzestupu krajní pravice i jinde po republice.