I český střední proud si už zvykl, že mnohá významná města v Evropě řídí dnes zelení — aktuálně má zeleného primátora či starostu pět evropských metropolí: Kodaň, Riga, Amsterdam, Záhřeb a Budapešť. Úspěch radikálnější levice, jako například nedávné vítězství německé Linke v Berlíně, však u nás stále dokáže šokovat. „,Sláva Stalinovi!‘ Ve stínu AfD se v Německu ostře radikalizuje i levice,“ hrozily Seznam Zprávy. „Německem znovu obchází rudý přízrak,“ varoval titulek Reflexu.

Zvláště v západních zemích EU přitom nejde o něco mimořádného. Jenom ve Francii vedou formace nalevo od klasických zelených či sociální demokracie na dvacet větších měst. Mélenchonova La France insoumise (LFI) stojí v čele Roubaix u belgických hranic, severofrancouzského Creil, příměstí Vénissieux i Saint-Fons u Lyonu či stopadesátitisícového Saint-Denis na severu Paříže. Tamní starosta Bally Bagayoko byl vidět mimochodem i při aktuálních studentských bouřích — na začátku října dostal i zásah slzným plynem.

Tradiční Francouzská komunistická strana (PCF) řídí zas například Montreuil, Nîmes, Nanterre či proslulá města v jihopařížském „rudém pásu“: Ivry-sur-Seine a Vitry-sur-Seine.

V Itálii mívala radikálně levicového starostu Neapol, Bologna i Florencie, po léta dokonce také Benátky, Milán, Turín či Řím. Dnes tato města vedou spíš zelení starostové či moderní socialisté, radikální levice je ale stále součástí jejich koalic. Přímo z reprezentantů radikální levice je dle kolegů z OBCT dnes nejznámější starosta Massimo Zedda z Cagliari, hlavního města Sardinie.

Ve Španělsku se nejvíce proslavil blok řídící katalánskou Barcelonu v čele s Adou Colaovou, vzniknuvší na vlně Podemos před deseti lety. I stará tradiční radikálně levicová strana Izquierda Unida is ale vybudovala svoji baštu, a to v Rivas-Vaciamadrid v madridské metropolitní oblasti. Její zástupci stojí též v čelech dalších třiceti menších měst.

Kultovní věhlas si získala zejména andaluská Marinaleda s družstevní strukturou podnikání a bydlením za symbolické ceny. Podle kolegů ze španělského deníku Confidencial je ale zajímavější příklad právě zmiňovaného Rivas-Vaciamadrid u Madridu, které se za radikálně levicové správy a podpory družstevního bydlení rozrostlo ze čtyřtisícového dvojměstí v osmdesátých letech na stotisícovou aglomeraci.

Dnes má Rivas nejvyšší podíl populace bydlící v nekomerčních nájmech v celém Španělsku a šestiprocentní nezaměstnanost, přičemž celošpanělský průměr je deset procent.

V Řecku má radnici vedenou komunistickým starostou už dvanáct let Patra, velký přístav na severu Peloponésu a třetí největší město v zemi. Radikální levice dále spravuje athénská příměstí Kaisariani, Chaidari, Keratsini—Drapetsona, Nea Ionia, Petroupoli či Chalandri.

V Rakousku vyhráli komunisté letos už podruhé za sebou volby v Grazu. V Německu řídila dlouho Linke Frankfurt nad Odrou a stále je u moci v hanzovním Rostocku.

Obecným evropským trendem posledních let je přebírání radnic větších měst širšími koalicemi, které zahrnují jak liberály a zelené, tak radikálněji levicové proudy. Týdeník Economist píše přímo o „ostrovech v populistickém moři“. I sama radikální levice ale vede po Evropě desítky velkých a stovky menších měst.

Co nabízejí

V praktické politice stavějí radikálně levicové strany svoji nabídku především na tématu bydlení. Nejvíce pozornosti váží tradičně témata jako zastropování nájmů a silná regulace podnikání v dané oblasti. Obecně je přitom snahou nahradit klasický přístup developerů usilující o maximalizaci zisku nabídkou bydlení v širokém veřejném zájmu: s důrazem na dostupné ceny a náklady, s maximálním počtem sociálních bytů a s potřebnou infrastrukturou.

Často se radikální levice zaměřuje také na maximální dostupnost veřejných služeb typu hromadné dopravy, dotování vývařoven či društevních obchodů s potravinami pro chudší vrstvy nebo zakládání vlastních energetický projektů: solárních, větrných i bioplynových.

Specifikem levicových měst bývá nezřídka i družstevní výstavba a podnikání, vazba na lokální producenty potravin (zejména ve Španělsku), nahrazování klasických policejních postupů větším podílem preventivní a komunitní práce či větší zapojování veřejnosti do rozhodování — ve Francii například prostřednictvím sousedských výborů s právem vetovat nebo připomínkovat rozhodnutí magistrátu, v Polsku nebo v Itálii zase s velkými participativními rozpočty.