Úspěch Die Linke v Berlíně oživil debatu o směřování radikální levice
Jiří DolejšNěmecká Die Linke prošla od svých počátků hlubokou proměnou. Po krizi způsobené křídlem Sahry Wagenknechtové opět roste a svým důrazem na řešení bytové krize, klimatickou politiku a sociální spravedlnost boduje zejména u mladých voličů.
Víkendové vítězství strany Die Linke v berlínských volbách vyvolalo bouři emocí. Strana, jež šla do voleb s programem vyřešit bytovou krizi vyvlastněním bytů obřích realitních korporací, u jedněch vyvolává nadšení, druzí ji pokládají za nebezpečně extremistickou. Jaké jsou kořeny této strany a jaké politické ideje prosazuje?
Německá strana Die Linke je představitelka postkomunistické pokrokové levice, která vznikla v červnu 2007 sloučením východoněmecké Strany demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus, PDS) a západoněmecké Wahlalternative (WASG), tvořené zklamanými sociálními demokraty a odboráři. Strana se zbavila honeckerovských kádrů, stínů Stasi i krtků nasazených KGB, na rozdíl od KSČM úspěšně prošla nezbytnou transformací a daří se jí neutralizovat pro východ Evropy typickou nostalgii po minulém režimu a sílící nacionalistické nálady.
Strana demokratického socialismu vznikla z bývalé komunistické Sjednocené socialistické strany Německa (SED) v roce 1990. Převzala i její členy, kteří postupně stárli, a po celá devadesátá léta bojovala s pětiprocentním prahem na postup do spolkového sněmu.
Na západě měla málo členů a také zcela okrajové volební výsledky. Působila spíš jako reprezentant regionálních zájmů nespokojeného východního Německa. Změnu přineslo až spojení s WASG, po němž postupně sílí váha mladších kádrů ze západu Německa. Symptomem změn se stal jasně odmítavý postoj strany proti xenofobním náladám během migrační krize.
Sahra Wagenknechtová stranu zásadně oslabila
Ideově kovaná Sahra Wagenknechtová byla původně představitelkou ortodoxní komunistické platformy v PDS. To se nezměnilo ani poté, co se stala životní partnerkou bývalého sociálnědemokratického předáka Oskara Lafontaina. Bouřila se proti progresivnímu vedení a snažila se o konzervativní posun.
V roce 2018 Wagenknechtová iniciovala vznik protestní platformy „Aufstehen“. Šlo však o projekt řízený shora, který byl spíše marketingově virtuální a v roce 2021 prakticky skončil. V té době také začali posilovat tradiční sociální demokraté a rozhádaná Die Linke začala ztrácet voliče.
Po parlamentních volbách v roce 2021 spor o další směřování Die Linke zesílil. Strana tehdy nepřekročila pětiprocentní hranici a své zastoupení ve spolkovém sněmu obhájila jen díky přímým mandátům v Berlíně a Lipsku.
Tak se naposledy dostala do spolkového sněmu za Die Linke i Wagenknechtová. Kritizovala ambice podílet se na moci v rámci rudozelené koalice. Konzervativní křídlo s ní spojené také útočilo na přílišnou vstřícnost k běžencům nebo příliš radikální klimatické hnutí a vznášelo spíše tradiční identitární požadavky. Zůstávali však oproti progresivnímu vedení v menšině.
Identitě strany nakonec pomohl v roce 2023 bouřlivý odchod příznivců Sahry Wagenknechtové, de facto odpadlíků od evropské levice, kteří se vydali podobnou cestou jako u nás Kateřina Konečná. Jejich odchod oslabil spory uvnitř Die Linke. Ovšem do jaké míry to ovlivní volební výsledek, to ukázaly až parlamentní volby v roce 2025.
Nakonec nové hnutí Svaz Sahry Wagenknechtové (Bündnis Sahra Wagenknecht, BSW) narazilo na egocentrismus své zakladatelky. Svou předchozí reputaci prohospodařila jako hlásná trouba zájmů Putina i neskrývanou podporou extremistické AfD, takže nakonec Die Linke získala 8,7 procenta, kdežto Svaz Sahry Wagenknechtové s výsledkem 4,9 procenta nezískal ani mandát.
Zápas frakcí
Strana Die Linke nyní spojuje velmi rozmanité levicové proudy a názory, což je její síla i slabost současně. Jsou v ní reformní pragmatici, odboráři, ekologicko-progresivní křídlo i radikálové z antikapitalistického křídla.
Cílem strany jako celku je demokratický socialismus, avšak konkrétní stranická programatika je produktem složitého kolektivního konsensu. Vnitrostranický pluralismus má totiž Die Linke ukotvený ve svých stanovách. Členové mají oprávnění zakládat různé platformy, ovlivňovat tvorbu programu a vydávat vlastní prohlášení.
Die Linke má samozřejmě někdy výraznou populistickou rétoriku, ale v politické praxi se snaží být reálnou demokratickou alternativou. Kvůli svému pacifistickému křídlu lavírují ve věcech výdajů na obranu a bezpečnosti, kritizují NATO za militarismus a fandí vizi kolektivní bezpečnosti.
Kdo je v ukrajinské válce agresor a kdo oběť, mají většinou jasno. Dokonce při ruské invazi na Ukrajinu protestovali před ruským velvyslanectvím v Berlíně s požadavkem stažení ruských jednotek. Chronickým problémem ovšem zůstává postoj k dovozu zbraní na Ukrajinu i potřeba revize německé energetické politiky po odříznutí od plynovodu Nord Stream.
Nařčení z extremismu odvádí pozornost od AfD
Pravice ráda líčí Die Linke jako komunistické extremisty a příznivce hamásovských teroristů. Ano, objevují se v ní i různí podivíni a jurodiví ideologové. Letos v létě například upoutala nežádoucí pozornost mládežnická buňka Linksjugend oslavující Stalina a NDR. Po zemských volbách v Berlíně zase Ústřední rada Židů upozornila na to, že strana získala hlasy místních muslimů a že někteří členové Die Linke mluví o povolební intifadě.
Die Linke trvá na tom, že chce zůstat solidární a evropskou demokratickou silou. Vedení strany se jasně distancovalo od projevů antisemitismu a tuto schopnost ohradit se proti nepřijatelným ideologickým úletům chápu jako test politického zdraví.
Německá zpravodajská služba opakovaně označila za extremistickou stranu Alternativu pro Německo (AfD), jež se dosud nacházela v izolaci, za politickým firewallem. Pustit ji z této izolace chtělo jen přeběhlické hnutí Sahry Wagenkenchtové, které ale neuspělo ani loni ve volbách do spolkového sněmu, ani v letošních volbách v Berlíně. Úřad na ochranu ústavy sbírá data o jednotlivcích v Die Linke, ale nesleduje celou stranu jako extremistický subjekt.
Berlínské vítězství
Strana se už v minulosti významně podílela na moci a dokázala, že v zájmu demokratické správy je schopná uzavírat funkční dohody. V letech 2002—2011 byli členy vlády v Berlíně. Místostarosta Harald Wolf měl deset let na starost hospodářství a Berlín měl v tomto období velké rozpočtové problémy.
V Durynsku byl Bodo Ramelow z Die Linke v období 2014—2024 zemským premiérem. Od pádu železné opony to byl první levičák v čele zemské vlády — a konec světa nenastal. Durynské angažmá Die Linke bylo nejvýznamnější v dějinách strany. Nejlepší výsledek v sjednoceném Německu (31 procent) zde získala Die Linke v roce 2019, ještě před odštěpením Svazu Sahry Wagenknechtové, která i zde stranu poškodila.
Další vítězství Die Linke přišlo letos v berlínských volbách, kde získala 25,7 procenta. Strana se uchytila i v západní části Berlína, kde výrazně oslovila především mládež. Zadostiučiněním pro ni může být neúspěch odštěpeneckého Svazu Sahry Wagenknechtové, který získal jen 4,7 procent. Volební výsledek umožnuje vznik nové rudozelené koalice v Berlíně.
Je tu však i možnost spojit SPD, Zelené a CDU. Vyjednávání ještě ukáže, jak Die Linke zvládne povolební taktiku. Účast ve vládě by jí umožnila posílit vliv, otázkou však zůstává, na jakých kompromisech by taková dohoda stála. A blíží se parlamentní volby na jaře 2029.
Součástí tlaku na vyjednávání je nejen obviňování Die Linke, že chce rušit NATO a krátit rozpočet na obranu nebo hysterické strašení islámsko-socialistickou diktaturou v Berlíně, ale především se řeší klíčové volební téma, totiž berlínské bydlení. V referendu z roku 2021 se mírná většina Berlíňanů vyslovila pro vyvlastnění firmy Deutsche Wohnen a Die Linke šla s programem vyvlastňování do letošních voleb, kdežto případní spojenci Die Linke chtějí raději lepší regulaci než vyvlastňování.
V Německu se vedou dlouhé ústavní debaty o tom, zda má berlínská radnice vůbec pravomoc vyvlastnění uskutečnit, nebo zda to je pouze v kompetenci spolkové vlády. Ústavní soud už řešil zmrazení nájmu (tzv. Mietendeckel) z roku 2020. Navíc by výkup bytového fondu zhruba 240 tisíc bytů či kompenzace firmě stály nemalé prostředky. Takže místo paniky či nadšení bude dobré sledovat, jaké praktické rozuzlení přijde. Jedna věc jsou hesla ve volební kampani a druhá právně přijatelné kroky, které budou následovat.
To ostatně platí i pro celou budoucnost Die Linke.
Tato otázka je položena (nebo přinejmenším implikována) v titulku článku; ale v textu samotném na ni není dána odpověď, pouze jsou shrnuty aktuálně přítomné faktory v průběhu posledních voleb v Německu. Důraz na sociální politiku, jmenovitě pak v Berlíně na bytovou nouzi - ano to jsou ovšem tradiční témata levice (ne jen té radikální), ale tím ještě není řečeno nic o tom kam tato radikání levice směřuje jako celek. Jaké jsou její výhledy, její perspektivy.
V tomto ohledu je nutno jmenovat dva základní faktory či okolnosti: za prvé, radikální levice se nevyhnutelně i nadále bude zmítat ve svém klíčovém dilematu, kdy na jedné straně klade požadavky překračující rámec (a tedy i možnosti) stávajícího společensko-ekonomického uspořádání (tedy: kapitalismu) - ale kdy ona sama zároveň nemá možnost, nemá potenciál vůči tomuto kapitalismu postavit realistickou alternativu. Sympatie (a volební preference) radikální levice pak přibývají či ubývají podle toho, jestli právě v dané situaci nabyla vrchu její - o sobě zcela legitimní - kritika kapitalismu, anebo ale její neschopnost přinést realistické řešení.
A za druhé je nutno se blíže zabývat otázkou, proč právě teď (německá) radikální levice zažívá chvíle své slávy. Zčásti zde byl ve hře ryze administrativní faktor, kdy totiž poprvé mohli volit už i šestnáctiletí voliči. Toto opatření bylo projevem ryzího populismu; přičemž při jen trochu střízlivém pohledu muselo být naprosto jasné, že v tomto věku je potenciální volič ještě daleko spíše zmítán zmatky prožívané puberty, nežli aby byl blíže věku kdy by mohl alespoň do jísté základní míry být schopen střízlivě a nezaujatě hodnotit okolní svět. Toto populistické opatření tedy bylo provedno; a nyní panuje velké podivení a nemalá kocovina z toho, že tato nezralá mládež houfně volila radikály - a to ať už na levici anebo ale na pravici.
Nicméně jak řečeno zde se jedná o víceméně pouhé administrativní opatření; z dlouhodobého hlediska je zde významný jiný aspekt. Současná doba je obecně poznamenána masivním příklonem velkých částí voličstva k extrémním hnutím jakéhokoliv druhu. Jestliže ještě před nějakými deseti či dvaceti let byl trend přesně opačný, totiž že velké zavedené strany při svém vzájemném přetahování usilovaly především o získání středového, tedy potenciálně nerozhodnutého respektive ideově pevně neukotveného voliče, pak dnes se naopak tento standardní, konvenční, zavedený měšťácký střed hroutí, a nastává čas populisté všeho druhu. Zdá se, že tento měšťácký ("demokratický") střed se už ideově definitivně vyčerpal, a že už velkým masám populace nemá nadále co poskytnout.
To je pravá systémová příčina vzestupu radikálních hnutí, a tedy i radikální levice; ovšem problém je v tom co už bylo řečeno, že radikální levice nemá reálný potenciál tento svůj politický vzestup přetavit v nějaký pozitivní čin. Na novou revoluci si zřejmě už nikdo netroufne; a snahy pouze provádět radikální prosociální politiku na půdě přetrvávajícího kapitalismu velmi záhy narazí na své hranice. Tak jako se tomu stalo opakovaně už v minulosti (konkrétně hned dvakrát u francouzských socialistů). Toto nevyhnutelné selhání levice by pak ovšem mohlo ve svém důsledku znamenat další příliv voličských hlasů pro krajní pravici.
Všeho všudy vyhlídky dosti nevábné.
...položily někomu jinému. Die Linke vyhrály, jejich program je celkem srozumitelně napsaný a věcně vzato je levicově radikální v míře menší než malé.
U vyvlastňování bytových fondů není jasné, za jakých podmínek by mělo probíhat, samo vyvlastňování je nutnou součástí každé demokratické legislativy -- a jaksi nehodlám považovat za radikalismus, pokud se místo v zájmu vojensko-průmyslového komplexu převlečeného za zájem obranyschopnosti nebo v zájmu fosilní lobby či stavby dálnic jednou chce vyvlastňovat s ohledem na sociální katastrofu bydlení.
Vlastně výsledek Die Linke poskytl největší šanci SPD. Zachovat se -- byť trochu z donucení -- jako slušná levicová strana a otestovat, zda by Rot-rot-grüne nebyla funkční platforma pro politiku, která by někoho zajímala (což se o té současné provozované SPD dá říct asi tak stejně jako o té, kterou provozuje ČSSD). Já vím, ono to působí trochu cynicky, mohlo by se zdát, že je to jako gratulovat obézní, dýchavičné dámě, která má nejlepší léta za sebou, že se jí naskytla ideální dráha k volnému běhu -- ale když já věřím na druhé šance.