Víkendové vítězství strany Die Linke v berlínských volbách vyvolalo bouři emocí. Strana, jež šla do voleb s programem vyřešit bytovou krizi vyvlastněním bytů obřích realitních korporací, u jedněch vyvolává nadšení, druzí ji pokládají za nebezpečně extremistickou. Jaké jsou kořeny této strany a jaké politické ideje prosazuje?

Německá strana Die Linke je představitelka postkomunistické pokrokové levice, která vznikla v červnu 2007 sloučením východoněmecké Strany demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus, PDS) a západoněmecké Wahlalternative (WASG), tvořené zklamanými sociálními demokraty a odboráři. Strana se zbavila honeckerovských kádrů, stínů Stasi i krtků nasazených KGB, na rozdíl od KSČM úspěšně prošla nezbytnou transformací a daří se jí neutralizovat pro východ Evropy typickou nostalgii po minulém režimu a sílící nacionalistické nálady.

Strana demokratického socialismu vznikla z bývalé komunistické Sjednocené socialistické strany Německa (SED) v roce 1990. Převzala i její členy, kteří postupně stárli, a po celá devadesátá léta bojovala s pětiprocentním prahem na postup do spolkového sněmu.

Na západě měla málo členů a také zcela okrajové volební výsledky. Působila spíš jako reprezentant regionálních zájmů nespokojeného východního Německa. Změnu přineslo až spojení s WASG, po němž postupně sílí váha mladších kádrů ze západu Německa. Symptomem změn se stal jasně odmítavý postoj strany proti xenofobním náladám během migrační krize.

Sahra Wagenknechtová stranu zásadně oslabila

Ideově kovaná Sahra Wagenknechtová byla původně představitelkou ortodoxní komunistické platformy v PDS. To se nezměnilo ani poté, co se stala životní partnerkou bývalého sociálnědemokratického předáka Oskara Lafontaina. Bouřila se proti progresivnímu vedení a snažila se o konzervativní posun.

V roce 2018 Wagenknechtová iniciovala vznik protestní platformy „Aufstehen“. Šlo však o projekt řízený shora, který byl spíše marketingově virtuální a v roce 2021 prakticky skončil. V té době také začali posilovat tradiční sociální demokraté a rozhádaná Die Linke začala ztrácet voliče.

Po parlamentních volbách v roce 2021 spor o další směřování Die Linke zesílil. Strana tehdy nepřekročila pětiprocentní hranici a své zastoupení ve spolkovém sněmu obhájila jen díky přímým mandátům v Berlíně a Lipsku.

Tak se naposledy dostala do spolkového sněmu za Die Linke i Wagenknechtová. Kritizovala ambice podílet se na moci v rámci rudozelené koalice. Konzervativní křídlo s ní spojené také útočilo na přílišnou vstřícnost k běžencům nebo příliš radikální klimatické hnutí a vznášelo spíše tradiční identitární požadavky. Zůstávali však oproti progresivnímu vedení v menšině.

Identitě strany nakonec pomohl v roce 2023 bouřlivý odchod příznivců Sahry Wagenknechtové, de facto odpadlíků od evropské levice, kteří se vydali podobnou cestou jako u nás Kateřina Konečná. Jejich odchod oslabil spory uvnitř Die Linke. Ovšem do jaké míry to ovlivní volební výsledek, to ukázaly až parlamentní volby v roce 2025.

Nakonec nové hnutí Svaz Sahry Wagenknechtové (Bündnis Sahra Wagenknecht, BSW) narazilo na egocentrismus své zakladatelky. Svou předchozí reputaci prohospodařila jako hlásná trouba zájmů Putina i neskrývanou podporou extremistické AfD, takže nakonec Die Linke získala 8,7 procenta, kdežto Svaz Sahry Wagenknechtové s výsledkem 4,9 procenta nezískal ani mandát.

Zápas frakcí

Strana Die Linke nyní spojuje velmi rozmanité levicové proudy a názory, což je její síla i slabost současně. Jsou v ní reformní pragmatici, odboráři, ekologicko-progresivní křídlo i radikálové z antikapitalistického křídla.

Cílem strany jako celku je demokratický socialismus, avšak konkrétní stranická programatika je produktem složitého kolektivního konsensu. Vnitrostranický pluralismus má totiž Die Linke ukotvený ve svých stanovách. Členové mají oprávnění zakládat různé platformy, ovlivňovat tvorbu programu a vydávat vlastní prohlášení.

Die Linke má samozřejmě někdy výraznou populistickou rétoriku, ale v politické praxi se snaží být reálnou demokratickou alternativou. Kvůli svému pacifistickému křídlu lavírují ve věcech výdajů na obranu a bezpečnosti, kritizují NATO za militarismus a fandí vizi kolektivní bezpečnosti.

Kdo je v ukrajinské válce agresor a kdo oběť, mají většinou jasno. Dokonce při ruské invazi na Ukrajinu protestovali před ruským velvyslanectvím v Berlíně s požadavkem stažení ruských jednotek. Chronickým problémem ovšem zůstává postoj k dovozu zbraní na Ukrajinu i potřeba revize německé energetické politiky po odříznutí od plynovodu Nord Stream.

Nařčení z extremismu odvádí pozornost od AfD

Pravice ráda líčí Die Linke jako komunistické extremisty a příznivce hamásovských teroristů. Ano, objevují se v ní i různí podivíni a jurodiví ideologové. Letos v létě například upoutala nežádoucí pozornost mládežnická buňka Linksjugend oslavující Stalina a NDR. Po zemských volbách v Berlíně zase Ústřední rada Židů upozornila na to, že strana získala hlasy místních muslimů a že někteří členové Die Linke mluví o povolební intifadě.

Die Linke trvá na tom, že chce zůstat solidární a evropskou demokratickou silou. Vedení strany se jasně distancovalo od projevů antisemitismu a tuto schopnost ohradit se proti nepřijatelným ideologickým úletům chápu jako test politického zdraví.

Německá zpravodajská služba opakovaně označila za extremistickou stranu Alternativu pro Německo (AfD), jež se dosud nacházela v izolaci, za politickým firewallem. Pustit ji z této izolace chtělo jen přeběhlické hnutí Sahry Wagenkenchtové, které ale neuspělo ani loni ve volbách do spolkového sněmu, ani v letošních volbách v Berlíně. Úřad na ochranu ústavy sbírá data o jednotlivcích v Die Linke, ale nesleduje celou stranu jako extremistický subjekt.

Berlínské vítězství

Strana se už v minulosti významně podílela na moci a dokázala, že v zájmu demokratické správy je schopná uzavírat funkční dohody. V letech 2002—2011 byli členy vlády v Berlíně. Místostarosta Harald Wolf měl deset let na starost hospodářství a Berlín měl v tomto období velké rozpočtové problémy.

V Durynsku byl Bodo Ramelow z Die Linke v období 2014—2024 zemským premiérem. Od pádu železné opony to byl první levičák v čele zemské vlády — a konec světa nenastal. Durynské angažmá Die Linke bylo nejvýznamnější v dějinách strany. Nejlepší výsledek v sjednoceném Německu (31 procent) zde získala Die Linke v roce 2019, ještě před odštěpením Svazu Sahry Wagenknechtové, která i zde stranu poškodila.

Další vítězství Die Linke přišlo letos v berlínských volbách, kde získala 25,7 procenta. Strana se uchytila i v západní části Berlína, kde výrazně oslovila především mládež. Zadostiučiněním pro ni může být neúspěch odštěpeneckého Svazu Sahry Wagenknechtové, který získal jen 4,7 procent. Volební výsledek umožnuje vznik nové rudozelené koalice v Berlíně.

Je tu však i možnost spojit SPD, Zelené a CDU. Vyjednávání ještě ukáže, jak Die Linke zvládne povolební taktiku. Účast ve vládě by jí umožnila posílit vliv, otázkou však zůstává, na jakých kompromisech by taková dohoda stála. A blíží se parlamentní volby na jaře 2029.

Součástí tlaku na vyjednávání je nejen obviňování Die Linke, že chce rušit NATO a krátit rozpočet na obranu nebo hysterické strašení islámsko-socialistickou diktaturou v Berlíně, ale především se řeší klíčové volební téma, totiž berlínské bydlení. V referendu z roku 2021 se mírná většina Berlíňanů vyslovila pro vyvlastnění firmy Deutsche Wohnen a Die Linke šla s programem vyvlastňování do letošních voleb, kdežto případní spojenci Die Linke chtějí raději lepší regulaci než vyvlastňování.

V Německu se vedou dlouhé ústavní debaty o tom, zda má berlínská radnice vůbec pravomoc vyvlastnění uskutečnit nebo zda to je pouze v kompetenci spolkové vlády. Ústavní soud už řešil zmrazení nájmu (tzv. Mietendeckel) z roku 2020. Navíc by výkup bytového fondu zhruba 240 tisíc bytů či kompenzace firmě stály nemalé prostředky. Takže místo paniky či nadšení bude dobré sledovat, jaké praktické rozuzlení přijde. Jedna věc jsou hesla ve volební kampani a druhá právně přijatelné kroky, které budou následovat.

To ostatně platí i pro celou budoucnost Die Linke.