Trnutí, jak silná skončí pravicově extremistická AfD v podstatě jakýchkoli volbách, se v Německu už za poslední roky stalo pravidlem. Situace před volbami do parlamentu východoněmecké spolkové země Sasko-Anhaltsko první zářijovou neděli je však přece jen odlišná. Existuje tu totiž reálné riziko, že by se Alternativa pro Německo mohla dostat k moci, a to se vším všudy.

Kvůli tomu, že se všechny etablované strany s výjimkou křesťanských demokratů z CDU a levice Die Linke motají v menší či větší vzdálenosti od pětiprocentní hranice, hrozí při neúspěchu většího počtu z nich, že AfD promění svých aktuálních více než čtyřicet procent z průzkumů v absolutní většinu poslanců a poslankyň zemského sněmu v Magdeburgu. V takovém případě by už nepomohla žádná, byť sebeširší protikoalice. AfD by získala svou první zemskou vládu, navíc hned jednobarevnou.

Na jednu stranu je třeba konstatovat, že v celoněmeckém měřítku už bohužel nejde o něco reálně nepředstavitelného — vždyť i v průzkumech na spolkové úrovni atakuje AfD podporu ve výši třiceti procent. Kancléřské CDU/CSU na druhém místě tak utíká o bezmála deset procentních bodů.

Na druhou stranu se vyslovené výspy podpory AfD skutečně nachází na území bývalé NDR — kromě Saska-Anhaltska, vzniklého z někdejšího pruského Saska a svobodného státu Anhaltsko, k nim patří zejména ještě Durynsko a některé části „klasického“ Saska, spolkové země u našich hranic navazující na historické Saské království.

AfD je zde daleko více znormalizovaná než na západě země, více běžnou součástí lokálních sítí a občanské společnosti a také ve své radikalitě jaksi více „plebejská“, přičemž se neštítí ani letmého prolínání s tradičním neonacistickým hnutím, které na východě země zakořenilo hned po převratu.

O kořenech podpory pro AfD, ať už obecně či specificky na východě Německa, toho bylo napsáno mnoho, bohužel očividně bez toho, aby se tuto rozsáhlou analýzu (mimochodem daleko širší, hlubší i přiléhavější než pro podobné případy u nás) podařilo přeložit do konkrétní politiky, která by setrvalý vzestup AfD zastavila.

Svou roli jistě sehrály nerovnoměrně rozdělené výdobytky globalizace a překotné společenské změny, v případě konkrétně východního Německa pak nelítostná ekonomická transformace spolu s rychlým vylidňováním a deindustrializací, pocit zanedbání, ponížení a chybějící reprezentace ve sjednoceném Německu i migrační krize a následně covid, které dlouhodobě znejistěné východní Němce utvrdily v odporu proti „systému“ a „establishmentu“.

Při tak dalekosáhlých příčinách pro odklon od etablované politiky skoro ani není divu, že se vzestup AfD nepodařilo zastavit — šlo-li kdy o zklamání z konkrétních politik či nešťastné politické komunikace či symboliky, jedná se nyní očividně o zásadní krizi důvěry, antisystémové naladění spojené s vyhraněnou příslušností k jednomu politickému táboru a zcela odlišné věcné vidění i emocionální vnímání reality.

Voličstvo AfD se totiž mimo jiné vyznačuje tím, že hodnotí aktuální situaci mimořádně pesimisticky a budoucí vyhlídky ještě hůř (což koreluje s jejich obecně nižším vzděláním, horší socioekonomickou situací a životem spíše na pefireriích).

Marné přesvědčování

Zmíněné skutečnosti svádějí k tomu instinktivně vytáhnout z rukávu strategii přesvědčování, že to přece není tak špatné, často spojenou s poukazováním na některý z úspěšných vlajkových projektů, které se na východě rozjely, bez ohledu na to, jak pozdě přišly a jak mála lidí se ve skutečnosti týkají.

Další oblíbený přístup pak předvedl minulý týden v českém podcastu 5:59 novinář veřejnoprávní televize MDR: Stěžují-li si lidé z vylidněných vesnic na východněmeckém venkově, že už k nim ano nezajíždí autobus, pak by měli jít do sebe a přiznat si, že přece slušnou obslužnost nemohou od státu realisticky žádat, a zařídit se jinak.

Velké oblibě se těší též kampaně s morálním, až kýčovitým nábojem, kde se bojuje „za lásku proti nenávisti“ nebo za to, že „nás na té správné straně je víc“. Dá se úspěšně pochybovat, že by cokoli z toho bylo jakkoli účinné, a ne čistě kontraproduktivní.

Že žádný recept nenašly ani ostatní politické strany, ať už CDU, SPD a FDP, které byly v Sasku-Anhaltsku přímo ve vládě, či opoziční Zelení a Die Linke, je dobře vidět na vývoji jejich podpory od posledních voleb do zemského parlamentu před pěti lety — většina si buď pohoršila, nebo je více méně na svém.

Největší pohyby se uskutečnily u CDU, které minule ještě atakovala čtyřicet procent, na což byla jako jeden ze dvou hegemonů německé poválečné politiky dlouho zvyklá, zatímco nyní to vypadá na propad o více než čtvrtinu. A pak také právě u AfD, která se musela v roce 2021 ještě spokojit s jednadvaceti procenty, zatímco nyní si sahá na až neuvěřitelný dvojnásobek. Je pravděpodobné, že půjde z větší části o pohyby přímo mezi těmito dvěma stranami, AfD se pak obvykle na rozdíl od jiných stran daří také mobilizovat nevoliče.

K tak masivnímu propadu CDU a současnému vzestupu AfD pravděpodobně přispělo více různých faktorů: v prvé řadě samozřejmě všechny geopolitické a s nimi spojené ekonomické krize posledních let. Pro východní Německo je klíčové, že má celkově vstřícnější vztah k Rusku a rezervovanější k Ukrajině a také méně jasno v tom, kdo je v konfliktu viníkem. To se konkrétně projevuje v tom, že by zde daleko více lidí podpořilo obnovení dodávek ruské ropy a zemního plynu. V tomto ohledu mohou pociťovat další z krizí reprezentace vůči politickému Berlínu, kde samozřejmě nic takového nepřipadá v úvahu, zatímco AfD má přesně toto v programu.

Jde ale i o to, že stále podstatně chudší východní Němce každý ekonomický otřes zasáhne citelněji, a tak i v rámci inflační vlny zchudli více a současná krize automobilového průmyslu, ve kterém firmy ze Saska-Anhaltska figurují jako dodavatelé součástek, je může ohrozit dramatičtěji.

Po všech turbulencích posledních skoro čtyřiceti let na jakékoli krize reagují zkrátka citlivěji. Jak ekonomická, tak psychologická specifika regionu však stále nejsou dostatečně zohledňována, což jen dál živí frustraci a nedůvěru.

K tomu se pravděpodobně přidává zklamání ze současné vlády. Konzervativec Friedrich Merz — jakkoli se u něj od začátku poukazovalo na to, že je osobností, se kterou se zvlášť východní Němci budou velmi obtížně identifikovat, ať už kvůli jeho náboženskému pozadí, byznysové biografii a bohatství nebo celkovému habitu — sliboval po dlouhé éře středové liberálky Angely Merkelové návrat ke skutečně konzervativním hodnotám i rozhodnému stylu vládnutí.

Ve skutečnosti se ale ukázalo, že šlo pouze o dojem z jeho předvolební rétoriky — o co víc se jeho vládnutí se sliby rozchází, o to je zklamání větší. Ke zklamaným konzervativním nadějím, které mohou být právě na východě země klíčovým faktorem, se přidává rozhádanost velké koalice v Berlíně i Merzovy očividné nedostatky, co se samotného politického řemesla týče — po poslední zbabrané personální rošádě je tak oslabený, že se již dokonce šušká o jeho výměně.

To, že příslušnost ke kancléřské CDU mu v předvolebním boji nijak zvlášť nepomůže, musel už pochopit i lídr CDU v Sasku-Anhaltsku Sven Schulze, a tak se tuto skutečnost snaží v poslední době čím dál víc upozadit nebo se pouští do přímé kritiky Merze. Sám se na pozici ministerského předsedy a lídra dostal teprve začátkem tohoto roku, kdy odstoupil Reiner Haseloff, který pozici zastával dlouhých patnáct let z celkových pětaadvaceti posledních let, co strana zemi vládla.

Ve svých dvaasedmdesáti už Haseloff do voleb nechtěl znovu jít a strategie vyměnit personál delší dobu před volbami tak, aby se následovník ještě stihl z privilegované pozice zemského premiéra etablovat, se jevila jako nejlepší. Zároveň však znovu nekandidoval i proto, že AfD nabyla na síle již během jeho posledního funkčního období, takže měl pocit, že by boj s ní měl zkusit ještě někdo jiný. Schulze očividně bohužel nepřesvědčil.

Důsledky a souvislosti

O ostatních stranách v případě Saska-Anhaltska skoro není třeba mluvit. Neplatí sice, že by SPD pořádně nezakořenila na východě nikde — relativně silná je hlavně severovýchodních spolkových zemích — nicméně v Sasku-Anhaltsku vždy hrála prim CDU. Určitý vzestup Die Linke po posledních volbách do Bundestagu se týká hlavně velkých měst a mladých, vzdělaných lidí — na východě země někdejší poměrně silná protestní strana stagnuje či upadá.

FDP na východě nikdy nehrála podstatnější roli a po vypadnutí z Bundestagu postupně umírá v podstatě všude. I Zelení to měli na východě odjakživa obtížné, úspěchem pro ně bude, pokud se s odřenýma ušima opět do magdeburského parlamentu dostanou. Aliance Sahry Wagenknechtové je zřejmě za zenitem, úspěchy z jiných východněmeckých spolkových zemí, kde se rovnou dostala i do vlády, už zcela jistě nezopakuje.

Mnozí pozorovatelé tak s ohledem na Sasko-Anhaltsko konstatují, že se zde AfD stává jakousi všelidovou stranou.

Prominentní berlínský sociolog, sám původně z východního Německa, Steffen Mau ve své knize „Nerovně sjednoceni“ (vyšla letos pod tímto názvem i v češtině) dokonce říká, že bylo naivní si myslet, že se v regionu kvůli jeho poválečné trajektorii nerozvinula svébytná politická kultura, kterou půjde jen tak přemazat naoktrojováním stranického systému a konkurenční demokracie ze západu. Tvrdí, že východní Němci zřejmě preferují spíš konsensuální demokracii a že se zde AfD vyšvihla do pozice té jedné strany, u které mají dojem, že je reprezentuje dobře všechny.

Stranou teoretičtějších úvah teď Německo samozřejmě čeká velmi turbulentní období plné zcela konkrétních politických rozhodování a tahů. Bezprostředně k nim bude, dle přesného výsledku voleb, patřit snaha o vytvoření takové koalice, která by udržela AfD přece jen od moci (nezíská-li onu absolutní většinu), případně velmi rizikový projekt menšinové vlády s totožným cílem. Zde by bylo třeba kompromisů ohledně doposud zapovězené spolupráce CDU s Die Linke, přičemž není zcela jasné, zda by se v takovém případě spíše netrhly části CDU svolné ke spolupráci s AfD — to je na východě země pravděpodobnější scénář než kde jinde.

Důsledky jednobarevné vlády AfD jsou prozatím spíše obtížně představitelné, projevily by se hlavně v doménách, které mají v hlavní zodpovědnosti spolkové země, tedy ve školství včetně univerzit, v kultuře, integraci cizinců a dotační politice a směrem k regionálně organizovaným veřejnoprávním médiím a státní správě včetně tajných služeb.

Skrze druhou komoru parlamentu Bundesrat by existoval i vliv na celoněmeckou politiku, abstraktnější symbolika a tlak na etablované strany by byl samozřejmě též nezanedbatelný. S pohledem na krizi, ve které se spolková vláda nachází, nejsou vyloučeny personální změny v obou vládnoucích stranách, a to včetně pozice kancléře, jak už zaznělo.

V potýkání se s AfD pak Německo čeká ještě jedno zásadní rozhodnutí, a to zda se přece jen ještě pokusit zahájit proces jejího zákazu. To může za této situace znít už poněkud absurdně, nicméně ústavní předpoklady pro zákaz jsou tak přísné, že se doposud zákaz nikdo nerozhodnul zkusit. Bylo totiž příliš velké riziko, že ústavní soud shledá, že podmínka aktivního útoku na demokracii s vyhlídkami na úspěch není naplněná.

Zároveň existuje i názor, že zákaz situaci nijak nevyřeší a že AfD je třeba porazit politickými prostředky. Zda a co na tomto dilematu změní výsledky sasko-anhaltských voleb a jestli se většina Bundestagu, Bundesratu či spolkové vlády rozhoupe k ústavnímu soudu tento návrh podat, si musíme počkat.