Ačkoli krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) ve volebních průzkumech posiluje už dva roky, k moci se zatím nedostala. Ostatní strany s ní totiž odmítají vládnout. Politika odmítání spolupráce s AfD se ovšem opírá o jediný předpoklad: že AfD sama nikdy nezíská většinu. Kamenem úrazu se tak mohou stát už tento víkend zemské volby v Sasku-Anhaltsku.

I kdyby se Alternativě pro Německo v Sasku-Anhaltsku nakonec podařilo sestavit vládu, její hlavní agenda — migrace a právní postavení uprchlíků — jí na zemské úrovni dává jen omezený prostor k prosazení vlastních představ. Šestnáct německých spolkových zemí má však rozsáhlé pravomoci v oblasti kultury a školství, kde program AfD nabývá své nejvýmluvnější a současně nejodpudivější podoby.

Krajně pravicoví populisté neustále svádějí kulturní války. Ač se zhusta snaží těžit z ekonomických problémů, například z rostoucích životních nákladů, jejich hlavním cílem zůstává přesvědčit veřejnost, že právě oni zastupují „obyčejné lidi“. Zároveň pak tvrdí, že skutečný lid tvoří pouze občané se „správnými“ vlastnostmi.

I proto prosazují takzvanou remigraci, tedy nejen návrat či vyhoštění uprchlíků, ale také vyhoštění těch, které považují za „nepravé“ občany: lidí s „nevhodným“ etnickým původem, a dokonce i těch, kdo zastávají pro ně nepřijatelné politické názory.

Právě orientace na otázky identity umožňuje krajně pravicovým stranám operativně proměňovat svou ekonomickou politiku, aniž by přitom přestaly být krajní pravicí. Podle okolností mohou přecházet od neoliberalismu k podpoře silného sociálního státu a jejich politická identita tím neutrpí. Skutečně jinou politickou silou by se totiž staly až tehdy, kdyby změnily svůj postoj k uprchlíkům a migrantům.

Tím se dostáváme zpět k programu AfD pro Sasko-Anhaltsko. Alternativa pro Německo v něm příznačně neobviňuje takzvané zavedené strany (Altparteien) z korupce ani ze zlých úmyslů, ale ze slabosti vůle. Ta podle ní pramení z „národního masochismu“ a nízkého „sebevědomí“. Tato slabost má podle strany „kulturní“ kořeny, konkrétně spočívá v „tradici ničení tradice“, která zemi zanechala bezbrannou vůči „duhovým ideologiím“.

„Německé myšlení“

Pokud půjde všechno podle jejích představ, chce Alternativa pro Německo udělat ze Saska-Anhaltska vzor „vlastenecké kulturní politiky“ pro ostatní spolkové země. Prosazuje „německý způsob myšlení“ (#deutschdenken), což v praxi znamená odpor k programu současné zemské vlády, inspirovanému předválečným Bauhausem a založenému na umělecké svobodě a moderních myšlenkách.

Umělecká, designérská a architektonická škola Bauhaus původně vznikla ve Výmaru, později přesídlila do Dessau v Sasku-Anhaltsku a dodnes zaujímá jedno z předních míst v dějinách moderní architektury. Připomínají ji mimo jiné pozoruhodné stavby, které v Dessau v polovině dvacátých let navrhoval Walter Gropius. Podle AfD však Bauhaus představuje „protiněmecké umění“ neboli „německé umění, které nechce být německé“.

Pokud by se AfD dostala k moci, požadovala by, aby každá nová stavba financovaná z veřejných prostředků vycházela z tradice, kterou sama považuje za typicky německou. Zdá se však, že do této kategorie nepatří ani nejvlivnější architektonická škola, jakou kdy tato spolková země dala světu.

Útoky na moderní architekturu rozhodně nejsou výsadou německé krajní pravice. Od Viktora Orbána až po Donalda Trumpa za, který vydal několik prezidentských dekretů, jež při výstavbě nových federálních budov dávaly za vzor klasicismus, se krajně pravicoví politici snaží přetvářet podobu veřejného prostoru tak, aby odpovídala tomu, co považují za skutečně národní tradici.

Je za tím vícero důvodů. Předně architektura — od obrovských mešit, které nechal za svého prezidentství vystavět Recep Tayyip Erdoğan, až po monumentální hinduistické chrámy, jejichž výstavbu prosazoval indický premiér Narendra Modi — názorně ukazuje, koho politici považují za součást „obyčejného lidu“.

„Krása“ — jedno z Trumpových oblíbených slov, ale také pojem, k němuž se hlásí kultivovanější představitelé krajní pravice, jako je nizozemský intelektuál, estét a politik Thierry Baudet — se stává zkratkou pro obhajobu tradičních hierarchií: od rodiny přes ekonomiku až po politiku. AfD požaduje, aby nové veřejné budovy byly podle většiny lidí „krásné“. Z čehož podle všeho vyplývá, že každý architektonický návrh by musel projít jakýmsi lidovým referendem.

Tuto představu podporuje řada vyhraněně tradicionalistických organizací i účtů na sociálních sítích — jejich představitelé přitom na rozdíl od profesionálních politiků bývají v tom, co skutečně zastávají, podstatně vynalézavější. Mnozí například stavějí klasickou architekturu do protikladu ke „globalismu“, což je pojem, který může snadno sklouznout k antisemitismu.

Jiní zase oprášili slovník z meziválečné doby, zejména z nacistické propagandy, a označují modernismus za „zvrhlé umění“. Přes všechen důraz na národní či kulturní zvláštnosti je pozoruhodné, že sám odpor k modernismu je až deprimujícím způsobem rozšířený po celém světě.

Vyloučit ty, kdo nejsou „my“

Na označení Bauhausu za symbol „vykořenění“ už přišla odpověď v podobě nového „Manifestu Bauhausu“, jehož vznik inicioval spolkový ministr kultury. Jako politické prohlášení je tento dokument nepochybně hodnotný, dějiny architektury 20. století však značně zjednodušuje.

Navzdory hlavnímu tvrzení manifestu totiž nelze vůbec jednoznačně tvrdit, že všichni protagonisté Bauhausu stáli na straně „otevřené společnosti“. Ve skutečnosti někteří z nich byli ochotni pracovat pro nacisty — přestože nacistický režim školu oficiálně zakázal. Mezi architekty, kteří prošli Bauhausem, byl dokonce i jeden z těch, kdo se podíleli na návrhu vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau v Osvětimi.

Tím nechci říct, že každý, komu se líbí tradiční architektura, je vskrytu pravicový extremista. Podstatné je něco jiného: kulturní agenda krajní pravice je úzce spjata s jejím základním politickým programem založeným na vylučování těch, kteří podle ní nepatří k „našim“.

A protože podoba prostředí, v němž žijeme, vždy vyjadřuje určité hodnoty, bylo by — řečeno s filozofkou Susan Neimanovou — chybou tento spor o moderní architekturu odbýt jako podružný.

Z anglického originálu Why the Far Right’s War on Modern Architecture Matters publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.