Kateřina Konečná začala svou politickou kariéru jako nejmladší poslankyně, když byla zvolena do Sněmovny už v jednadvaceti letech, a nedlouho poté vstoupila do KSČM. Zde byla dlouhou dobu progresivní členkou, kterou řada pozorovatelů považovala za možnou „reformátorku“ strany. Vkládali do ní naděje, že by mohla převést KSČM ze stavu přešlapování mezi oportunismem a stalinismem k moderní radikálně levicové straně typu německé Die Linke nebo rakouské KPÖ. A řada kroků tomu i nasvědčovala.

Konečná se spolu s Lubomírem Zaorálkem stali pravidelnými parlamentními účastníky hnutí odporu české veřejnosti proti plánům Topolánkovy vlády na umístění vojenské základny USA v České republice. ODS tehdy utrpěla obrovskou politickou ránu a parlamentní i mimoparlamentní levice mohla slavit vítězství. Úspěch tohoto odporu posílil levici v boji proti následné Nečasově vládě, která rovněž padla, aniž dokázala naplnit svůj program.

V evropském parlamentu se Konečná po volbách v roce 2014 připojila k tehdejší skupině GUE/NGL (dnes The Left — Levice) a společně se svými novými kolegy se zapojila do celoevropské kampaně a protestů proti smlouvám TTIP a CETA, které měly posílit vliv nadnárodních korporací a umožnit jim například žalovat státy za to, že zvýší minimální mzdu nebo zpřísní ekologickou ochranu.

Z poslankyně slibujicí levicovou obrodu lobbistkou těžkého průmyslu

Ještě v následujících volbách v roce 2019 se pokusila o širší levicovou kandidátku do evropských voleb, kdy se vedli nestraníků zapojila i Strana demokratického socialismu (předchůdkyně dnešní strany Levice), která měla svého člena Andreje Bónu na druhém místě. Tato kampaň se nesla v duchu západoevropské levice a skoro se zdálo, že by to mohl být model, který poskytne části levicových voličů volitelnou alternativu.

Jenže relativní neúspěch této společné levicové kandidátky (Konečná byla zvolena sama, nikdo jiný mandát nezískal) a zejména vnitrostranická krize spojená s komunistickou podporou vlády Andreje Babiše a rezignace Vojtěcha Filipa na post předsedy strany postavila nepřipravenou Konečnou do čela KSČM.

A někde zde se vše začíná lámat, protože Konečná nebyla a není političkou s hlubší ideologickou výbavou a orientací, jakkoli to zní u představitelky komunistické strany paradoxně. V politické práci se soustřeďovala vždy zejména na každodenní záležitosti politické práce, tedy například na legislativu. Nebyla a není političkou idejí a představ o novém, spravedlivějším světě. Dokázala poctivě studovat regulatorní nařízení, ale nikdy nenapsala článek o tom, proč by člověk měl vystupovat proti kapitalismu. V širším týmu by to byla dobrá hráčka, ale jako předsedkyně strany byla ztracená.

Bez hlubší ideové výbavy tak nutně čerpala jen ze svého bezprostředního okolí v KSČM, tedy zejména z různých odstínů stalinismu doplněného o pragmatické lekce Vojtěcha Filipa. Stalinské dědictví v ní, stejně jako v jiných představitelích této strany, zanechalo silný etatismus. Díky němu sice správně bránila veřejné služby a požadovala státní kontrolu klíčových ekonomických odvětví, ale na druhou stranu upadala do pozic obránců českých národních zájmů, což byly zájmy českého kapitálu, podnikatelů všeho druhu.

Ne neprávem ji její pozdější spojenec Matěj Stropnický nazval lobbistkou ocelářské firmy Arcelor Mittal, neboť zájmy těžkého průmyslu hájila pravidelně s poukazem, že jí jde o zachování pracovních míst. V tom se dostala na stejné pozice jako zesnulý člen KSČM Miroslav Ransdorf. O tom, že by komunističtí poslanci měli mít v politické DNA, že zájmy pracujících a kapitálu jsou v nepřekonatelném rozporu, snad není potřeba ani psát.

Příklon ke krajní pravici

Ještě výraznější vliv však měl nástup krajní pravice, která začala stále více posilovat. Kateřina Konečná se rozhodla pro riskantní krok, tedy otevřít se dalším netradičním spojencům. Těmi byli lidé okolo demonstrací ČR na 1. místě. Protože zbytek levice se na demonstracích neobjevoval, měli komunisté monopol na symbolický levicový hlas na těchto akcích, kam chodili lidé, kteří byli zklamaní a naštvaní, ale také ideologicky velice různorodí, často kombinující konspirační představy s nostalgií, nesmysly o Green Dealu s odporem proti zbrojení a podobně. Navíc se ve vedení demonstrace střídali lidé, které pocházejí ideově z prostředí krajní pravice a Konečná tam byla přítomná jen občas.

Účast na protestech dal impuls ke vzniku hnutí Stačilo, které chtělo využít této energie naštvání k volebnímu zisku. V evropských volbách to vyneslo dva europoslance, Ondřeje Dostála a právě Konečnou. V parlamentních volbách už to ale nestačilo. Politická nejasnost, propast mezi programem a jeho nositeli (jednou z kandidátek údajně levicového hnutí byla i obdivovatelka Václava Klause Jana Bobošíková), pomrkávání po krajní pravici (výcvik domobrany pod vedením dalšího z kandidátů Stačilo Marka Obrtela) a celkový odliv protestních hlasů k hnutí ANO připravily projekt o očekávaný úspěch.

Ideový posun ale už potvrzený byl. Stačilo vytvořilo most, aby se i v prostředí KSČM normalizoval protiukrajinský rasismus, utvrdila se už dříve existující islamofobie a rozšířil se okruh příznivců obskurních kanálů, kde starší muži předdůchodového nebo důchodového věku vyprávějí své poznatky o světě a politice. Je to taková finančně méně nákladná varianta toho, co produkuje Info.cz nebo Michal Půr, který má ostatně pro Konečnou jen slova chvály.

Za hnutí Stačilo byla Kateřina Konečná dva roky v europarlamentu nezařazenou poslankyní, protože parlamentní skupina Levice odmítla českou dvojici přijmout kvůli Dostálovu otevřenému rasismu. Tehdy se Konečná holedbala, že i jako nezařazená europoslankyně dovede prosazovat důležité věci. Každý, kdo je trochu obeznámen s fungováním evropského parlamentu ale ví, že dohody se dělají mezi skupinami a teprve když něco zbyde, přichází na řadu nezařazení.

Autoritáři, spojte se

Po nečekaném vstupu Konečné do Patriotů pro Evropu se s úvahami o zařazení přihlásil i europoslanec Dostál. Toho by to podle jeho slov táhlo ke skupině Evropa suverénních národů, do níž patří německá AfD, polská Konfederace nebo česká SPD. V některých bodech jde o ještě krajnější pravici, než jsou Patrioti, i když hlavní spor ve skutečnosti leží v samotném nacionalismu, který od sebe odděluje hlavní strany obou fašistických frakcí, a to je spor mezi Národním sdružením Le Penové a německou AfD (člen její mládežnické organizace nedávno zveřejnil na svém profilu na síti X fotku, kde bylo Alsasko-Lotrinsko opět připojeno k Německu).

Vstup Konečné k Patriotům vyvolal zmatek v řadách KSČM. Někteří její představitelé jako Petra Prokšanová nebo Milan Krajča se ihned ohradili, předseda Roman Roun mlčí, neboť je toho času na pracovní cestě v Bělorusku.

Skutečnost, že Konečná své rozhodnutí s nikým v KSČM neprojednala, znamená, že se nedomnívá, že tato strana může mít nějaký vliv na její politickou kariéru. Možná uvěřila tomu, co jí někteří v jejím okolí opakovali, že úspěch Stačilo je ve skutečnosti úspěch Konečné. KSČM si však stále udržuje stabilní jádro dvou až tří procent voličů. To sice není moc, ale vzhledem k tomu, že v posledních volbách do Poslanecké sněmovny šlo o desetiny procent, je to významný faktor.

Ve Stačilo se jistě tento krok setká s potleskem. Ideovým zázemím Stačilo je spolek Svatopluk, který dlouhodobě podporuje spojování takzvaných vlasteneckých sil. Sama Konečná ve svém prohlášení ke vstupu do Patriotů řekla, že její program se nejvíce shoduje právě s nimi, čímž popřela svá vlastní tvrzení o tom, že představuje levicovou političku.

Smutný příběh to je jen pro ty ve Stačilo, kteří o sobě tvrdili a tvrdí, že stojí na levici, a kteří kvůli vidině politické kariéry do hnutí vstoupili nebo za ně kandidovali. Nyní budou muset odejít a přijít o šanci na vysněnou brzkou kariéru, nebo popřít svou levicovost úplně a tleskat patriotickému obratu své poslankyně.

Jestliže si Kateřina Konečná v nedávném rozhovoru s Thomasem Kulidakisem představovala, že by v příštím roce mohla sehrát roli jakéhosi pojítka mezi různými levicovými stranami, po tomto svém kroku na to může směle zapomenout. Jedinou šancí je být součástí jakéhosi „vlasteneckého bloku“ společně s SPD, PRO a Svobodnými, o kterém se mluvilo už před volbami v roce 2025. Levicového na tom nebude nic.

Kateřina Konečná svým středečním rozhodnutím definitivně uzavřela svou dráhu levicové političky. Nyní bude už jen nacionálně konzervativní. Alespoň je jasno a levice už nebude muset pořád vysvětlovat, že ji tato politička nereprezentuje.