Už ne levicoví vůdci jako Fidel Casto, Ernesto Che Guevara nebo Salvador Allende, ale reprezentanti konzervativních až krajně pravicových sil jsou dnes tváří Latinské Ameriky. „El comandante by se obracel v hrobě, kdyby viděl, že dvě osobnosti blížící se jeho věhlasu ve světě jsou reprezentanti pravicové ideologie,“ poznamenává v komentáři pro magazín Foreign Affairs trefně analytik Brian Winter.

Nenarážel tím na nikoho jiného než na argentinského prezidenta a samozvaného anarchokapitalistu Javiera Mileie a salvadorskou hlavu státu a propagátora tvrdého postupu proti zločinu Nayiba Bukeleho.

Latinská Amerika se podobně jako další oblasti světa, Evropu nevyjímaje, zatím většinou neúspěšně brání nástupu krajní pravice a Trumpovské vlny — světů, které se často prolínají. Americký prezident zde dokonce přímo do voleb prokazatelně zasahuje nebo přinejmenším podporuje pravicové kandidátky a kandidáty.

Růžovou vlnu, která do prezidentských postů vynesla levicové politiky jako chilského Gabriela Borice, mexického Andrése Manuela Lópeze Obradora nebo kolumbijského Gustava Petra, tak střídá vlna modrá. Otázkou nicméně zůstává, o kolik delší výdrž bude mít.

Jedno vítězství za druhým

Naposledy letos v červnu jsme byli svědky dalšího přepólování politického vedení jedné z latinskoamerických zemí. Kolumbijské prezidentské volby ovládl krajně pravicový miliardář Abelardo de la Espriella, který ve volební kampani mimo jiné sliboval „vykuchat“ tamní levici. Pravicový kandidát slíbil tvrdou reakci na zvyšující se kriminalitu, boj s korupcí a ekonomické reformy, přičemž se na rozdíl od levicových předchůdců také zavázal ukončit mírové rozhovory s rebely a zločineckými skupinami.

V březnu se zase v Chile dostal k moci další krajně pravicový politik, v předchozích volbách neúspěšný protikandidát zmíněného Borice, José Antonio Kast. Bývalý senátor, který prosazuje škrty ve vzdělávání a sociálním sektoru a zároveň poskytuje daňové úlevy velkým podnikům, otevřeně hovoří o chilské vojenské diktatuře generála Augusta Pinocheta z let 1973—1990 jako o pozitivním období chilských dějin. O diktátorovi prohlásil, že kdyby byl naživu, určitě by Kasta volil.

V Argentině pak i přes rozsáhlé protesty a zpočátku malé zastoupení vlastní strany v parlamentu vládne od roku 2023 již zmíněný pravicový populista Javier Milei. Velký obdivovatel amerického prezidenta Donalda Trumpa patří zároveň k jeho nejvěrnějším spojencům v regionu, díky čemuž si vysloužil miliardovou finanční injekci pro argentinskou ekonomiku.

Pravicové, konzervativní nebo ekonomicko-liberalistické síly nyní vládnou také v Bolívii, Kostarice, Ekvádoru, Salvadoru, Hondurasu, Panamě, Paraguayi nebo Peru. Levice už se u vlády drží jen v Guatemale, Mexiku a Uruguayi, v autoritářské podobě pak na Kubě, v Nikaragui a (stále ještě) ve Venezuele. Změna pak může brzy nastat také v největší zemi regionu Brazílii, kterou na podzim čekají volby.

V sázce přitom není málo: buď u moci zůstane levicová ikona Lula da Silva, nebo se do čela země vrátí klan Bolsonarů, jehož hlava Jair Bolsonaro si aktuálně odpykává sedmadvacetiletý trest za plánování státního převratu a vraždy svých politických oponentů.

Faktor Trump

Právě Bolsonarova rodina, kterou bude v říjnových volbách reprezentovat exprezidentův syn a senátor Flávio Bolsonaro, patří k širokému spektru politiků, kteří se těší podpoře Bílého domu. V Hondurasu Trump podpořil místního byznysmena Nasryho Asfura, kterého označil za partnera v boji proti „narkokomunistům“, a omilostnil jeho stranického kolegu Juana Orlanda Hernandéze, který si v USA odpykával pětačtyřicetiletý trest za obchodování s drogami a zbraněmi.

Mimo to Trump pohrozil, že pokud Asfura nezvítězí, Spojené státy zváží ukončení finanční podpory Hondurasu. Volby navíc provázely technické problémy, což u opozice vyvolalo pochybnosti o jejich regulérnosti. Pravicové kandidáty Trump podpořil i v Kolumbii, Bolívii nebo Chile.

Naopak země v čele s levicovými lídry zažívají ze strany Washingtonu zcela opačný přístup. Na začátku roku americké speciální síly unesly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, který má příští rok stanout před soudem za účast v obchodu s narkotiky (paradoxně tedy nikoli za jeho soustavné porušování lidských práv). Americká administrativa, především pak ministr zahraničí Marco Rubio, pak stále více tlačí prostřednictvím ropného embarga na Kubu, zatímco země čelí humanitární krizi.

Trumpův vliv se ale odráží také v tématech pravicových politiků v regionu. „Je to velmi odlišné od pravice z počátku 21. století, která byla liberálnější, zaměřovala se na ekonomiku a volný trh, respektovala demokracii a nestarala se o otázky, jako je feminismus, potraty nebo práva LGBT komunity,“ všímá si v rozhovoru s deníkem El País politolog a spoluautor knihy Jak umírá demokracie Steven Levitsky. „Nyní je to pravicové hnutí, v němž jsou důležitější bezpečnostní témata a kulturní války … je to méně liberální pravice, útočí na práva menšin a obecně má nejistý vztah k demokracii,“ dodává.

Tvrdá pěst proti zločinu

Není to ale jen vliv Donalda Trumpa, který žene latinskoamerické voliče do náruče pravicových populistů. Podstatným faktorem je také zhoršená bezpečností situace v některých ještě nedávno klidných zemích jako jsou Peru nebo Ekvádor, případně v omezené míře i Chile. Vše akcelerovala pandemie covidu-19, která stála také za zchudnutím regionu, nárůstem socioekonomické nerovnosti a přechodem mnoha lidí do neformální ekonomiky, což je podle odborníků ideální situace pro zločinecké kartely a gangy.

Například ve zmíněném Chile se kriminality a násilí nyní obává více lidí, než je tomu v Mexiku nebo Kolumbii, tedy v zemích s mnohem vyšší mírou vražd. Právě pravice ale na poptávku po přísnější bezpečnostní politice reaguje efektivněji, i díky slibům „tvrdé pěsti“ proti zločinu. Přesně tak zde uspěl krajně pravicový kandidát Kast. „Když demokracie nedokáže ochránit vás a vaši rodinu, začnete o ní uvažovat jako o součásti problému,“ varuje ředitel Institutu latinskoamerických studií na Columbijské univerzitě Eduardo Moncada.

Zatímco levice se v boji se zločinem soustřeďuje na socioekonomické důvody trestné činnosti — připomeňme kampaň „objetí, ne kulky“ mexického exprezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, který namísto razií a vyzbrojování armády a policie vsadil na sociální programy pro mladé Mexičany, pravicové vlády se vzhlížejí v postupu Nayiba Bukeleho.

Salvadorský prezident před třemi lety vyhlásil v zemi výjimečný stav, nasadil do ulic armádu i policii a v rozlehlých vězeňských komplexech skončilo často bez řádného soudu (nebo čekajíc na něj) přes 75 tisíc Salvadorců. Opakované stížnosti humanitárních organizací na porušování lidských práv v zemi pak Bukele ignoruje, a dokonce nechal po ovládnutí nejvyššího soudu přepsat tamní ústavu, aby mohl svůj post obhajovat. Kandidáti od Hondurasu přes Kolumbii po Chile si ho přesto berou za vzor.

Nelepšící se bezpečnostní situace v Kolumbii, ekonomické problémy Argentiny či klesající popularita chilského prezidenta Kasta ovšem naznačují, že i modrá vlna může narazit na své limity. Její konec však nemusí nutně znamenat návrat levice, ale třeba ještě radikálnější formy populismu.