Kolumbie si v červnových volbách zvolila nového prezidenta. Stal se jím Abelardo de la Espriella, krajně pravicový právník, který kampaň vedl s přímou podporou Donalda Trumpa. Končí tak čtyřleté vládnutí prvního levicového kabinetu v moderních dějinách Kolumbie, vedeného prezidentem Gustavem Petrem.

Petrova vláda dostala více než dva miliony lidí z chudoby, stabilizovala a rozšířila důchodový systém, otevřela vyjednávání o příměří s ozbrojenými skupinami ovládajícími významné části kolumbijského vnitrozemí. A přestože má Kolumbie obrovské zásoby uhlí a ropy, přesunula investice z fosilního sektoru do čisté energetiky a zaujala vedoucí roli v globální klimatické politice.

Stejně jako v České republice, i v Kolumbii dlouhé dekády vítězila neoliberální pravice s příslibem „dohánění“ Západu. Gustavo Petro to chtěl změnit a jeho politika se stala jednou z nejprogresivnějších na světě. O tom, proč vláda levice v Kolumbii končí a jaký lze očekávat další vývoj, jsme hovořili se sociologem Václavem Maškem Sánchezem z Autonomní univerzity v Barceloně.

Pravicový kandidát Abelardo de la Espriella zvítězil v kolumbijských prezidentských volbách nad levicovým kandidátem Ivánem Cepedou s nepatrným náskokem. Končí tím vláda levicové koalice přezdívané „Historický pakt“ pod vedením Gustava Petra. Proč vyhrál de la Espriella?

De la Espriella zvítězil s náskokem 0,94 bodu nad Ivánem Cepedou, což představuje zhruba 250 tisíc z téměř 25,7 milionu odevzdaných hlasů — jde o nejtěsnější výsledek prezidentských voleb v kolumbijské historii, a to při nejvyšší volební účasti od podpisu mírové dohody s guerillou FARC v roce 2016. Dosluhující a oblíbený prezident Petro ani nemohl kandidovat — opakovanou kandidaturu zakazuje ústava.

Pro kolumbijskou levici to tedy nebyl debakl: levicový kandidát sice prohrál, ale získal více hlasů než kterýkoli kandidát levice před ním.

Přesto bude vládnout de la Espriella. Proč?

Levicová koalice si neudržela podporu středových voličů, kteří místo Cepedy podpořili pravici. Důvody shrnuji ve třech bodech.

V Kolumbii je bezpečnost palčivým problémem. Počet vražd v roce 2025 dosáhl desetiletého maxima, počet členů ozbrojených skupin se od roku 2018 zhruba zdvojnásobil. Klíčový moment přišel v červnu 2025, kdy atentátník zavraždil vlivného konzervativního politika a prezidentského kandidáta Miguela Uribeho Turbaye — to spustilo vlnu kritiky Petrovy politiky „totálního míru“.

Pravice našla nového kandidáta v de la Espriellovi, právníkovi a miliardáři s americkým občanstvím, který se vrátil z Itálie, kde dlouho žil. Z bezpečnosti udělala téma číslo jedna. Sám de la Espriella sice v minulosti hájil některé pravicové ozbrojené skupiny, nyní ale slibuje stavbu „megavěznic“ a bombardování drogových kartelů s pomocí americké armády. Na to velká část kolumbijské společnosti slyší.

Druhým důvodem byla uzavřenost levicové kampaně — kolumbijští komentátoři ji popisují jako sektářskou. Iván Cepeda oslovoval téměř výlučně svou základnu a dialog se středem odmítal až do konce prvního kola. Extravagantní de la Espriella si oproti Cepedovi vybudoval masivní kampaň na sociálních sítích, kde oslovoval i středové voliče.

Třetím důvodem byla kritika zadlužování. Velká část voličů slyšela na argument o „fiskální zodpovědnosti“, který pravice v závěru kampaně důrazně využívala. Státní dluh vzrostl z čtyřiapadesáti na více než jedenašedesát procent HDP za jediný rok a levice na to neměla přesvědčivou odpověď.

To jsou důvody volební porážky. O porážku společenského hnutí, které vyneslo levicový kabinet Gustava Petra k moci, ale nejde. To zůstává i nadále silné.

Gustavo Petro a jeho vláda byla pro mnoho politiků levice po světě inspirací. Z jakého důvodu?

Petro rozlišoval mezi „ekonomikou života“ a „ekonomikou smrti“. Na tomto základě vystavěl program se čtyřmi prioritami.

Přerozdělování bohatství: zvýšil daně z vysokých příjmů, zavedl novou daň z dividend a zisků digitálních korporací. Vláda prosadila reformu pracovního práva, která obnovila příplatky za noční a nedělní práci, rozšířila ochranu na pracovníky v domácnosti a zvýšila minimální mzdu o třiadvacet procent. Stabilizovala a rozšířila důchodový systém a pracovala na reformě zdravotnictví.

Za druhé se Petro pokusil o pozemkovou a venkovskou reformu navazující na nesplněné cíle přerozdělení půdy, které stanovila mírová dohoda z roku 2016.

Třetí prioritou byl „totální mír“ — pokus vyjednat s ozbrojenými skupinami napříč politickým spektrem smír namísto jejich vojenského pronásledování.

Čtvrtá priorita odlišovala Petrovu vládu snad od všech předešlých levicových vlád v Latinské Americe: výslovný odklon od extraktivismu. Petro zavedl moratorium na smlouvy o průzkumu nových nalezišť ropy a zemního plynu a deklaroval ambici přetvořit Kolumbii ve „světovou velmoc života“ — zemi, která bude chránit přírodu, klima a zasadí se o konec fosilních paliv.

Petrovo úsilí ale naráželo na institucionální bariéry. Bez problémů prošla pouze reforma pracovního práva. Zdravotní reforma byla dvakrát odložena v Senátu. Důchodová reforma stále čeká na rozhodnutí Ústavního soudu po nerozhodném hlasování. Pozemková reforma prošla, ale jen ve výrazně omezené podobě. Vyjednávání s ozbrojenými guerillami zkolabovalo v roce 2025 po eskalaci bojů ze strany ozbrojenců a závazek omezit těžbu surovin přinesl výsledky především na mezinárodním poli, ale na domácí scéně způsobil spory uvnitř vládního tábora.

Petrova vláda tak měla velké ambice, ale nedokázala získat podporu v klíčových institucích — liberální strany spolu s konzervativní pravicí blokovaly parlament a řadu reforem shodil i Ústavní soud.

V České republice žijeme v představě, že je klimatická politika nepopulární. Nepotvrzuje to porážka Gustava Petra?

Nelze to říci tak jednoduše. Rozlišuji ve sporech o klimatickou politiku tři roviny, každá s jiným časovým rytmem: vytváření a upevňování nové představy o tom, co je v ekonomice a politice možné — například přesvědčení, že těžbou a vývozem surovin nezajistíte prosperitu; institucionální rámec mezinárodních klimatických vyjednávání; a způsob, jakým si vláda opatřuje prostředky na svou politiku.

Prosadit novou logiku, že i s čistými zdroji lze udržet prosperitu, je složité. Obzvlášť v zemi bohaté na uhlí, plyn i ropu, kde deset procent příjmů státního rozpočtu tvoří zisk z obchodu s fosilními palivy. Koncem roku 2024 navíc Kolumbie ztratila soběstačnost v zásobování plynem a tehdy známé zásoby by stačily jen na dalších šest let. Zvýšil se dovoz, což zdražilo domácnostem účty za energie. Odborový svaz ropných pracovníků proto přehodnotil svůj dřívější souhlas s politikou energetického přechodu a v květnu 2026 začal volat po obnovení průzkumu nových ložisek.

Na mezinárodní rovině ale Petro jednoznačně zvítězil. Zajistil podporu sedmapadesáti vlád, které představují třetinu globální ekonomiky, pro novou Smlouvu o ukončení využívání fosilních paliv. Uspořádal konferenci v kolumbijské Santa Martě a opakovaně vystoupil v OSN, kde stavěl fosilní kapitál do protikladu k životu jako takovému. Posunul to, co se v mezinárodní klimatické diplomacii považuje za normální. Jde o úspěch zcela nevídaný u zemí velikosti podobné Kolumbii.

Rozhodujícím limitem byl nakonec rozpočet. Latinskoamerické státy jsou svázány fiskálními pravidly, nemohou si dovolit velké investiční plány a půjčují si za vysoké úroky. Řada tamních vlád to řeší vývozem surovin. Petro takový přístup odmítl — z ekologického hlediska správný krok, z politického vysoce rizikový.

Přesto bych v situaci, kdy o vítězi voleb rozhodovalo jediné procento hlasů, nesoudil, že Petrova klimatická politika nebyla populární. Koneckonců právě spojenectví pracujících, klimatického hnutí a původních komunit pohání sociální hnutí, bez nějž by Petrova vláda nikdy nemohla vzniknout.

Pokud jsem to správně pochopil, Petrova vláda nebyla jen politickým projektem, ale volebním vyjádřením širšího společenského hnutí. Jaký byl vztah mezi vládou a hnutím?

Historické vítězství levice v roce 2022 nepřišlo shora ani díky šikovné mediální kampani. Šlo o volební vyjádření aliance, která vznikla napříč afrokolumbijskými, domorodými, rolnickými, odborovými, feministickými a městskými hnutími — každé s vlastní historií, příznivci a slovníkem. Požadavky rolníků, odborářů a feministických kolektivů se v lecčem lišily.

Roztříštěné iniciativy se sjednotily během národní stávky v roce 2021, kdy poprvé vznikl společný jazyk a vědomí, že různé skupiny mohou i přes rozdíly dosahovat výsledků prospěšných pro všechny. Měsíce trvající protesty proti daňové reformě a policejnímu násilí tehdejšího pravicového kabinetu vyústily ve všeobecné povědomí o selháních státu, které Petrovo volební tažení vyjádřilo — byť ho samotný Petro nevytvořil.

Vyjadřovat požadavky společenského hnutí prostřednictvím politické strany je velmi odlišný přístup od klasického spojenectví, v němž si strany vyměňují podporu za ústupky.

Kdo dokáže zachytit a přenést do politiky to, co již žije v širším sociálním hnutí, získá hloubku a sílu, jíž standardní volební projekty nedosahují. Ostatně jen to, že Petrova koalice jako historicky první levicová kolumbijská vláda dovládla celé volební období, ukázalo, že hluboké zakořenění ve společnosti bylo nutnou podmínkou pro přečkání opakovaných legislativních porážek, kterým čelila.

Nový kandidát levice Iván Cepeda se o nové uchopení požadavků hnutí zdola pokusil — i to přivedlo k volbám rekordní počet lidí —, vlna strachu z pokračujícího násilí však byla silnější a de la Espriella ji dokázal plně využít.

Co bude dál? Co lze čekat od vlády Abelarda de la Esprielly?

De la Espriella má Trumpovu osobní podporu — ten ho jmenovitě podpořil na síti X. Jeho program stojí na třech pilířích. Chce demontovat „totální mír“, tedy Petrovu politiku vyjednávání s ozbrojenci, přičemž slibuje, že to udělá hned v den nástupu do úřadu v srpnu 2026. Chce obnovit průzkum nových nalezišť ropy a zemního plynu. A chce jít cestou argentinského prezidenta Mileiho a sekat státní výdaje až o čtyřicet procent.

Pravice ale narazí na stejné institucionální překážky, které brzdily Petrovy reformy. Ústavní soud má v zemi velkou moc a Historický pakt zůstává nejsilnějším blokem v Senátu.

Pro levici, která je nyní v opozici, půjde v nejbližším období méně o mobilizaci v ulicích — i když Petro sám vyzval k demonstracím na Den nezávislosti — a více o konsolidaci organizační infrastruktury vybudované za poslední čtyři roky: sítě družstev, odborových svazů a samotného Historického paktu jako stranické struktury hnutí.

Hnutí musí také reformy obhájit u soudů a vybudovat komunikační infrastrukturu, která se vyrovná sociálním sítím ovládaným pravicí — de la Espriellova strana má k dispozici digitální armádu falešných účtů i reálných influencerů, která je výrazně silnější než komunikační možnosti levice. Za čtyři roky přijdou další volby a levice v nich může zopakovat úspěch z roku 2022.

Hrozí levici politická represe?

De la Espriella slíbil postavit sedm megavěznic v džungli pro každého, koho považuje za nepřítele. Lze čekat politiku tvrdé ruky namířenou proti komukoliv, koho vláda označí za protivníka.

Rozlišoval bych ale dva typy násilí. Prvním je násilí řízené přímo z prezidentského úřadu — například rozkazy bezpečnostním složkám potlačit levicové politiky, odboráře a komunitní organizátory. Tady bych byl opatrný: Kolumbie roku 2026 není Kolumbie roku 1994, kdy byl Manuél Cepeda Vargas, otec letošního levicového prezidentského kandidáta Ivána Cepedy, zavražděn během systematického pronásledování a vraždění, jemuž padlo za oběť až šest tisíc členů levicové strany Unie patriotů a jež odsoudil i Meziamerický soud pro lidská práva. Zopakováním takových zločinů by dnes pravice riskovala mezinárodní sankce; navíc samotné levicové hnutí je dnes daleko silnější než tehdy.

Jiná věc je strukturální násilí, které probíhá bez ohledu na to, kdo vládne. Jen letos, tedy ještě v době Gustava Petra, bylo v Kolumbii zavražděno více než padesát obhájců lidských práv — a to za vlády, která se k levici hlásila. Aparát násilí vůči komunitním lídrům tvoří z velké části nezávislé ozbrojené skupiny, guerilly a drogové kartely, které nejsou vázány na vládu. Co se tedy s de la Espriellou změní, není existence tohoto násilí, ale přístup státu: zda se ho bude aktivně snažit potlačovat, nebo ho bude mlčky tolerovat.

Jaké poučení si z Petrova vládnutí může vzít levice ve střední Evropě, třeba v České republice?

S určitým odstupem vidím čtyři lekce. První se týká trvalosti politické změny. Petrův projekt nespočíval jen v převzetí státního aparátu, ale vyrůstal ze širšího společenského hnutí, kterému měl pomoci. Levice prohrála volby, ale struktury hnutí dál existují — již nyní zakořeněné hluboko v kolumbijské společnosti, nezávisle na tom, kdo sedí v prezidentském křesle.

Vedle organizační roviny je tu i proměna představy o tom, co je v Kolumbii politicky možné: hnutí i Petrova vláda cíleně a částečně i úspěšně pracovaly na tom, aby si lidé uvědomili, že levicová politika je v Kolumbii nejen možná, ale i legitimní a prospěšná. Takovou změnu ale nelze vytvořit během jediného volebního období. Základní lekce tak zní, že budovat organizaci trvá třicet let a změny, kterých tím dosáhnete, přetrvávají mnohem déle než ty, které lze prosadit za jediné volební období.

Druhá lekce se týká taktiky. Vládnout bez legislativní většiny se nevyplácí. Reformy prosazené jen prezidentskými dekrety a bez podpory parlamentu soudy shodí. Pokud chcete trvalé reformy, potřebujete nejprve hlasy a teprve pak ambice. To znamená budovat koalice, přijímat ústupky a neztrácet ze zřetele, že při prvním volebním období nelze snadnou cestou změnit celý společenský a ekonomický řád země.

Třetí lekce je pro ekosocialistickou politiku na celém světě naprosto zásadní. Levicoví lídři Evo Morales v Bolívii a Hugo Chávez ve Venezuele mohli na začátku tohoto století financovat přerozdělování a udržovat politický klid, protože prodávali ropu, plyn a suroviny za obrovské sumy. Gustavo Petro šel radikálně jinou cestou: jeho vláda se pokusila o ekosocialistickou politiku — zvýšit životní úroveň a zároveň omezit extraktivismus.

Z kolumbijské porážky levice nevyplývá, že je ekosocialistická politika odsouzena k nezdaru. Plyne z ní, že ekosocialistické vlády potřebují redistribuční plán — přechod má náklady a ty nesmějí dopadat na ty, kteří mají přechod podporovat. Jinak jejich podpora eroduje právě ve chvíli, kdy je nejvíce potřeba. Nutné je tedy spojit konec fosilních paliv s politikou masivního přerozdělení bohatství od bohatých ke středním a nižším vrstvám.

A nakonec: klíčové je udržet jednotu ve vlastním táboře. Petro jmenoval první afrokolumbijskou viceprezidentkou Francii Márquezovou, aktivistku a nositelku Goldmanovy ceny za ochranu životního prostředí, která ztělesňovala přesně to, co Petro rétoricky hlásal — politiku zdola, ochranu přírody a práv potlačovaných komunit. Přesto ji nakonec odsunul na vedlejší kolej. Když říkáte, že chcete respektovat život, ale zároveň podkopáváte pozici vlastní viceprezidentky, je to nesoulad, který vaši protivníci dokážou využít.

Přesto přese všechno — lze z příběhu Petrova vládnutí vyzvednout něco povzbudivého?

Ano. De la Espriella v oblasti těžby surovin jasně ohlásil, že vše, čeho Kolumbie v klimatické politice za poslední čtyři roky dosáhla, zruší. Těžba se rozjede naplno. Zároveň ale musel přistoupit na to, že Petro změnil představu o tom, co je uvnitř kolumbijské společnosti považováno za možné a přijatelné. Nelegální těžbu a odlesňování už nelze tak snadno bagatelizovat — společnost vnímá, že zdravá příroda má hodnotu. Jde možná o dílčí vítězství, ale po dekádách neoliberálního myšlení je povzbudivé, že se situaci daří zvrátit.

Důležitější než změna rétoriky je ale samotná síla společenského hnutí kolumbijské levice. Hnutí je silnější než kdy dřív a v minulosti přežilo mnohem horší podmínky — válku i pokus o fyzické vyhlazení. Levice během třiceti let budovala společenské struktury, organizovala kampaně, stávky, demonstrace a nyní se ujala vlády. Dovládla a ještě k tomu dosáhla reformních úspěchů na domácím poli a obrovských změn v mezinárodní politice.

Příběh Petrovy vlády tak končí porážkou, ale zároveň říká něco pravdivého o tom, čeho lze dosáhnout politickou strategií, která sází na budování struktur a méně na vítězství ve volbách: společenská změna je možná zpočátku pomalá a pod prahem pozornosti běžného politického provozu, který se věnuje výměnám v prezidentském křesle. Nakonec ale jde o společenský pohyb, který dokáže změnit nejen politiku jedné latinskoamerické země, ale i celosvětový přístup k řešení změny klimatu.

MATĚJ MORAVANSKÝ