Zatímco velké evropské ekonomiky jako Německo, Francie, Itálie či Velká Británie dlouhodobě stagnují či prochází vlekoucí se krizí, ta španělská nejpozději od konce pandemie Covid 19 setrvale roste. Důvodem je odlišná ekonomická politika tamní levicové vlády založená na progresivních daních, silné sociální podpoře a ochraně zaměstnanců, otevřenosti země vůči migraci pracujících i sázce na ekonomické a zelené inovace.

Španělsko letos roste asi třikrát rychleji než ekonomika eurozóny. Za druhé čtvrtletí se tamní HDP meziročně zvýšil o 2,7 procenta a táhne jej zejména spotřeba domácností, která doplnila rostoucí exportu a turistického průmyslu (letos se očekává rekordních 100 milionů turistů).

Nezaměstnanost klesla na nejnižší úroveň od roku 2008 a činí necelých deset procent, nová pracovní místa přibývají zejména v oblasti IT, finančních služeb, a v inovativních technologických oborech s vysokou přidanou hodnotou. Ale také oblasti služeb a péče — zejména díky výrazné pracovní migraci.

Letos Španělsko více než ostatní velké ekonomiky investovalo do zvládnutí energetické krize. Zároveň odmítlo připojit se k americkému tlaku na radikální růst zbrojních výdajů a dnes vydává na zbrojení částku poměrem výdajů k HDP srovnatelnou s Českou republikou. Díky tomu se zemi daří se snižovat poměr dluhu vůči celkovému HDP a drží si důvěru dluhopisových trhů.

Španělsko na tom přitom ještě nedávno — po finanční krizi v roce 2008 — bylo z unijních ekonomik skoro nejhůře a společně s Portugalskem, Itálií a Řeckem tvořilo skupinu kandidátů na státní bankrot. Nezaměstnanost v nejhorších letech vystřelila až k 27 procentům, ekonomika se propadla, realitní trh zamrzl — a čtveřice států přežila jen díky pomoci dalších členů Evropské unie. Na své trnité cestě z krize však už šli Španělé proti převládajícím evropským trendům a receptům.

Otevřít ekonomiku migraci

Ve většině evropských zemí se stal ústředním tématem politického boje tvrdý přístup k migraci. Ačkoli obyvatelstvo stárne ve všech evropských státech, a tudíž je otevření se cizí pracovní síle pro ekonomické přežití nevyhnutelné, pod tlakem extremistické konkurence se v současném politickém mainstreamu málokdo dokáže vyslovit i pro její opatrnou podporu. Výjimkou je právě současná španělská levicová vláda, která otevřela přistěhovalcům dveře. Výsledkem je, že za posledních dvanáct let se počet obyvatel vyšvihl z 46 na 49 milionů.

Premiér Pedro Sánchez a jeho kolegové z levicových a zelených stran tím po covidových otřesech chtěli podpořit hospodářství a dodat mu pracovní sílu, která by mu umožnila co nejvíce naplnit svůj potenciál. To se povedlo. Poněkud selektivně se vláda zaměřila hlavně na migraci ze zemí kulturně a jazykově blízké Latinské Ameriky. Největší výhodou této cesty je snadná integrace pracujících díky znalosti místního jazyka. Ta nově příchozím lidem umožňuje prakticky ihned nastoupit do práce a nezatěžovat už tak dost napnutý sociální

systém, což snižuje averzi vůči příchozím. Naopak příchod lidí ze subsaharské Afriky se španělská vláda snaží omezovat, protože jejich integrace do společnosti je náročnější a s protesty proti migraci z tohoto regionu má národovecká opozice u veřejnosti největší úspěch.

Můžeme se přít o tom, jestli je španělský přístup k migraci spíše otevřeně-progresivní, nebo konzervativně-restriktivní, plán vlády však vyšel. Podle vícero ekonomických analýz byla právě nová pracovní síla klíčová pro postpandemické nastartování ekonomiky. Značnou část příchozích zaměstnal prudce se rozvíjející turistický průmysl, který představuje zhruba třináct procent španělské ekonomiky.

Sociální politika a ochrana zaměstnanců i pracovníků platforem

Migrace kromě rozvoje turismu přinesla i více příležitostí pro místní obyvatele, kteří dosud nemohli nastoupit do pravidelné práce. List Financial Times před časem citoval ekonomku z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Claudiu Ramirezovou, podle níž příchod žen v produktivním věku znamenal pro Španělsko přísun nových zaměstnanců do pečujících profesí.

Tyto pracovnice uvolnily španělským ženám ruce od neplacené péče o rodinné příslušníky a daly jim možnost vrátit se k přerušené kariéře nebo si najít výdělečnou práci. I proto se ve Španělsku povedlo snížit nezaměstnanost až k deseti procentům, což je nejméně od roku 2008.

Zatímco většinovým trendem je oslabovat ochranu zaměstnanců, levicový kabinet prosadil reformu pracovního práva s cílem snížit rozšíření dočasných smluv a dalších náhrad klasických pracovních úvazků. I to podle odborníků přispělo k poklesu nezaměstnanosti ze zmíněného rekordu 27 procent po finanční krizi.

Zároveň vládní politici před otevřením stavidel pro migranty udělali ještě jednu změnu, aby příchod cizinců do země v obyvatelích, zejména z chudších vrstev, nevyvolával pocit ohrožení. Vláda zavedla sociální podporu, která má svou podobou poměrně blízko k nepodmíněnému příjmu v případě nejchudších rodin. Ty se díky tomu mohou spolehnout na minimální měsíční dotaci ve výši 1900 eur. Kabinet zároveň zvedl minimální mzdu o 30 procent.

Španělská vicepremiérka a ministryně práce Yolanda Díazová během loňského kongresu evropských zelených v Lisabonu vyzdvihla španělský ekonomický recept jako vyvrácení neoliberální teze, podle které je jedinou cestou k přilákání investic a hospodářskému růstu snižování standardů pro zaměstnance.

Součástí politiky podpory zaměstnanců jsou i legislativní změny posilující práva zaměstnaneckých rad a odborů vyjadřovat se ke strategickým rozhodnutím firem, jako například při zavádění umělé inteligence či při firemních restrukturalizacích.

Španělsko je také průkopníkem regulace digitální ekonomiky: vláda zavedla povinnost informovat zástupce pracovníků o tom, jak fungují algoritmy umělé inteligence, které řídí práci, přidělují úkoly nebo hodnotí výkonnost. Pracovníci platforem tak získali transparentnější a demokratičtější kontrolu nad „neviditelným šéfem“ automatizovaného managementu.

Progresivním zdaněním k rozpočtové odpovědnosti

Posílení sociálních programů při udržitelném vývoji veřejných financí vyžaduje progresivní daňovou politiku. Daňová politika španělských vlád se proto dlouhodobě zaměřuje na zvýšení daňové progrese, zdanění vysokých příjmů, velkého majetku a korporací.

Vláda zavedla novou dočasnou — posléze prodlouženou — solidární daň pro jednotlivce s čistým majetkem nad 3 miliony eur. Byly navýšeny daňové sazby pro osoby s nejvyššími příjmy (nad 200 000 a 300 000 eur ročně) a postupně se zvyšovaly daňové sazby pro příjmy z úspor, dividend a kapitálových investic pro ty, kteří v těchto produktech vydělávali vysoké částky.

V reakci na energetickou krizi a vysokou inflaci uvalil Sánchezův kabinet tzv. windfall tax, tedy mimořádné dočasné daně na neočekávané zisky velkých finančních institucí a energetických společností. Španělsko také zavedlo tříprocentní daň z výnosů, resp. obratu velkých technologických firem, jako je Google, Amazon či Facebook, dosahovaných na španělském trhu, a taktéž daň z finančních transakcí při nákupu akcií velkých společností.

V rámci boje s krizí bydlení navrhla vládní koalice uvalení plné jednadvacetiprocentní sazby DPH na turistické pronájmy, např. Airbnb, aby omezila spekulace na úkor běžného bydlení. Posílil také daňový tlak na majitele, kteří dlouhodobě nechávají byty neobsazené.

Začátkem roku 2025 Sánchez oznámil záměr zavést dodatečnou až stoprocentní daň z převodu nemovitostí pro kupující ze zemí mimo EU, kteří nemají ve Španělsku trvalý pobyt. Tento radikální návrh však v parlamentu narazil na silný odpor.

Zatímco pro bohaté se daně zvyšovaly, pro zaměstnance s nízkými příjmy zavedla vláda vyšší daňové odpočty a zvýšila hranici příjmu, od které jsou lidé povinni podávat daňové přiznání. V době krize životních nákladů také přechodně snížila DPH na základní potraviny a energie.

Tento daňový mix přitom konvenuje nejen zástupcům levice, ale také stoupencům rozpočtové odpovědnosti. Před pandemií činil státní dluh 98,2 procenta, po nástupu Covidu, masivním propadu ekonomiky a nárůstu státních výdajů na záchranné balíčky dosáhl maxima 125,3 procenta.

Současná ekonomická strategie a daňová politika přinesly oživení a dodatečné příjmy státního rozpočtu, takže pro rok 2026 odhaduje Evropská komise celoroční průměr dluhu k HDP na 99,6 procenta.

Technologické inovace a zelená ekonomika

Posledním dílem zmíněné španělské skládačky je sázka na zelenou ekonomiku a energetiku. „Po desetiletích rozsáhlých veřejných i soukromých investic jsme zvýšili podíl elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů z necelých 20 procent v roce 2019 na 56 procent v loňském roce,“ shrnul v textu Mezinárodní měnový fond bývalý španělský ministr financí Carlos Cuerpo.

Sázka na výrobu elektřiny pomocí slunce, větru a vody se v dobách geopolitických otřesů, které jsou pevně spojené s ohrožením dodávek fosilních paliv, vyplatila. I díky tomu letos Španělsko lépe odolalo ekonomickým dopadům války mezi USA a Íránem.

Součástí této strategie byly masivní finanční balíčky pro transformaci. Sociální klimatický plán v hodnotě 9 miliard EUR zpřístupňuje dotace na zateplování domů, instalaci solárních

panelů či nákup elektromobilů i pro nízkopříjmové domácnosti. Částka 13,6 miliardy eur směřuje do posílení přenosových elektrických soustav. A 700 milionů eur z evropských fondů směřuje na podporu investic do výrobních kapacit pro strategické zelené technologie v průmyslu.

Součástí strategie dekarbonizace ekonomiky jsou cíle vyrábět v roce 2030 81 procent veškeré elektřiny z obnovitelných zdrojů a v roce 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality, a to včetně plánu odstavení všech jaderných reaktorů do roku 2035.

Do svých projektů pak vláda zapojuje i soukromý kapitál s cílem mobilizovat desítky miliard eur v oblasti výroby zeleného vodíku, skladování energie či cirkulární ekonomiky. Za pozornost stojí i národní plán pro zelené algoritmy s rozpočtem 278 milionů eur, jehož cílem je minimalizovat energetickou stopu datových center a digitální infrastruktury.

Přetrvávající rizika: nedostupné bydlení, vysoké životní náklady i politika

Ruku v ruce s prudkým migračním nárůstem obyvatel a s rozmachem turistického průmyslu vyrostly výrazným tempem také ceny za bydlení a staly se jedním z klíčových politických témat. Za takových okolností totiž řada Španělů nemusí hospodářský růst zaznamenávat, protože ve stejné době jejich životní náklady vzrostou více než jejich příjmy.

Faktorem růstu cen domů a bytů je i regulace zavedená po finanční krizi 2008, která byla do značné míry spojena právě s realitní bublinou. V reakci na ni se změnila a zpřísnila pravidla pro výstavbu a bezpečnostní parametry nových stavebních projektů, což má osmnáct let po krizi následky v podobě nedostatku kapacit s růstem cen.

Sánchezovy vlády jsou dlouhodobě menšinové a fungují hlavně díky podpoře menších regionálních stran, což brání přijetí některých důležitých zákonů. Roste krajně pravicová strana Vox, která úspěšně hraje na strunu obav z migrace.

Sánchezovo vládnutí také v poslední době potkalo větší množství korupčních skandálů. I proto současné vládní strany ztrácí v průzkumech před blížícími se volbami. Přesto zůstává cesta bezmála padesátimilionového Španělska mimořádně pozitivním příkladem úspěšné progresivní sociální a ekonomické politiky.