Krize v Ceutě odhalila, jak daleko politizace migrace může zajít. Jednalo se o zatěžkávací zkoušku evropské jednoty a síly. Poslední červencový čtvrtek se vlivem dezinformační kampaně na sociálních sítích zvedlo až šedesát tisíc lidí, převážně Maročanů a vstoupili na území španělské exklávy Ceuta na africkém kontinentu. Minimálně 72 lidí přišlo o život. Španělsko se ocitlo pod mimořádným tlakem.

Exemplární selhání EU

Bezprostřední reakce evropských lídrů byla exemplárním selháním. Místo podpory, solidarity a nabídky pomoci, byly slyšet výkřiky o vyloučení Španělska ze schengenské zóny. Vlastně něco podobně dětinského, jako když Donald Trump zvedl Kanadě cla kvůli požárům, které se v Kanadě šířily u hranic s USA.

Reakce Evropské komise? Nijaká. Giorgia Meloniová nakonec demonstrativně obnovila kontroly na hranicích pro cestující ze Španělska — přičemž Ceuta, ač je španělským územím, součástí schengenského prostoru není a cestující z této exklávy musí projít standardní hraniční kontrolou.

Která země má největší problém nelegální migrací středomořskou cestou? Bingo, je to Itálie! Před třemi lety, kdy Itálie čelila podobné migrační krizi na ostrově Lampedusa, získala okamžitou podporu Evropské komise i členských států. Nikoho v té době ani nenapadlo vinit ze selhání Itálii. Mezi lety 2021 až 2025 vstoupilo do Itálie neregulérně přes 463 000 migrantů — zhruba dvakrát tolik jako do Španělska (asi 230 000) za stejné období.

Itálie tak dlouhodobě zůstává zemí s nejvyšším počtem neregulérních vstupů v Evropské unii. Frontex, evropská pohraniční agentura, ostatně opakovaně potvrzuje, že středomořská trasa vedoucí právě do Itálie je nejvytíženější migrační trasou do Unie. Giorgia Meloniová tak odvádí efektivně pozornost od domácího problému a ukazuje na Španělsko, které se stalo cílem hybridního útoku v podobě dezinformační kampaně. Reakcí tak usiluje o politické body u svých voličů.

Hybridní válka

Za dezinformační kampaní podle dosavadních informací stojí dlouhodobě napjaté vztahy mezi Marokem a Španělskem. Ceuta čelila podobné situaci už v květnu 2021, kdy se během dvou dnů pokusilo hranici překročit přibližně 8 000 lidí. Pozadím současných napjatých vztahů je především spor o suverenitu nad Ceutou a Melillou a otázka Západní Sahary.

Současně se Španělsko ocitlo v nemilosti Donalda Trumpa. Stalo se tak poté, co španělský premiér Pedro Sánchez odsoudil americko-izraelský útok na Írán jako „neoprávněný“ a „nebezpečný vojenský zásah“ v rozporu s mezinárodním právem a Španělsko odmítlo americké armádě umožnit využití společně provozovaných základen Rota a Morón pro operace související s Íránem.

Sánchez byl mediálně i rétoricky nejhlasitějším kritikem útoků na Írán. Do jaké míry je za krizí i tento spor, se můžeme pouze dohadovat. Trump však neváhal krize využít pro vlastní politický boj deklarací, že podobný scénář čeká USA, pokud Republikánům neuspějí v nadcházejících volbách.

Využití dezinformací k manipulaci lidí je součástí hybridní války. Pokud je cílem vyvolat nebo usměrnit migrační pohyb za účelem politického nátlaku, hovoří se o instrumentalizaci migrace. Podobné nátlakové akce jsme sledovali na polsko-běloruské hranici, kde režim Alexandra Lukašenka za podpory Kremlu organizoval přesuny migrantů k hranicím Evropské unie, i na finsko-ruské hranici. Využívání sociálních sítí a šíření dezinformací se tak stává relativně levným a vysoce účinným nástrojem destabilizace.

Jak ukázala reakce dvaadvaceti lídrů evropských států, včetně Andreje Babiše, mise se podařila. Je možné s tímto fenoménem vůbec účinně bojovat? Do jaké míry mají sociální sítě nést právní odpovědnost za šíření dezinformací? Tyto otázky nás paradoxně vrací k české debatě o svobodě projevu a ve sněmovně stále neschválenému zákonu o digitální ekonomice, kterou české krajně pravicové strany označují za „cenzurní zákon“ právě proto, že zavádí odpovědnost sociálních sítí za jejich dopady na společnost.

Paradoxem zůstává, že tytéž strany vehementně bojují proti jakékoliv migraci. Ať žije svoboda nekontrolovatelného dezinformačního projevu! Díky spojenému úsilí dezinformační scény, Společnosti na ochranu svobody projevu, SPD, Motoristů, Rajchla a podobných bude mít šíření dezinformací zelenou a povede k nárůstu podobných incidentů. Rozpačitost voličů Tomio Okamury bude jistě namístě.

Daňová kobra po Španělsku

Jedním z důvodů nesolidární reakce evropských lídrů, a ostatně i Donalda Trumpa, bylo vyhlášení amnestie pro až půl milionu neregulérních pracovníků ve Španělsku. Tento pragmatický krok Pedra Sáncheze vyvolal v souvislosti se zpřísňováním migračních pravidel v celé EU značnou pozornost — natolik, že se o španělské regularizaci v únoru debatovalo i na půdě Evropského parlamentu.

Trump a pravicoví evropští lídři neváhali tuto politicky odvážnou reformu dávat do souvislosti s krizí v Ceutě. O krajně pravicové politizaci svědčí i fakt, že země, které se Španělskem bezprostředně sousedí — Francie a Portugalsko — se k výzvám na vyloučení Španělska ze schengenské zóny nepřidaly. Logická souvislost mezi amnestií neregulérních migrantů a krizí v Ceutě neobstojí, protože této argumentaci odporuje několik skutečností. Především to, že amnestie před více než měsícem skončila a rozhodně se nevztahovala na nově příchozí.

Španělsko dosud udělilo amnestii přibližně 600 tisícům neregulérních pracovníků — lidem, kteří již ve Španělsku pracovali, nikoli nově příchozím nebo lidem bez práce. Podmínkou byla také bezúhonnost. Tito lidé obdrželi pracovní víza platná pouze pro Španělsko, která přestanou platit v okamžiku, kdy nebudou mít zaměstnání.

Rozsah šedé ekonomiky ve Španělsku je pro Českou republiku nepředstavitelný. Podle původních odhadů v ní pracovalo až 850 tisíc migrantů, po vyhlášení amnestie se však ukázalo, že skutečný počet je ještě vyšší. O amnestii, tedy regularizaci pobytu, požádalo přes milion lidí.

Jde o jakousi daňovou kobru po španělsku. Šedá ekonomika křiví trh, znevýhodňuje poctivé zaměstnavatele a vytváří tlak na snižování mezd všech pracujících, tedy i Španělů. Navíc vytváří živnou půdu pro organizovaný zločin, obchodování s lidmi a pracovní vykořisťování.

Krajní pravice nehájí zájmy evropských občanů

V kontextu sílící krajní pravice a populistických stran vyžaduje takový krok nesmírnou politickou odvahu i rozvahu, aby nevytvořil takzvaný pull faktor (efekt přitažlivosti). Španělská vláda však nerozhodovala naslepo: opírala se o data z poslední srovnatelné regularizace z roku 2005, kdy získalo povolení k pobytu a práci přibližně 600 000 lidí.

Podle studie ekonoma Joana Monrase z barcelonské Universitat Pompeu Fabra tehdy každý regularizovaný pracovník generoval do státního rozpočtu v průměru kolem 4 000 eur ročně pouze na odvodech na sociální zabezpečení, k tomu přibyly další, byť menší příjmy z daně z příjmu. Při zhruba 600 000 regularizovaných osobách jde o dodatečné příjmy v řádu 2,4 miliardy eur ročně — v přepočtu asi 60 miliard korun.

Nezávislá analýza think-tanku EsadeEcPol navíc na datech z roku 2005 potvrzuje, že regularizace tehdy žádný „efekt přitažlivosti“ nevyvolala. Naopak výrazně zvýšila formální zaměstnanost i fiskální příjmy státu. Tato částka není zanedbatelná v žádném rozpočtu, natož v kontextu schodku českého státního rozpočtu, který k 1. 8. dosahuje 176 miliard korun.

Španělsko se mohlo pod tlakem populismu rozhodnout problém ignorovat a nechat dál bujet šedou ekonomiku i organizovaný zločin, který z takové situace nejvíce profituje. Nebo mohlo — jak by si nejspíš představovala krajní pravice — zahájit masivní deportace až milionu lidí. To je však ekonomicky extrémně náročné a často i prakticky nemožné. Deportace představují nejen logistickou a finanční zátěž, ale také ekonomické ztráty způsobené výpadkem pracovní síly.

Nejde přitom jen o ekonomickou rozvahu. Kdo by však v tak extrémních klimatických podmínkách, které si dnes díky stále častějším horkým létům dokážeme představit i u nás, pěstoval rajčata pro celou Evropu? Jen v provincii Almería, známé jako „zeleninová zahrada Evropy“, kde panují mimořádně neutěšené pracovní podmínky, se rozkládá 26 000 až 33 000 hektarů skleníků.

Pracuje zde 40 000 až 50 000 lidí přímo ve sklenících a dalších 30 000 ve zpracovatelském průmyslu; podle odborů tvoří 98 procent z nich cizinci. Provincie ročně vyveze ovoce a zeleninu v hodnotě kolem tří miliard eur. Bez těchto lidí by se velká část španělské zemědělské produkce zastavila ze dne na den — a s ní i dodávky zeleniny do zbytku Evropy. Část španělské ekonomiky by se tím pravděpodobně ocitla v krizi a část úrody by uschla a shnila.

Migrace je enormně komplikované téma a její politizace nám bohužel často brání ve věcné a konstruktivní debatě. Kriminalita i radikalizace jsou problém. Neregulérní vstup na území, organizované převaděčství, obchodování s lidmi a úmrtí ve Středomoří jsou problém. A pokud je někdo nucen opustit svou zemi z jakéhokoli důvodu, není to dobře.

Instrumentalizace migrace představuje hybridní hrozbu — a přesně o to útočníkům jde: rozeštvat Evropu zevnitř. Pokud na tyto narativy naskakuje krajní pravice napříč kontinentem, napomáhá tím právě těm, kteří se snaží evropskou soudržnost oslabit. Krajně pravicové strany se tak stávají užitečnými idioty, kteří již nehájí zájmy svých zemí, ale zájmy cizích mocností usilujících o podkopání evropské soudržnosti.