S vysokými teplotami letošního jara a léta se ve velkém vracely a šířily známé dezinformace, které zpochybňovaly souvislost mezi vedry a změnou klimatu, zlehčovaly zdravotní rizika a přímo útočily na klimatická opatření.

Dopad na veřejnost ponechanou napospas klimatickým dezinformacím je obrovský. Výrazně také snižuje schopnost občanů tlačit politiky k zavádění systémových adaptačních řešení a opatření na ochranu obyvatelstva před klimatickými extrémy. Nemluvě o prosazování rychlejší dekarbonizace.

Zpochybnit horko

Šíření dezinformací vyžaduje metodu. Aby bylo dezinformační sdělení účinné, musí oslovit emoce a spojit se s něčím, co lidé přímo zažívají. Musí vyvolat silnou reakci. Ať už jde o vlny veder, povodně nebo vyšší účty za energie, mají klimatičtí dezinformátoři širokou škálu možností, jak šířit zavádějící, nepřesná nebo z kontextu vytržená tvrzení.

Když padají teplotní rekordy, nelze moc úspěšně tvrdit, že se nic neděje. Proto metody přímého popírání ustupují sofistikovanějším technikám. Nicméně i v průběhu letošních největších teplotních extrémů se našlo na sociálních sítí nemálo tvůrců, kteří od svých počítačů horko za okny vehementně popírali. Častěji nastupuje bagatelizace v duchu „v létě je přece vždycky horko“, případně přesměrování pozornosti argumentací ve stylu „na chlad v zimě přeci umírá mnohem více lidí“.

Není účelem tohoto textu vyvracet bagatelizující dezinformace. Jen k nadúmrtím chladem a  teplem dodám, že počet úmrtí v důsledku chladu je sice vyšší, protože chladných dní je stále více než těch horkých, ale riziko jednoho horkého dne je nesrovnatelně větší a s oteplováním se tento poměr posouvá. Ve Španělsku vedlo například ztrojnásobení počtu extrémně horkých dnů k téměř pětinásobku úmrtí spojených s horkem.

Podle závěrů zveřejněných počátkem léta na serveru Evropské observatoře digitálních médií již klimatické dezinformace pronikly z okrajových dezinformačních webů do mainstreamových médií, odkud se — po přebírání a zesilování příslušných tvrzení politickými představiteli — vracely zpátky do digitálního prostředí. To pak zpětně ovlivňovalo a posouvalo veřejnou debatu.

Jakožto spolupředseda politické strany, která na změnu klimatu upozorňuje a řeší již desítky let, si tu dovolím sdílet zkušenost z pokřivenosti veřejné debaty. Když jsme v parlamentu na konci června tlačili vládu k přijetí a komunikaci opatření na ochranu obyvatelstva před extrémními teplotami, nepřekvapila nás ani tak odpověď vicepremiéra Macinky papouškujícího bagatelizační dezinformační balíček, ani mlčení premiéra Babiše, ale hlavně reakce mainstreamových médií, kde padaly komentáře v duchu „klima je asi vážně problém, ale Zelení jsou trochu moc“.

Na konci července se stále viditelnější projevy klimatického rozvratu v krajině propsaly do zpravodajských a následně komentářových rubrik v médiích. Ale teprve v polovině srpna na ně reagovala vláda — formou Babišova výletu na Slapy a ohlášení zcela nesmyslné výstavby desítek přehrad — či opoziční představitelé tradičních politických stran, kteří se vesměs zmohli jen na primitivní antibabišovskou kritikou s tím, že se stačí vrátit k programům Fialova kabinetu. O tom, že je obojí naprosto chybné, respektive nedostatečné, jsem opakovaně psal jinde.

Podstatné je, že lidé byli po celé léto svými politiky zcela opuštěni — a vydáni na pospas reálným dopadům i mediálním obrazům klimatické katastrofy. Když vidíte smutnou realitu a nikdo nepřináší naději, chce se vám všechno popřít. A právě v takovémto politickém klimatu nejlépe kvetou dezinformace — doslova jako sinice na suchem oslabených a hnojivy zamořených řekách. Obojí se rychle mění v „bažinu“.

Fosilní korporace a autoritářské režimy

Ekosystém klimatických dezinformací je vysoce organizovaný — sahá až do šedesátých let dvacátého století a zahrnuje mnoho aktérů od těžařů fosilních paliv, stranických think-tanků, politiků a vládních představitelů, inzerentů, influencerů, online platforem a vyhledávačů. Tento „průmysl“ je mimořádně efektivní a štědře financovaný.

Klimatické dezinformace jsou také využívány jako munice při zahraničních informačních manipulacích a vměšování, tedy v hybridní válce. Například Rusko má velmi dobře vyvinoutou strategii klimatických dezinformací zaměřenou na Evropskou unii, jejímž cílem je rozbít veřejné mínění v celé Evropě, získat podporu okrajových skupin, chránit jejich obchodní zájmy a politicky diskreditovat EU.

Loňská zpráva polské vojenské kontrarozvědky prokázala, že Rusko a Bělorusko vedou v Polsku dlouhodobou informační válku zaměřenou na podkopání veřejného mínění o klimatické změně. Analýza dvou tisíc odtajněných dokumentů z let 2004 až 2024 vypovídá o strategii směřující ke zvýšení společenské polarizace a podkopání důvěry v demokratické struktury.

Aktivity dezinformátorů oslabovaly důvěru v klimatickou vědu, cíle uhlíkové neutrality a Zelenou dohodu EU — tedy hlavní pilíře plánu na snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030. Jen mezi květnem 2022 a květnem 2024 byli aktéři z Ruska hlavním producentem komunikace v online diskusích o zelené energetice na polských sociálních médiích a zpravodajských webech.

Na kampaně útočící na zelené politiky, aktivisty a šíření konspiračních teorií jde až 4 miliardy dolarů ročně. Snížení energetické závislosti EU na dovážených fosilních palivech jde totiž přímo proti ekonomickým a mocenským zájmům Putinova režimu.

Šiřiteli dezinformací v této dobře fungující mašinérii se pak letos stávali i čeští vládní poslanci. Například 30. března 2026 proběhl na půdě poslanecké sněmovny pod záštitou poslance a předsedy Svobodných Libora Vondráčka (za SPD) seminář s názvem „Může za sucho CO2? Kolik nás bude stát Green Deal?“.

Na semináři — mimo motoristických politiků — vystoupil zástupce nizozemské organizace Clintel, která je dlouhodobě financována fosilním průmyslem, a jejímž hlavním účelem je pseudovědecké popírání vlivu člověka na klimatickou změnu. Tato organizace je od loňska vedená českým exprezidentem Václavem Klausem a není náhoda, že ruský překlad jeho antiklimatické agitační příručky „Modrá, nikoli zelená planeta“ financoval ruský ropný a plynárenský koncern Lukoil.

Dodejme, že podobná dezinformační akce Clintelu proběhla v Poslanecké sněmovně už předloni — tehdy za sponzoringu Severočeských dolů ze skupiny ČEZ a pod záštitou tehdejšího poslance SPD Jiřího Kobzy, který nyní kandiduje na Lounsku a Rakovnicku do senátu za hnutí Stačilo!.

A právě na tento dobře promazávaný stroj nasedají vládní politici, jako je Petr Macinka, s bagatelizujícími výroky „v létě je horko, v zimě je zima, v noci je tma“. A kvůli předchozímu zaplavení veřejné debaty dezinformacemi jim to prochází — přestože je veřejnost s prací vlády v ochraně proti vedrům hrubě nespokojena.

Migrace i klima jako nástroje stejné hybridní války

Ruských dezinformačních kampaní ovšem probíhá více. V podobné míře jako klima je v hybridní válce mezi evropskou demokracií a ruským autoritářstvím zneužívána migrace.

Europol a Evropská služba pro vnější činnost aktuálně prošetřují ruské pozadí dezinformační kampaně kolem nedávného dění ve španělské enklávě Ceuta ležící na severu Afriky. Vliv dezinformací způsobil paniku významné části evropských elit, které se místo hledání systematických řešení a podpory Španělska celý týden předháněly v tom, kdo na španělskou vládu efektivněji zaútočí.

Doplňme, že v České republice se i politici, kteří sebe sama nálepkují jako „proevropské“ či „prozápadní“, jako je Martin Kupka a Alexandr Vondra (ODS), Tomáš Zdechovský (KDU) či Ondřej Kolář (TOP09) — připojili ke svým vládním protějškům Andreji Babišovi (ANO) či Tomio Okamurovi (SPD) a žádali vyloučení Španělska ze Schengenu. Ostatní centrističtí politici krizi pro jistotu vymlčeli. Kdyby nebylo osamoceného hlasu několika pirátských a zelených poslankyň, ruská dezinformační strategie dokonale zválcuje celou Českou republiku.

Žhářství klimatických dezinformací

Jedním z důvodů, proč jsou klimatické dezinformace tak přesvědčivé, je složitost klimatické vědy. Otázky o existenci, příčinách a řešení změny klimatu vycházejí z vědeckých metod a diskursů, které mohou být pro širokou veřejnost obtížně pochopitelné a vstřebatelné.

Navíc v posledních letech poklesla důvěra ve vědu a veřejné instituce, které populistické narativy často vykreslují jako odtažité elity jednající proti obyčejným lidem.

Vliv klimatických dezinformací současně posiluje souhra mezi fosilní ekonomikou a ekonomikou pozornosti sociálních sítí. Fosilní průmysl chrání své zájmy, a proto podporuje a financuje šíření klimatických dezinformací na sociálních sítích, zatímco algoritmy sociálních médií odměňují zavádějící a provokativní obsah, který stimuluje monetizaci a zvyšuje příjmy jejich provozovatelů.

Červencová analýza Klimatické koalice proti dezinformacím (Climate Action Against Disinformation - CAAD) ukazuje, jak konkrétně se letos klimatické dezinformace šířily.

Základem je vytvořit „bílý šum“, tedy zaplavit informační prostor velkým množstvím zavádějícího, neověřovaného a nesprávného obsahu, jehož cílem je zpozdit klimatické reakce, oslabit důvěru ve vědu, média a veřejné instituce a měnit debatu o změně klimatu. Ve strategii „zaplavit prostor exkrementy“ jde ale hlavně o to vytvořit zmatek.

Příběhy jsou pořád stejné: „novináři a vědci přehánějí“, „extrémní povětrnostní jevy, například vlny veder, vždy existovaly“ a/nebo „jsou přirozenými trendy“, „neexistuje žádná souvislost se zvýšením CO2 ani s jeho lidskými příčinami“, „zelená řešení ničí průmysl a navíc stejně znečišťují“, „klimatické politiky nefungují“.

Funguje i nesprávné citování vědeckých zpráv a šíření zavádějících tvrzení o práci mezinárodních organizací zaměřených na změnu klimatu. Kombinují se všechny prvky úspěšné dezinformační formule: složitý problém je redukován na zjednodušenou a zavádějící zprávu říznutou trochou konspiračních teorií, anti-vědeckými populistickými rámci a kognitivními taktikami, které lidem dávají pocit, že jsou oběťmi elity. Pod tlakem jsou i vědci: dezinformace o vlnách veder podněcují online útoky vůči nim.

Regulace sociálních sítí a posílení občanské společnosti

Analýzy přesvědčivě ukazují, že klimatické dezinformace jsou předvídatelné, opakují se a jsou zesilovány právě sociálními sítěmi. Proto přibývají podložené výzvy k přísnějším opatřením transparentnosti, bezpečnosti a odpovědnosti pro jejich provozovatele.

Neregulovaně šířená falešná tvrzení totiž přehlušují spolehlivé informace nejen v dlouhodobé politické debatě, což omezuje schopnost státu řešit příčiny klimatické krize, ale i při kritických situacích, kdy jde o přímé ohrožení životů: například když lidé hledají spolehlivé informace a pokyny při událostech, jako jsou požáry — a sítěmi se šíří zprávy, že se nic strašného neděje.

Nečinnost majitelů a provozovatelů platforem je proto zásadním a bezprostředním nebezpečím pro veřejnou bezpečnost. Vlády a evropské instituce musí tlačit technologické platformy k odkrytí jejich doporučujících algoritmů.

Státní a nadnárodní instituce nemohou a nemají suplovat roli občanské společnosti, mohou však podporovat její instituce. Nutně potřebujeme masivní veřejnou osvětu zaměřenou na rozpoznávání vzorců manipulace či posilování psychické odolnosti lidí od školství až po zdravotní péči. A hlavně ochranu veřejnoprávních médií a podporu kvalitní žurnalistiky. Těch několik — nesmírně statečných a důležitých — influencerů totiž bohužel na efektivní obranu celé společnosti vůči klimatickým dezinformacím nestačí.

Je třeba zaplavit veřejný prostor odkrýváním klimatických lží a jejich korporátních, oligarchických a státních podporovatelů. Stejně tak je důležité uvádět pozitivní příklady toho, jak lze klimatickou změnu úspěšně zvládat. Opatření na ochranu demokracie jsou přitom stejně důležitá jako pokračování a zesílení úsilí o dekarbonizaci i rozsáhlé programy hluboké adaptace naší krajiny na klimatickou změnu.