Dne 4. srpna 2026 byl na letišti Lipsko/Halle — jednom z největších německých nákladních uzlů a významném logistickém centru pro civilní i vojenskou přepravu — objeven dron naložený výbušninou. Nacházel se v blízkosti ukrajinského nákladního letounu Antonov a byl vybaven roznětkou.

Německé Spolkové státní zastupitelství následně uvedlo, že existují dostatečné důkazy pro závěr, že cílem bylo způsobit výbuch. Během zajišťování zařízení byly části letiště dočasně uzavřeny a Spolkové státní zastupitelství na základě vyšetřování incident označilo za závažný útok na německou dopravní a logistickou infrastrukturu s možnými dopady na vnitřní i vnější bezpečnost. Německé úřady označily tento incident za eskalaci hybridní války, neboť tentokrát nešlo pouze o narušení zakázaného vzdušného prostoru, nýbrž o dron vybavený výbušninou, který mohl způsobit fyzické škody.

V německém kontextu přitom nejde o první podobný incident. Ve dnech bezprostředně předcházejících pokusu o útok na letiště Lipsko/Halle neznámé drony monitorovaly také další vojenské objekty na západě země. V minulých měsících navíc řadu letišť v zemi dočasně ochromily drony pohybující se ve vzdušném prostoru v okolí vzletových a přistávacích drah.

Jak reagovaly spolkové úřady

Německé úřady zpočátku incident označovaly za hybridní útok, aniž by veřejně označily, který stát za ním stojí. V následujících dnech popsal spolkový ministr vnitra Alexander Dobrindt případ jako novou úroveň hybridní hrozby, zatímco spolková vláda hovořila obecněji o útoku „cizích mocností“ a vyhýbala se připsání odpovědnosti Rusku. Postoj německé vlády se však po několika týdnech vyšetřování změnil.

Dne 1. září ministr vnitra Dobrindt a ministr zahraničí Johann Wadephul oficiálně označili Rusko za původce pokusu o útok. Podle nich policejní vyšetřování, vzorec použitého jednání a zpravodajské poznatky, včetně informací od evropských partnerů, společně ukazují na ruskou odpovědnost.

Dobrindt dále uvedl, že důkazy poukazují na osoby jednající jménem ruských státních orgánů a že metody použité v Lipsku odpovídají známým ruským hybridním operacím v Evropě. Moskva obvinění odmítla jako vykonstruovaná a popřela jakoukoli účast. Německo však svou verzi událostí následně prezentovalo i na mezinárodní úrovni. Evropská unie a NATO vyjádřily s Německem solidaritu a odsoudily ruskou odpovědnost za incident.

Tento případ dobře ilustruje, jak lze veřejné připsání odpovědnosti za hybridní útok přizpůsobit načasování, míře jistoty a množství zveřejněných důkazů. Německo nejprve odpovědnost konkrétního státu veřejně nepřipsalo, po shromáždění dalších důkazů však Rusko označilo za původce útoku a zároveň zveřejnilo základ svého hodnocení, aniž by odhalilo zdroje a konkrétní zpravodajské informace, z nichž vycházelo.

Německo reagovalo kombinací diplomatických a bezpečnostních opatření a zároveň požadovalo další kroky na úrovni EU. Ruský velvyslanec byl předvolán, ruský generální konzulát v Bonnu má být 18. září uzavřen a vláda vypověděla dohodu upravující provoz Ruského domu v Berlíně. Německo rovněž zpřísnilo vstupní kontroly pro ruské státní příslušníky, oznámilo posílení ochrany kritické infrastruktury, zvýšilo tlak na ruskou stínovou flotilu a navrhlo na sankční seznam EU zařadit další osoby spojené s ruskými hybridními operacemi.

Berlín svou reakci koordinoval s partnery v EU a NATO a zvolil opatření, která označil za rázná, ale přiměřená a neeskalační. Případ tak ukazuje, jak lze explicitní připsání odpovědnosti spojit s viditelnou, avšak přiměřenou reakcí, která přináší diplomatické a bezpečnostní náklady, ale zároveň záměrně zůstává pod prahem vojenské eskalace.

Nová eskalace ruské hybridní války

Pokus o útok na letiště v Lipsku/Halle nám ukazuje, jakým způsobem Rusko přemýšlí a je ochotno se chovat vůči evropským zemím, které považuje za své nepřátele.

V poslední době přibývá útoků nejen proti letištím, ale také proti další kritické infrastruktuře, skladům a výrobním závodům na munici či drony. Podobné příklady bychom v poslední době našli na Slovensku, v Dánsku, Polsku, v Pobaltí i jinde v Evropě. Stranou nezůstala ani Česká republika, která má zkušenosti nejen s přímými útoky ruských tajných služeb, ale také s akcemi, do nichž byli zapojeni naverbovaní nebo jinak ideologicky zmanipulovaní jednotlivci či skupiny. Otevřeně o tom ve své výroční zprávě hovoří také kontrarozvědka BIS.

Bezpečnostní centrum Sahajdačného přitom hovoří o několika stovkách incidentů a útoků, k nimž v minulých letech došlo ve vzduchu, na moři i na pevnině a které se týkaly západních zemí či jejich spojenců. Počet, rozsah a intenzita těchto operací podle něj ukazují, že Moskva se již rozhodla přenést válečný konflikt i na území západních zemí, přestože se k těmto útokům přímo nehlásí. O to důležitější je potom, aby západní země veřejně přisuzovaly odpovědnost za tyto operace konkrétním aktérům, jak ukázal právě německý případ.

Zároveň je třeba se ptát, co by měly západní země a jejich spojenci udělat, aby pokračování těchto stále riskantnějších operací zabránily. Po americké intervenci, která následovala po umístění výbušnin do balíků DHL a DPD přepravovaných z Litvy, se sice krátkodobě snížilo riziko operací s možnými následky pro civilní obyvatelstvo, aby vzápětí opět vzrostlo až do dnešní podoby.

Evropa proto musí být lépe připravena. Německá reakce v některých ohledech ukazuje správným směrem, ale jak správně zmínil ukrajinský ministr zahraničních věcí Andrij Sybiha, západní reakce by měla jít ještě dále. Zásadní je v tomto ohledu důslednější kontrola migrace z Ruska, v první řadě veteránů ruské války, ale také přerušení další spolupráce s ruským agresorem. A právě zde už Německo tak pozitivní roli nesehrává, když na svém území v laboratoři v Lingenu umožňuje pokračování spolupráce s ruskými vědci na výměně zkušeností v oblasti jaderných technologií.

V Evropě nás tedy stále ještě čeká dokončení energetické odluky od ruských zdrojů, včetně jaderné energetiky a paliva. To zatím představuje výzvu i pro českou polostátní společnost ČEZ, která palivo od ruské společnosti TVEL nadále odebírá. Právě energetika je přitom zásadním zdrojem příjmů pro ruskou státní kasu, podle některých odhadů až do výše čtyřiceti procent. Kromě toho však musíme také lépe chránit naše společnosti a posílit nástroje pro reakci na hrozby a ochranu objektů kritické infrastruktury — a obzvláště letišť —, které jsou vůči ruskému agresorovi nadále z velké míry zranitelné a pro něj stále velmi lákavé.