Když španělský premiér Pedro Sánchez 5. října oznámil předčasné volby na 29. listopadu, bezprostředním důvodem byla porážka vlády v parlamentu při prosazování opatření proti bytové krizi. Je to příznačné. Jeden z nejvýraznějších evropských kritiků Donalda Trumpa, politik, který se nebojí sporů o podobu evropské bezpečnosti a zahraniční politiky, nyní riskuje svou politickou budoucnost především kvůli otázce, zda si mladí Španělé mohou dovolit bydlet. O výsledku rozhodnou domácí problémy. Důsledky voleb však budou evropské a geopolitické.

Sánchez už několikrát ukázal, že umí riskovat. Tentokrát sází na to, že voliči dají přednost obnovenému mandátu před možnou parlamentní patovou situací. Jeho vláda může poukázat na hospodářský růst, pracovní reformy, vyšší minimální mzdu či rozvoj obnovitelných zdrojů. Jenže dobrá makroekonomická čísla sama o sobě nájem nezaplatí.

Nedostupné bydlení, nejistota mladých lidí, tlak na veřejné služby, zejména zdravotnictví a školství, což jsou témata, která hýbají i dalšími evropskými státy, i pochybnosti o důvěryhodnosti politických elit. To vše vytváří prostředí, v němž se vládní úspěchy prosazují obtížně. Navíc Sáncheze zatěžují kauzy spojené s jeho politickým okolím a dlouhodobě složitá spolupráce s regionálními stranami.

Pro progresivní politiku z toho plyne zásadní poučení. Nestačí varovat před krajní pravicí, jakkoli vážné mohou být důsledky jejího podílu na moci. Musí umět přesvědčivě odpovědět na otázky, které určují každodenní život: bydlení, mzdy, dostupné služby a spravedlivé rozdělení nákladů hospodářských změn. Anebo také na to, jak zajistit bezpečnost v měnícím se světě. Právě v tom spočívá skutečný test Sánchezovy politické nabídky.

Silný hlas proti Trumpově diktátu

Zahraničněpolitický rozměr voleb je přesto mimořádný. Sánchez se stal jedním ze symbolů nesouhlasu s Trumpovým přístupem k vztahům s evropskými partnery, ale i v jiných tématech. Odmítl automaticky přijmout americký požadavek na obranné výdaje ve výši pěti procent HDP a veřejně se vymezoval vůči jednostranným krokům Washingtonu. Jeho důraz na mezinárodní právo, diplomacii a evropskou schopnost samostatného rozhodování přitom přesahuje tradiční spor levice a pravice. A mimo jiné ukazuje, že Evropa musí být spolehlivým spojencem Spojených států, nikoli však jejich bezvýhradným následovníkem.

Trumpův návrat současně zvýraznil rozpory uvnitř evropské nacionalistické pravice. Část těchto stran obdivuje MAGA jako ideologického spojence, ale americká cla, tlak na evropské spojence nebo nejistota ohledně Ukrajiny mohou být v přímém rozporu se zájmy jejich vlastních zemí. Strany, včetně těch španělských, které mluví o suverenitě, se tak musejí rozhodovat, zda budou hájit evropský prostor pro samostatné jednání, nebo se přikloní k politickému projektu vznikajícímu za Atlantikem.

Ne všechny odpovídají stejně. Rozdíly mezi nimi jsou značné, zejména ve vztahu k Rusku. Přesto jejich odpor k některým společným evropským nástrojům může komplikovat reakci Unie právě ve chvíli, kdy potřebuje jednat společně.

Vývoj ve Španělsku ovlivní směřování Evropské unie

Sánchez v evropských debatách někdy působil osamoceně. To však neznamená, že jeho role byla okrajová. Připomínal, že strategická autonomie není pouze otázkou armádních akvizic, ale také průmyslové kapacity, energetické bezpečnosti, sociální soudržnosti a schopnosti hájit pravidla mezinárodního řádu.

Jako představitel jedné z největších členských zemí a významná osobnost evropské sociální demokracie pomáhal udržovat politický prostor pro kompromisy napříč proevropskými stranami. Jeho odchod by proto neznamenal jen změnu v Madridu, ale také oslabení jednoho z hlasů, které v EU prosazují sociální rozměr evropské integrace.

Současně je nutné přiznat, že se jeho postoje ne vždy potkávaly s prioritami střední Evropy. Odmítání pětiprocentního cíle obranných výdajů může být legitimní kritikou způsobu, jakým byl formulován, nesmí však zastřít naléhavost posilování evropských vojenských schopností. Podpora Ukrajiny a věrohodné odstrašení Ruska potřebují nejen diplomatická prohlášení, ale také prostředky a dlouhodobé závazky. Strategická autonomie musí být schopností jednat, nikoli pouze právem nesouhlasit s Washingtonem.

Pokud Sánchez získá nový mandát, může se pokusit proměnit svou dosavadní zahraničněpolitickou viditelnost v aktivnější evropskou agendu. Bude ovšem muset ukázat, jak propojit sociální priority s investicemi do obrany, technologií a konkurenceschopnosti. Pokud naopak vznikne vláda Lidové strany závislá na podpoře Voxu, otevřou se jiné otázky. Jak stabilní bude její spolupráce? Jak se postaví k Trumpově administrativě, evropské integraci a společné reakci na bezpečnostní hrozby?

Lidová strana má silnou proevropskou tradici a nelze předpokládat automatický obrat španělské politiky. Vliv Voxu by ale mohl zvýšit napětí mezi závazky vůči evropským partnerům a domácí nacionalistickou agendou.

Bez ohledu na výsledek by ovšem volby měly být impulsem také pro středoevropské země. Vztahy s Madridem často stojí ve stínu pozornosti věnované Berlínu, Paříži či Bruselu. To je krátkozraké. Španělsko je zásadním evropským partnerem, jehož pohled formují jiné geografické zkušenosti: Středomoří, severní Afrika a Latinská Amerika. Pro Českou republiku, Polsko a další země regionu je naopak určující ruská agrese a bezpečnost východního křídla. Nejde o soutěž, čí hrozby jsou důležitější. Evropa musí umět obě perspektivy spojit.

Podobně potřebujeme otevřenější dialog o Číně. Madrid vidí příležitosti v čínských investicích a zelených technologiích, zatímco ve střední Evropě sílí debata o strategických závislostech, bezpečnosti infrastruktury a politických rizicích. Ani zde není řešením poučovat partnera, nýbrž hledat společná evropská pravidla pro investice, technologie a ochranu klíčových odvětví. Příští čtyři roky by měly přinést pravidelnější strategické konzultace, nikoli jen příležitostná setkání na okraji summitů.

Právě nyní, kdy evropští lídři jednají o konkurenceschopnosti, Číně, energetice a pokračující podpoře Ukrajiny, je zřejmé, že národní politické krize nelze oddělit od evropské schopnosti jednat. Španělé budou v listopadu hlasovat především o tom, jakou vládu chtějí doma. Ostatní Evropané by však měli sledovat také to, zda bude Madrid v příštích letech pomáhat překonávat evropské rozdíly, nebo je prohlubovat.

Skutečná evropská autonomie totiž nevznikne jen vymezováním vůči Trumpovi. Vznikne tehdy, když se Evropané dokážou dohodnout mezi sebou.