Když vláda na začátku roku představila své programové prohlášení, slibovala obnovit důvěru lidí ve stát a hospodařit spravedlivě. Po několika měsících se však stále častěji ukazuje úplně jiný vzorec: kdykoliv se hledají úspory, peníze nebo jednodušší řešení, vláda si jako první terč vybere zaměstnance, nezaměstnané, nemocné, a dokonce i ty, kteří přímo pracují pro stát.

Z tohoto pohledu jako by se oproti vládě Petra Fialy (ODS) v podstatě nic nezměnilo: stále je s námi představa, že právě pracující člověk je nejjednodušší položkou, na které lze ušetřit. A který snese vše. A který se nebude bránit. Zatímco premiér Babiš (ANO) sliboval, že vrátí republiku zpět občanům, linie politiky, která tu je především pro velkopodnikatele a korporace, zůstává pořád stejná.

Příkladů přitom přibývá. Vláda schválila snížení podpory v nezaměstnanosti. Od příštího roku má člověk po ztrátě práce v prvních měsících místo dnešních 80 procent předchozího čistého výdělku dostávat 65 procent. Klesnout má také maximální výše podpory a podpora při rekvalifikaci. Ministerstvo práce samo uvádí, že stát tím chce ušetřit přibližně 4,5 až 5 miliard korun ročně. To jsou peníze, které mají chybět lidem právě ve chvíli, kdy přišli o zaměstnání a potřebují čas najít práci odpovídající jejich kvalifikaci.

Proč vláda trvá na tom, že nezaměstnaní budou nuceni přijmout jakoukoliv první špatnou nabídku nové práce? Komu se vyplatí, že jsou tím tlačeni do toho, aby přijali práci se špatnou mzdou, ve špatných podmínkách? Takhle se vzdělanostní ekonomika skutečně nebuduje. I současná vláda asi usiluje o to, abychom byli na věky zemí levné práce a montoven.

Znovu se otevřela také debata o karenční době, tedy o prvních dnech nemoci bez náhrady mzdy. Přitom data žádnou finanční krizi systému nemocenského pojištění neukazují. Za roky 2024 a 2025 skončilo nemocenské pojištění v souhrnném přebytku 23,7 miliardy korun a zaměstnanci do něj od roku 2024 znovu odvádějí 0,6 procenta ze svého vyměřovacího základu. Přesto se znovu diskutuje o tom, zda by člověk neměl nést část nákladů své nemoci jednoduše tím, že první dny nedostane nic.

Takto efektivizace nevypadá

Co to v praxi znamená? Čistý transfer z pojištění zaměstnanců do kapes vlastníků firem. Spočítali jsme to na 9 miliard korun ročně. A že se návrh Motoristů sobě zadrhl na vládě? Nevadí. Přispěchala „opoziční“ ODS, která Motoristům nabídla, že společně karenční dobu protlačí. Vláda si umyje ruce a pravice se poplácá po ramenou jako tomu bylo se zrušením superhrubé mzdy, na které se shodla ODS s ANO — jinak „nesmiřitelní rivalové“.

A nyní přichází další návrh: plošně snížit počet pracovních míst ve správních úřadech o deset procent. Nejdřív číslo, potom analýza. Nejdřív se určí, kolik lidí má zmizet, a teprve potom se má řešit, zda stejné množství práce vůbec lze vykonat s menším počtem zaměstnanců. Takto přece efektivizace nevypadá.

Pokud chce stát méně úředníků, musí nejprve říct, které agendy ruší, které zjednodušuje, které skutečně digitalizoval a jak zajistí, aby se personální úspora neproměnila pouze v delší čekání občanů a firem. Takhle to vypadá spíše jako decimace, kterou se za starověkého Říma trestala jednotka, jež se provinila vzpourou. Velitel při decimaci náhodně vybral a potrestal každého desátého vojáka. Je tohle trest za jarní stávky na Úřadu vlády?

O to zvláštněji pak působí všechny tyto kroky v situaci, kdy dvě třetiny platových tarifů ve veřejném sektoru stále leží pod minimální mzdou nebo hranicí zaručeného platu. Ano, vláda letos platy části veřejného sektoru zvýšila a připravuje změnu platových tabulek. To je správně a odbory takovou systémovou změnu dlouhodobě požadují. Současně však nelze jednou rukou veřejné zaměstnance stabilizovat a druhou rukou bez rozlišení škrtat desetinu míst.

Kdo bude za vyhozené lidi dělat jejich práci, které neubývá? AI asistenti? V prostředí, kde digitalizace dosud znamená spíše to, že místo kopírování a ukládání do šanonu ručně přepisujete data z papíru do počítače, abyste si pak mohli vytisknout PDF, které se následně skenuje, aby se poslalo dál? Personální redukce způsobí jen to, že stát bude fungovat ještě hůř. Je to příprava na postupnou privatizaci dosud veřejných služeb?

Ještě vážnější rozpor ovšem vidím u navrhované změny definice závislé práce. Vláda tvrdí, že chce bojovat s nelegální prací. Zároveň však předložila změnu, která podle modelování PAQ Research z možnosti postihu potenciálně vyřadí 70 až 90 procent vztahů, které dnes vykazují znaky švarcsystému. Podle této analýzy by současná právní definice zachytila přibližně šest procent ilegálních OSVČ, zatímco navrhovaný test pouze 0,8 procenta.

Švarcsystém přitom není jen pracovněprávní problém. Je to také problém veřejných financí. Pokud se zaměstnanecká práce formálně převádí na podnikání, stát přichází o část daní a pojistného a člověk přichází o ochranu, kterou mu poskytuje pracovní poměr. Když současně vedeme debatu o vysokých rozpočtových schodcích, je zvláštní otevírat další prostor pro model, který může příjmy veřejných rozpočtů takto zásadně oslabovat.

Pokud přejde 500 tisíc lidí do nově legálního švarcsystému, státu bude chybět 120 miliard korun ročně. Opravdu chce Babišova vláda příští rok pracovat se schodkem 500 miliard?

Problém na straně příjmů

A právě tady se dostáváme k jádru problému. Česká debata o veřejných financích se příliš často redukuje na otázku, komu ještě něco sebereme. O kolik snížíme podporu. Kolik míst zrušíme. Kterou službu omezíme. Kolik ušetříme na člověku, který zrovna onemocněl. Mnohem méně se však mluví o tom, zda máme správně nastavenou příjmovou stranu rozpočtu a zda je daňové břemeno mezi jednotlivé skupiny rozděleno spravedlivě.

Připomeňme, že 87 % příjmů státního rozpočtu jde z kapes zaměstnanců a důchodců. Jen ostatních 13 % tvoří odvody firem či majetkové a kapitálové daně. A znovu se ptejme: komu tenhle model vyhovuje?

Proto jsme jako ČMKOS na tripartitě otevřeli požadavek na zásadní diskusi o budoucí podobě českého daňového systému. Neříkáme přitom, že řešením je jednoduše zavést jednu novou daň. Říkáme něco podstatnějšího: podívejme se na celý daňový mix. Na zdanění práce, spotřeby, kapitálu a majetku. Na daňové výjimky. Na šedou ekonomiku, agresivní daňovou optimalizaci, transferové ceny i odliv zisků. A teprve potom poctivě řekněme, kdo dnes financuje český stát a zda je takové rozložení dlouhodobě udržitelné. Můžu vám však hned odpovědět: Není.

Zaměstnanec je totiž pro stát mimořádně snadno dosažitelný daňový poplatník. Daň i pojistné se mu strhnou ještě předtím, než výplata dorazí na účet. Spotřební daně a DPH zaplatí při každém běžném nákupu. A když stát potřebuje další úsporu, velmi často se debata znovu stočí právě k němu. K podpoře v nezaměstnanosti, nemocenské, platům ve veřejném sektoru nebo pracovním právům, místo toho, abychom se v České republice bavili o tom, že daně mají platit také bohatí vlastníci, majitelé investičních bytů a „AirBnBček“, firmy a korporace.

Bohužel se zdá, že tohle není problém jen jedné vlády ani jedné politické strany. Odbory se střetávaly s předchozí vládou a budou se střetávat s každou další, pokud bude její politika přenášet nepřiměřené náklady na zaměstnance. Odbory nemají svou vládu. Mají své členy a mají hájit lidi, kteří se živí prací.

Nic jiného nám v realitě, kde na straně zaměstnanců nestojí ani jedna jediná relevantní politická strana, ani nezbývá. Naší rolí je solidárně stát jeden za druhým a společně hájit své zájmy. Kéž by nás některá z parlamentních stran konečně začala přesvědčovat o opaku. Ale o přízeň pěti milionů českých zaměstnanců a jejich rodin jako by tady nikdo nestál. Voliče je nakonec jednodušší zmanipulovat nějakými zástupnými problémy a svalit vinu na druhé.

Česká republika potřebuje odpovědné veřejné finance. A potřebuje také efektivní stát. Ani jednoho ale nedosáhneme tím, že budeme veřejné rozpočty opravovat postupným odebíráním jistot těm, kteří je financují svou prací a odvody. Odpovědná hospodářská politika musí řešit výdaje i příjmy, efektivitu státu i jeho schopnost vybírat daně, konkurenceschopnost firem i životní úroveň zaměstnanců.

Pokud má vláda skutečně obnovit důvěru lidí ve stát, měla by začít právě tady. Přestat automaticky hledat účet u těch, kteří chodí každý den do práce, a otevřít seriózní debatu o tom, jak má být český stát financován a co za své peníze mají občané dostávat. Dokud se bude šetřit pouze na lidech, žádná důvěra se obnovovat nebude. K funkčnímu a důvěryhodnému státu se totiž proškrtat nelze.