Teze Francise Fukuyamy o „konci dějin“ byla v devadesátých letech posledním velkým příběhem, který sjednocoval liberálně-demokratický Západ. Západní kapitalismus sociálního státu založený na liberálně-demokratických principech byl podle Fukuyamy nejlepším možným společenským systémem. Zůstávala už jen zdánlivě empirická otázka: kdy a jakým způsobem dospěje k totožnému modelu i zbytek světa?

Každý z vás má moc rozhodnout, co znamená Amerika

Fukuyamou vyprávěný příběh se rozpadl po roce 2001. Postupně jsme vstoupili do éry brutálního pragmatismu. Jediný konzistentní příběh nabídli trumpovští a evropští rasističtí nacionalisté: rozvinutý křesťanský Západ je historickou výjimkou, bohatou civilizací oddanou svobodě, jejíž přežití trvale ohrožují imigranti, „kulturní marxisté“, aktivisté za práva LGBT+ a Evropané posedlí flagelantstvím.

Samozřejmě, že narativ „woke“, který nacionalisté odmítají, má ještě menší společenskou přitažlivost než ten jejich. Soustředí se totiž na jediného — rasistického či sexistického — nepřítele a ani se nesnaží mobilizovat většinu, protože vybrané skupiny, například trans lidi, ukazuje jako jakýsi modelový příklad útlaku. Jelikož většina lidí není trans, nabízí tento narativ většině jenom pocit viny, nikoli pozitivní vizi, která by dokázala oslovit širší vrstvy společnosti.

S nástupem demokratických socialistů ve Spojených státech se však na obzoru objevilo něco nového. Jeden z jejich předních představitelů, starosta New Yorku Zohran Mamdani, v projevu k 250. výročí Deklarace nezávislosti předložil radikálně odlišný příběh o tom, čím Spojené státy jsou a čím by mohly být.

Mamdani nebyl zvolen díky akademické vlně „woke“, nýbrž díky tomu, že se zaměřil na místní problémy a znevýhodněné obyvatele a prosazoval bezplatnou péči o děti a autobusovou dopravu, regulaci nájemného a dostupné zdravotní služby. Ve svém projevu 4. července pak své politické postoje zasadil do širší globální vize:

„Říká se nám, že Amerika je výjimečná, protože jsme bohatší, silnější a mocnější než všichni ostatní… Přátelé, pravda je však taková, že Amerika je výjimečná proto, že zde nic není navždy pevně dané. Dobývání amerického Západu skončilo, člověk vkročil na Měsíc, ale práce na naplnění hodnot poprvé zakotvených v Deklaraci nezávislosti, přátelé, pokračuje — a je na nás všech.

Týká se i těch, kteří se Američany stali teprve nedávno — těch, kteří dnes stojí tady se mnou. I já jsem téměř před deseti lety pocítil to, co cítíte teď vy — radost z toho, že už nejsem jen Newyorčanem, ale také Američanem. Každý z vás má zvláštní moc. Moc rozhodnout, co znamená Amerika.“

Chudí a unavení představují autentické nositele amerického snu

Mamdaniho pohled na Ameriku je samozřejmě ideologický. Předkládá zjednodušený obraz, nikoli plnou, nepřikrášlenou pravdu. Nejdůležitější ale je, že se staví přímo proti populistickému příběhu — jak ostatně dokládají hysterické pravicové útoky proti němu.

Když 4. července americký prezident Donald Trump v projevu, v němž si z historie udělal trhací kalendář, prohlásil: „Komunismus je smrtelnou hrozbou pro americkou svobodu. Je největší hrozbou pro naši zemi, větší než první světová válka, druhá světová válka, Pearl Harbor, nebo dokonce 11. září,“ bylo přitom zjevné, na koho mířil.

Pozoruhodné však je, že Mamdani se stal terčem kritiky i ze strany některých radikálních levičáků. Poté, co ve svém projevu pochválil Deklaraci nezávislosti a Ústavu Spojených států, zveřejnil časopis Jacobin komentář s titulkem Znovu spálit Ústavu. Jak vysvětloval podtitulek: „Ústava Trumpa nezastavila — umožnila jeho vládu.“

Takové argumenty jistě mají své opodstatnění. Jak ukazují Listy federalistů, otcové zakladatelé se především obávali přílišné moci politické většiny. Proto Ústava zavedla sbor volitelů a další institucionální pojistky, které měly moc politických většin omezovat.

Zakladatelé Spojených států amerických byli oligarchickou elitou své doby. George Washington patřil k nejbohatším mužům v koloniích. V několika prvních volbách po založení republiky mohla volit jen malá část občanů. Ústava odrážela svět bílé anglosaské protestantské elity (WASP) a posvěcovala otroctví. Dokonce i Američané irského původu byli po dlouhou dobu vyloučeni z klíčových funkcí ve státní správě.

Ovšem pro určitou část levice byla reakčním spiknutím dokonce i frankfurtská škola kritické teorie. Dominantní pravicově populistický narativ spojuje woke ideologii s Antoniem Gramscim a především s Herbertem Marcusem a Theodorem Adornem. Někteří levičáci, například filosof Gabriel Rockhill z Villanova University v americké Pensylvánii, pak západní kulturní marxismus odmítají jako hnutí podporované CIA a zaměřené na diskreditaci „reálně existujícího socialismu“.

V tomto smyslu stojí za připomenutí Sartrova poznámka, že text, na který útočí obě strany — ať už je to Ústava Spojených států nebo třeba Marcuseho Jednorozměrný člověk —, se nejspíš dotýká něčeho podstatného. Právě Mamdaniho projev byl dokonalým příkladem ideologie v pozitivním smyslu slova. Převrátil pravicovou představu Spojených států jako elitní pevnosti ohrožované lidmi zvenčí a místo toho je představil jako zemi dostatečně silnou na to, aby přijala chudé, vykořisťované a utlačované z celého světa a dala jim šanci.

Mamdani vidí právě v tom, co pravicoví populisté považují za hrozbu americké identitě, tedy v otevřenosti vůči přistěhovalcům, zdroj americké výjimečnosti. Spojené státy jsou symbolem naděje právě proto, že generaci za generací dávaly přistěhovalcům šanci uspět.

Někteří levičáci by samozřejmě namítli, že tento sen není nic jiného než lež a že útlak nižších vrstev, rasových menšin a nově příchozích nikdy nepolevil. Takové obvinění však není k ničemu — jen přiživuje sebekritiku, která se utápí sama v sobě. Mamdaniho pohled je sice možná v některých ohledech zjednodušující, ale je blíže skutečnosti než trumpovská alternativa a má potenciál mobilizovat miliony lidí — jak se ostatně ukázalo už po jeho zvolení.

V tom spočívá Mamdaniho genialita. Z chudých a unavených přistěhovalců učinil autentické nositele amerického snu. Trumpovští populisté jsou zatrpklí provinční omezenci horlivě posluhující megakorporacím. Dnes emancipační jádro amerického snu zosobňují demokratičtí socialisté. To oni jsou skutečnými americkými patrioty.

Z anglického originálu Mamdani's American Dream na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.