Minulý týden jsem doprovázela známou ke kadeřnici. Když vstala z křesla, chvíli se dívala do zrcadla. Jako by nejen jinak vypadala, ale i jinak stála. Vlasy, které jí poslední dobou hodně padají, dostaly pěkný tvar. Krátký střih jí seděl. Bylo vidět, že se sama sobě líbí.

Napadlo mě, že by si to zasloužila častěji. Třeba jednou za tři měsíce. Pak jsem si v duchu spočítala, že to při šesti set korunách za návštěvu dělá dvě stovky měsíčně. A tak jsem mlčela. Znám ji dost dobře na to, abych věděla, že rada „stačí si každý měsíc něco odložit“ by v jejím případě zněla až urážlivě.

Chudoba není jen účet s malým nebo žádným zůstatkem. Je vidět na těle. Na zubech, které to při nedostatku peněz a času odnášejí jako první. Na botách, které ještě jednu sezónu vydrží. Na oblečení, brýlích, vlasech. To všechno je nejen vidět, ale také se stává předmětem hodnocení.

Ta samá společnost, která člověku nedává dost peněz na to, aby o sebe pečoval, rychle přispěchá s odsudkem a výčitkami. Je jednodušší člověka obvinit z nedostatku péče o sebe než si připustit, v jak nespravedlivé společnosti žijeme a že někteří z nás to odnášejí víc než druzí.

Dvě stovky měsíčně

Moje známá pracuje v gastronomii, přestože ji trápí zdravotní problémy. Nekouří, nepije, nechodí po kavárnách, ani nejí v restauracích. A když jsem si v hlavě procházela její život a hledala ony dvě stovky, které by podle populárních pouček o finanční gramotnosti někde přece jen měly být, žádné jsem nenašla.

Nejde přitom o výjimečný příběh špatně placeného zaměstnance. V roce 2025 činil medián hrubé mzdy v ubytování, stravování a pohostinství 26 253 korun, zatímco v celé mzdové sféře to bylo 43 241 korun. Číšníci a servírky byli ještě níž.

Gastronomie není pověstná tím, že by za nízkou mzdu nabízela pohodlné pondělí až pátek. Patří k oborům s nepravidelnými směnami, večery, víkendy, vysokým pracovním tempem a neustálým tlakem při práci se zákazníky.

Namítne se, že v gastronomii mzda o skutečném příjmu mnoho neříká. Doplácí se spropitným a část peněz jde mimo výplatní pásku. Na tom samozřejmě něco je. Jenže spropitné je přesně ten druh příjmu, se kterým se nedá spolehlivě počítat: kolísá podle dne, podniku, sezóny i nálady hostů, nezakládá nárok na nemocenskou ani na důchod. Příjem, který se nedá naplánovat, neřeší výdaj, který se plánovat musí. Právě proto se položky jako kadeřník odkládají jako první. Ne že by na ně nikdy nebylo. Nikdy se ale neví, kdy bude.

Člověk tráví velkou část života prací. Často pracuje v době, kdy jiní odpočívají. A přesto se musí sám sebe ptát, zda má šest set korun na ostříhání.

Komercializace přirozenosti

Žijeme v kultuře, která nás učí, že na vzhledu nezáleží, a zároveň jsou podle něj lidé neustále tříděni. Na pohovoru máme působit reprezentativně, do práce máme chodit upravení. Zanedbaný vzhled bývá čten jako nedostatek profesionality, disciplíny, péče o sebe. U žen je ten seznam nároků ještě mnohem delší.

Přehlížíme přitom jednu věc: hranice mezi upraveným a zanedbaným není pevná. Posouvá se. A posouvají ji ti, kdo na to mají.

Na TikToku se rozšířil trend „high maintenance to be low maintenance“. Ženy ukazují, kolik času a peněz věnují vlasům, nehtům, obočí, řasám, depilaci nebo kosmetickým zákrokům, aby pak působily nenuceně a přirozeně. Přirozenost se tak stává výsledkem pravidelné péče. Čím víc se investuje do vzhledu, který má působit přirozeně, tím dráž vyjde prostě nevypadat zanedbaně. Laťka se zvedá nahoře. Platí se za ni dole.

Lidem s nízkými příjmy přesto znovu a znovu vysvětlujeme, kde mají šetřit. Na kávě. Na obědě venku. Na dovolené. Na zábavě. Na službách. Jako by někde na dně jejich rozpočtu musel existovat tajný avokádový toast, jehož vyškrtnutím se všechno vyřeší. Někdy tam ale žádný není.

Měli bychom se přitom ptát, čeho dalšího se má pracující člověk vzdát. Měli bychom se ptát, proč jsme si zvykli na ekonomiku, v níž člověk může poctivě pracovat, a přesto pro něj dvě stovky měsíčně znamenají částku, kterou není odkud vzít.

Není nutno, není nutno

Tak ještě jednou: je návštěva kadeřnictví životní nutnost? Není. Jenže kam až jsme ochotni tuto logiku dovést? Není nutné chodit do kina. Není nutné zajít s kamarádkou na kávu, jet jednou za rok na výlet, koupit si knihu, nové šaty nebo dort k narozeninám. Člověk může po směně přijít domů, najíst se, pustit si televizi a ráno znovu vyrazit do práce. Přežít se tak nepochybně dá.

Neměli bychom se spokojit s představou života, v němž jde jen o přežití. Odpočinek, radost, péče o sebe, možnost být mezi lidmi a občas utratit peníze za něco, co nemá jiný účel než člověku udělat dobře, nejsou frivolní přívěsky připojené k „opravdovým potřebám“. Patří k důstojnému životu.

A pokud to myslíme vážně, musíme chtít víc než jen to, aby člověk dokázal vyjít s výplatou. Musí mít možnost dovolit si ze své práce i něco víc: zajít ke kadeřníkovi, koupit si knihu, zajít s někým na kávu nebo si jednou za čas někam vyjet. A základní zdravotní péče, včetně zubní a oční, musí být dostupná i lidem s nízkými příjmy. Péče o sebe nesmí být luxusem, který si člověk s nízkým příjmem musí pokaždé odpustit.