Na základě vlastní profesní praxe a zkušeností z terénu ve svých textech dlouhodobě popisuji závažné systémové chyby české sociální politiky. Samostatnou kapitolou byla vždy moje kritika Úřadu práce ČR, který byl v letech 2010—2012 během vlády Petra Nečase zásadně přetvořen z instituce pomoci v nástroj kontroly. Ministerstvo práce a sociálních věcí tehdy vedl Jaromír Drábek (TOP 09).

Je příznačné, že několik členů tehdejšího „reformního týmu“ později skončilo ve vazbě. Mozek této „reformy“, náměstek Vladimír Šiška, byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu. Jaromír Drábek následně rezignoval a v červnu 2013 padla celá vláda Petra Nečase.

Přesto zůstal zachován mocenský základ instituce a každé další politické reprezentaci se Úřad práce ČR hodil jako účelově vytvořený nástroj politické a administrativní kontroly. Právě zde byl nenápadně, v samém zárodku, likvidován samotný smysl sociální práce — podpora lidí v nouzi.

O nás bez nás

K 1. srpnu 2026 nastal další zásadní zlom ve fakticky neexistující české sociální politice — spuštění takzvané superdávky. Přestože její konečná podoba doznala dílčích úprav, zůstává v naprostém rozporu s etikou sociální práce. Sociální pracovník ani jeho klient v tomto systému nemají reálnou šanci získat takové materiální a organizační zázemí, bez něhož se sociální práce mění v pouhou administraci chudoby a výkon státní kontroly místo pomoci člověku.

Je to podobné, jako kdybychom po lékaři chtěli, aby léčil pacienta, ale zároveň nezajistili zdravotní pojištění, lůžko v nemocnici ani základní podmínky pro léčbu. Očekáváme výsledek, aniž bychom vytvořili podmínky, za kterých může vůbec vzniknout. Výsledek? Nula.

To skutečně podstatné se totiž neodehrává na tiskových konferencích ani v televizních debatách. O zásadních věcech vznikají zadání v mocenských centrech a jejich důsledky pak dopadají na Ministerstvo práce a sociálních věcí a Úřad práce ČR, kde se rozhodnutí úzké vrstvy ekonomické a politické moci mění v každodenní praxi.

Dělej, nechlastej. Hlídej děti, aby chodily do školy — často segregované — a vracely se do toxických, štěnicemi zamořených ubytoven. A hlavně: neodporuj panstvu.

Nakukovat pod peřinu a počítat boty

Na tomto základě zde má vzniknout další mocenský nástroj kontroly těch nejslabších, tentokrát zaobalený do jazyka boje proti zneužívání dávek — takzvaná „sociální kobra“.

Společenské podpoře se těší to nejodpornější šťourání se v životech lidí, kteří často nemají takřka nic než dluhy. Invazivní vstupy do obydlí, počítání bot, slídění v rozestlaných postelích, sběr informací prostřednictvím závistivé „toxické pavlače“ — to vše se teď vydává za výkon sociální práce.

Právě na podobných „důkazech“ pak může stát nepřiznání nebo odebrání dávky, která je pro člověka mnohdy otázkou samotného přežití. Stejný mechanismus přitom sledujeme u příspěvku na péči, příspěvku na mobilitu i dávek hmotné nouze. A jelikož lidé v této situaci mají jen minimální možnost právní obrany, jen nepatrný zlomek těchto svévolných rozhodnutí bývá zrušen.

Že se Úřad práce ČR ani závaznými rozhodnutími soudů či správních orgánů ne vždy důsledně řídí, je už jen dalším příznakem postupného rozkladu právního státu. A dopadá především na ty, kteří jeho ochranu potřebují nejvíce.

Vše se opakuje až do nesnesitelnosti: stejné modely chování, stejné odklánění veřejných peněz, stejné mediální pobouření, které po několika dnech vyšumí. Předminulá vláda, minulá vláda, současná vláda, budoucí vláda… Dost.

Personální změny jsou jen výměnou kulis. Semancová nastupuje jako řadová zaměstnankyně ještě za Jurečky, za Juchelky udělá zářivou kariéru — a nyní po ní zůstává sekyra desítek milionů.

Ještě chvíli lyžovat na poušti

Proč se tedy stále zabývat jedním podvodníkem, který jede na jiném podvodníkovi a dalším podvodníkem se odstrkuje? Proč řešit jednotlivé figurky, když prohnilý je samotný mechanismus? Model zůstává stejný: bezduché loutky moci a peněz se jen snaží přežít ve vlastním systému.

Stále stejný příběh všech Káček, Zetek, Íček, Pablů, Jurečků, Juchelků či Semancových je až bolestně zaměnitelný. Nejde o jednotlivce, ale o systém, který si neustále vyrábí nové tváře.

A mezitím postavy českého orloje prázdnoty utíkají z vyprahlé a zničené země do naleštěných kulis umělých světů jménem Katar nebo Saúdská Arábie. Ještě chvíli lyžovat na poušti, než se odmlčí bankomaty a tato kýčovitá kašírka se propadne do pekla věčného písku.

Možná je právě toto pravděpodobnější obraz naší budoucnosti než nekonečné přehrabování se v jednotlivých zločinech mamonu — až jednoho dne nebude co přehrabovat.

Dva prorocké filmy

Stále dokola popisujeme totéž, ale k tomu skutečně podstatnému se nedokážeme dostat. Co když je to podstatné staré už třiačtyřicet let? Co když je už dávno zaznamenáno na filmovém plátně a my je jen nechceme vidět? Chybí nám představivost. Chybí nám schopnost chápat umění jako jeden z nejhlubších způsobů porozumění světu.

Proto se pokusím vyprávět trochu jiný příběh politické a sociální každodennosti, příběh nepotrestaného zločinu a systému, který mimo veškerou spravedlnost trestá místo viníků své oběti.

Na první pohled se může zdát, že s českou sociální politikou nemá nic společného. Jenže moje myšlení se formovalo v mládí v příbramském filmovém klubu při setkávání s díly největších světových režisérů. A dnes cítím, že právě ony filmy dokážou naši současnost pojmenovat mnohem přesněji než nekonečné komentování jednotlivých kauz.

Píše se rok 1983. Na Západě vrcholí éra reaganismu a deregulace finančních trhů. V Československu se zdá, že sovětská moc bude trvat navěky a že dějiny zamrzly. Právě tehdy však vzniká malý filmový zázrak.

Na Filmovém festivalu v Cannes v roce 1983 získávají společně Cenu za režii dva filmy, které představují vrchol tvorby dvou mimořádných režisérů — Roberta Bressona a Andreje Tarkovského. Bresson přiváží své poslední dokončené dílo Peníze, Tarkovskij představuje Nostalgii, svůj předposlední film. O tři roky později, krátce před svou smrtí, natočí ještě závěrečnou Oběť.

Teprve dnes, s odstupem více než čtyř desetiletí, se ukazuje, jak prorocké oba filmy byly. Nejen o penězích, moci a vině, ale především o duchovní prázdnotě společnosti, která ztratila schopnost rozlišovat mezi prostředkem a cílem, mezi systémem a člověkem.

Oslepeni penězi, neslyšíme křik člověka

První z těch filmů, Peníze Roberta Bressona, ukazuje kulturní a téměř metafyzickou moc peněz. Jako drogu, která fyzicky i psychicky požírá lidskou duši. Jsou rakovinou moderní společnosti — nemocí, bez níž už paradoxně nelze žít, přestože neustále vytváří další a další metastázy. Peníze se stávají určujícím faktorem života i smrti nešťastného tvora jménem člověk.

Kdo je má, určuje pravidla hry. Píše zákony, rozhoduje o vině a trestu, určuje, kdo bude žít důstojně a kdo bude pomalu mizet na okraji společnosti. Ten obyčejný kus papíru, který začal určovat lidské vztahy, se stává jedinou skutečnou hodnotou.

V mistrovské Bressonově práci s neherci se lidé pohybují jako loutky v rukou démona peněz. Neřídí už vlastní osud. Peníze rozhodují, zda skončíš jako kat u gilotiny nebo s hlavou pod ní. Bresson tím nenápadně oznamuje konec světa, jak jsme jej dosud znali.

Tarkovského Nostalgie otevírá druhou, neméně podstatnou rovinu. Pomocí pomalých obrazů, ticha a opuštěného prostoru vypráví o ztrátě smyslu života. O duchovní vyprahlosti člověka, který už nedokáže překročit sám sebe.

Naděje přitom nepřichází od těch úspěšných a společensky obdivovaných, ale od lidí stojících mimo společenské konvence — od těch, které bychom dnes snadno označili za blázny, podivíny nebo nepřizpůsobivé. Od lidí v mezních situacích, kteří už nežijí pod diktátem peněz, a právě proto si ještě uchovali schopnost vidět. Tarkovského jurodiví se zoufale pokoušejí zachránit svět slepců, kteří už rozeznávají jen lesk povrchu.

Oba filmy tak vytvářejí podivuhodný předobraz světa, který dnes vlastně reálně žijeme. Na jedné straně poslední stadium hédonismu peněz, iluze nekonečné materiální hojnosti a víra, že další ekonomický růst vyřeší všechno. Na straně druhé armády udupaných lidí za přepážkami bídy, kteří se svými psy a posledními zbytky důstojnosti přežívají ve světě, jenž se rozpadá.

Právě tento rozpor by přitom bylo možné řešit mnohem rychleji, než si připouštíme. Kdyby nás moc peněz neoslepila natolik, že už nejen nevidíme, ale ani neslyšíme lidský výkřik. Výkřik člověka padajícího na samé dno, který se — podobně jako Tarkovského Oběť — stává obětí za všechny ostatní.