Od ledna 2026 se zvýšila podpora v prvních měsících nezaměstnanosti a zároveň se narovnaly podmínky pro všechny, kdo využili své právo hledat si nové zaměstnání díky vlastním odvodům na státní politiku zaměstnanosti — bez ohledu na to, zda ze zaměstnání odešli dohodou, nebo výpovědí některé ze stran. Vládnoucímu hnutí ANO to teď vadí, ačkoli pro tuto změnu jeho poslanci v roce 2025 hlasovali.

Krok zpátky po osmi měsících

Současná vláda není první, která v takových chvílích používá jeden ze dvou argumentů, proč je třeba podporu v nezaměstnanosti, tedy nárokovou dávku, na kterou si pracující odvádějí sociální pojistné, snížit. Buď je nezaměstnanost nízká, takže si lidé rychle najdou práci i s nízkou podporou, nebo — naposledy v letech 2009 až 2014 — je sice vysoká, ale kvůli hospodářské recesi je státní rozpočet napjatý, takže nezaměstnané není z čeho podpořit.

Vláda Andreje Babiše má to „štěstí“, že státní rozpočet je napjatý, přestože země hospodářsky roste, a současně je u nás už velmi dlouho nízká nezaměstnanost. Silné ročníky pracujících totiž pomalu směřují do důchodu, mladší ročníky jsou početně o poznání slabší, a na práci tudíž zbývá tak málo lidí, že se o ně zaměstnavatelé perou.

Těch pár pracujících, které ještě máme, nicméně do státního rozpočtu odvádí příspěvek na státní politiku zaměstnanosti jako jakési předplatné na podporu v případě nezaměstnanosti. Ani po zvýšení a narovnání podpory v nezaměstnanosti od ledna 2026 však není většina nezaměstnaných podporována ani půl roku. Zvýšení podpory na začátku se provedlo na úkor jejího snížení na konci a spolu se zvýšením podpory se zvýšil i věk, kterého musí nezaměstnaný dosáhnout, aby mohl doufat v delší než pětiměsíční podpůrčí dobu.

Proč si tedy vláda vybrala snížení nedávno zvýšené podpory jako svůj zdroj pro lepení děr ve státním rozpočtu? Nejspíš tento předvolební balónek uspěl během letního testování názorů občanů na sociálních sítích a „naši lidé“ volají po snížení podpory pro ty, kdo nepracují, protože práce je všude dost. Srovnáme-li to s jiným předvolebním experimentem — zkrácením povinné školní docházky z devíti na osm let —, tento balónek splaskl, když narazil na věcné argumenty ministra školství. V případě ministra práce však odpor proti nesmyslnému nápadu nehledejme.

Strany současné vládní koalice se na této změně loni podílely svým hlasováním: poslanci ANO pro schválení novely hlasovali, poslanci SPD se zdrželi. Zvýšení podpory z 65 na 80 procent v prvních dvou měsících (pro osoby nad 52 let v prvních třech měsících) bylo kompenzováno snížením podpory v poslední části podpůrčí doby ze 45 na 40 procent. Zvýšily se i věkové hranice z 50 na 52 let a z 55 na 57 let. Délka podpůrčí doby tak od ledna do prosince 2026 činí pět měsíců pro lidi do 52 let, osm měsíců pro lidi od 52 do 57 let a jedenáct měsíců pro lidi nad 57 let.

Koncem srpna však vláda vedená hnutím ANO srazila pro období od začátku roku 2027 navýšené podpory na původní hodnoty, zato navýšení věku pro delší dobu pobírání podpor ponechala. Zároveň i osobám nad 52 a 57 let zkrátila dobu poskytování zvýšené podpory z prvních tří měsíců na dva.

Vyšší podpora v prvních měsících by přinesla vyšší příjmy než výdaje

Výraznější podpora v prvních dvou nebo třech měsících, bez ohledu na to, zda zaměstnanec skončil v poslední práci sám, dohodou, nebo byl propuštěn, by přitom měla potenciál zkrátit dobu strávenou v nezaměstnanosti. Člověk totiž nemusí přijmout hned první práci, která se mu nabídne, ale může si hledat zaměstnání, z něhož dokáže uživit domácnost a které lépe odpovídá jeho zkušenostem a kvalifikaci.

Naproti tomu velká část těch, kteří do konce roku 2025 skončili s prací dobrovolně, začínala a končila s neměnnou podporou ve výši 45 procent posledního výdělku, což se nyní vrací. Nízká podpora sama o sobě totiž nezaručuje rychlejší nástup do nové práce.

Zároveň už první měsíce účinnosti právní úpravy platné pro rok 2026 ukázaly, že rychlejší návrat nezaměstnaných do práce může znamenat i vyšší příjmy státního rozpočtu. Podle údajů ministerstva práce vede změna zaměstnání ke zvýšení mzdy o osm až dvanáct procent. V podmínkách setrvalého nedostatku pracovních sil navíc mzdy dále rostou — a s nimi i odvody do veřejných rozpočtů.

Úspora na podpoře, kterou vláda hodlá získat návratem k nižší sazbě v prvních, nyní již jen dvou, měsících, totiž nemusí být jediným číslem, s kterým by měli poslanci vládních stran při svém rozhodování počítat. Je k ní třeba přičíst i případné vyšší příjmy státu z lidí, kteří se díky současné úpravě rychleji vrací do zaměstnání a nastupují za vyšší mzdu.