Dubnová čísla z úřadů práce přinášejí na první pohled dobrou zprávu. Registrovaná nezaměstnanost v České republice na jaře mírně poklesla. To samo o sobě nepřekvapuje: duben bývá měsícem, kdy se s nástupem sezónních prací a oživením části ekonomiky počty lidí v evidenci úřadů práce snižují. Letos tomu nebylo jinak. Více lidí z nezaměstnanosti odešlo, než se v ní nově ocitlo, a celkový počet evidovaných uchazečů o práci tak klesl.

Samotný celkový pokles ale k posouzení situace na trhu práce nestačí. Důležité je sledovat také to, koho se nezaměstnanost týká: zda více dopadá na ženy, nebo muže, na mladší, či starší věkové skupiny, zda se více týká konkrétních profesí a regionů a také jak dlouho lidé v evidenci zůstávají a jakou mají šanci vrátit se zpět do práce.

Právě tato podrobnější perspektiva ukazuje méně příznivý vývoj: lidem, kteří jsou bez práce delší dobu, se návrat do zaměstnání daří méně často než dříve. Výsledkem je, že se dlouhodobá nezaměstnanost dostala na nejvyšší úroveň od roku 2017.

Český trh práce v evropském srovnání stále vychází příznivě. V březnu 2026 činila podle Eurostatu obecná míra nezaměstnanosti v České republice 3,1 procenta, zatímco průměr EU byl 6,0 procenta. I přes covidovou pandemii, energetickou krizi a slabší hospodářský růst si tak Česká republika udržela relativně vysokou zaměstnanost a nízký počet lidí bez práce.

Domácí srovnání s dobou před covidem je ale méně příznivé. Podíl nezaměstnaných osob ve věku 15 až 64 let dosáhl na konci dubna 4,9 procenta. U žen činil 5,3 procenta, u mužů 4,6 procenta. Oproti dubnu 2019 je tak celkový podíl nezaměstnaných vyšší o 2,2 procentního bodu. U mužů vzrostl o 2 procentní body, u žen o 2,4 procentního bodu. Český trh práce tedy zůstává v mezinárodním srovnání příznivý, ale oproti předcovidovému období je nezaměstnanost vyšší.

Nezaměstnanost klesá, ale komu?

Samostatnou pozornost si zaslouží délka nezaměstnanosti. Krátká epizoda bez práce bývá běžnou součástí pracovního trhu: lidé mění zaměstnání, firmy nabírají i propouštějí a část pracovních míst přirozeně zaniká. Pokud člověk najde novou práci během několika týdnů nebo měsíců, dopady bývají omezené.

Jiná situace nastává, když se nezaměstnanost prodlužuje. S delší dobou bez práce obvykle klesá šance na návrat do zaměstnání: lidé mohou ztrácet část pracovních návyků, jejich dovednosti mohou zastarávat a delší evidence může sama o sobě snižovat jejich atraktivitu pro zaměstnavatele. Proto je dlouhodobá nezaměstnanost pro veřejnou politiku zvlášť důležitá. Data z poslední doby však ukazují nepříznivý vývoj: roste podíl osob nezaměstnaných déle než šest i déle než dvanáct měsíců.

Důležité je také to, že se rozdíl mezi muži a ženami v posledních měsících znovu zvětšuje. Vyšší nezaměstnanost žen se objevuje i ve věkových skupinách, které odpovídají období péče o děti a návratům po rodičovské. To připomíná, že nezaměstnanost není jen otázkou hospodářského cyklu. Souvisí také s dostupností péče o děti, možností částečných úvazků, flexibilitou zaměstnavatelů a tím, jak snadné či naopak obtížné je po delším přerušení kariéry znovu najít práci odpovídající kvalifikaci.

Podobně nerovnoměrný je vývoj podle věku. Vyšší nezaměstnanost vykazují mladší a starší věkové skupiny. U mladých lidí může jít o obtížnější vstup na pracovní trh, nedostatek praxe nebo nesoulad mezi vzděláním a požadavky zaměstnavatelů. U starších pracovníků bývá problém opačný: mají zkušenosti, ale mohou čelit horšímu přizpůsobení novým požadavkům, zdravotním omezením nebo neochotě firem investovat do jejich dalšího rozvoje.

Pomoct zdravému trhu práce

Struktura nezaměstnanosti podle profesí ukazuje, že nezaměstnanost se mezi profesními skupinami výrazně liší. Nejvyšší míru nezaměstnanosti mají pomocní a nekvalifikovaní pracovníci. S odstupem následují úředníci a pracovníci ve službách a prodeji. Naopak nejlépe si dlouhodobě vedou specialisté.

To odpovídá širší zkušenosti trhu práce: lidé s vyššími a lépe přenositelnými dovednostmi bývají před nezaměstnaností chráněni více než ti, jejichž práce je navázána na jednodušší rutinní činnosti, lokální poptávku nebo sektory citlivé na výkyvy ekonomiky.

Regionální mapa nezaměstnanosti zůstává neměnná, ale pořád důležitá. Nejvyšší podíly nezaměstnaných dlouhodobě vykazují Ústecký a Moravskoslezský kraj. To jsou regiony, kde se strukturální problémy trhu práce drží dlouhodobě a kde samotný růst ekonomiky nemusí k rychlému zlepšení stačit. Od začátku pandemie se však situace nejvíce zhoršila nejen v Ústeckém, ale také v Karlovarském a Libereckém kraji. Regionální rozdíly tedy nejsou jen pozůstatkem minulosti: po roce 2020 se nezaměstnanost v některých krajích zvýšila více než jinde.

Hlavní závěr z tohoto krátkého vhledu do české nezaměstnanosti nemá být, že český trh práce je v krizi. Není. Nezaměstnanost zůstává v evropském srovnání nízká a dubnová sezónní čísla nepůsobí dramaticky.

Závěr je spíše jemnější, ale pro politiku důležitější: nízká celková nezaměstnanost sama o sobě nestačí jako známka zdravého trhu práce. Pokud lidé bez práce v evidenci zůstávají déle, pokud se zhoršuje situace žen, pokud nejvíce zasažené profese a regiony zůstávají stejné a pokud se část dlouhodobě nezaměstnaných vrací do práce hůře než dříve, pak se problém jen schovává pod příznivým průměrem.

Česká debata o trhu práce by se proto neměla soustředit pouze na celkový počet nezaměstnaných. Důležitější otázkou je, kdo nezaměstnaný zůstává, jak dlouho a s jakou šancí najít novou práci. Právě zde se rozhoduje o tom, zda český trh práce zůstane jen statisticky silný, nebo zda bude skutečně fungovat i pro skupiny, u nichž je návrat do práce nejsložitější.