U příležitosti 250. výročí Spojených států jsem tentokrát potlačil svůj obvyklý sklon nahlížet na Ameriku především ekonomickou a geopolitickou optikou. Místo toho jsem se oddal vyloženě osobnímu, ba athénskému pohledu na tohoto globálního hegemona, jehož vývoj a působení formovaly nás všechny.

Ameriku a její dopad na můj život si poprvé vybavuji z horkého odpoledne začátkem června 1968. Rok a něco poté, co v Řecku převrat podporovaný CIA přivedl k moci vojenskou diktaturu, jsem s matkou procházel kolem zrekonstruovaného Panathénského stadionu, na němž se v roce 1896 konaly první novodobé olympijské hry.

Poklid náhle přerušil pouliční prodavač novin, který halasně oznamoval, že zemřel nějaký Američan. Matce se zalily oči slzami. „Byla to naše poslední šance,“ hlesla.

Mrtvým Američanem byl Robert F. Kennedy, v něhož moje matka — ať už právem, či nikoli — vkládala tolik nadějí: nejen pokud šlo o osvobození Řecka, ale také v otázce světového míru. Byl to pro mě rychlokurz toho, co Amerika znamená pro nás všechny, i s jejími vnitřními rozpory.

Už předtím přicházely zprávy o šokujících politických vraždách v Americe, zejména o zavraždění Martina Luthera Kinga Jr. a Malcolma X. V následujících letech se den co den objevovaly zprávy o hrůzách ve Vietnamu a aféře Watergate. Tyto události však zároveň provázela pronikavá, mnohovrstevnatá a esteticky vytříbená americká kritika.

Existuje snad lepší způsob, jak pochopit šílenství války ve Vietnamu než prostřednictvím filmu Francise Forda Coppoly Apokalypsa? Či lepší odhalení systémové korupce v Kalifornii než Polanského Čínská čtvrť? Nebo výstižnější zpracování aféry Watergate než Pakuliho Všichni prezidentovi muži? Anebo pronikavější obraz toho, jak CIA zneužívala svou moc k politickým účelům, než Pollackovy Tři dny Kondora? Anebo přesvědčivější zobrazení odvrácené stránky této země než Coppolův Kmotr či Scorseseho Taxikář?

Jak jsem dospíval a začal číst náročnější knihy, právě američtí autoři mi otevírali cestu k pochopení amerických rozporů. Veblenova Teorie zahálčivé třídy mi poskytla hlubší pochopení amerického kapitalismu než jakákoli ekonomická literatura, ať už tradiční, nebo kritická. Steinbeckovy Hrozny hněvu mi přiblížily hrůzu Velké hospodářské krize i význam následného New Dealu lépe než kterýkoli ekonom.

Když přišla na řadu hudba, rock’n’roll mě přivedl k rhythm and blues. Právě rhythm and blues mě naučilo chápat, co americká svoboda — a její absence — vlastně znamená. Existuje snad lepší shrnutí toho, jak se Hegelovo dialektické pojetí svobody prolnulo s americkým Jihem, než slova z nádherné bluesové písně, kterou původně nazpíval Ray Charles a později Solomon Burke: „Nikdo z nás není svobodný, dokud jediný z nás zůstává v okovech“?

O řadu let později mi sochy Donalda Judda v texaské Marfě pomohly pochopit význam průmyslové výroby pro utváření kulturního otisku Ameriky. Právě tam jsem poprvé pochopil, jak průmyslově vyráběné objekty ovlivnily způsob, jakým vnímáme prostor, světlo a objem, dokonce i zde v Evropě.

Byla to doba, kdy se Amerika ponořila do kolektivní tvůrčí introspekce, prostoupené příslibem katarze. Jak vysvětluje Aristotelés v Poetice, tragédie nikdy není pouhou zábavou; je občanským soudem. Právě to dělali američtí spisovatelé, hudebníci a filmaři: vynášeli na světlo své nejniternější obavy a úzkosti. Chápali, že tragičtí hrdinové — jako Oidipus, Antigona či Prométheus — nejsou ve své podstatě ani dobří, ani zlí. Stejně jako mnozí Američané jednali na základě hlubokého smyslu pro spravedlnost, podle „pravdy“, o níž byli přesvědčeni, že ji musí hájit.

Tragédie těchto hrdinů spočívala v tom, že vesmír — nebo spíše polis — proměnil jejich činy v protichůdné, zdrcující síly. Pohled na utrpení, jež z těchto střetů vzešlo, v divácích uvolňoval nahromaděný soucit a strach. Amerika však možnost takové katarze promarnila.

Američany o katarzi připravila násilná proměna ekonomiky — proměna producenta přebytků v tvůrce deficitů —, jejímž symbolem byl Nixonův šok z roku 1971, který ukončil brettonwoodský měnový systém. V osmdesátých letech pak filmy a knihy, které jsem obdivoval, začal vytlačovat pokleslý a agresivní šovinismus, zosobněný filmy jako Rambo a Top Gun, a přesvědčení o definitivním vítězství západního modelu, jaké vyjádřil Fukuyamův Konec dějin.

Schopnost sebereflexe se samozřejmě nevytratila docela. Americká společnost zůstala bez katarze, protože se tamním elitám podařilo proměnit americké deficity ve zdroj nesmírné, surové moci. Když zahraniční kapitál začal s nadšením proudit do New Yorku a přinášet zisky a renty, zachytil Oliver Stone ve filmu Wall Street vzestup nového typu finančního kapitalisty, jehož ztělesněním se stal Gordon Gekko.

Stoneův film vznikl na počátku éry, v níž byla stabilita americké moci doprovázena neustále rostoucí ekonomickou nejistotou — procesem, který ochudil mnoho lidí ve Spojených státech i v dalších západních zemích, zatímco držitelům velkého kapitálu umožnil pohádkově zbohatnout. Už více než čtyři desetiletí probíhá globální třídní válka vedená proti pracujícím — a zvláště ve Spojených státech —, která znemožnila očistné rozuzlení americké tragédie.

Právě naopak. Financializace a v poslední době také vzestup cloudového kapitálu, velkých technologických společností a umělé inteligence prohlubují rozkol uvnitř americké společnosti, který nakonec připravil půdu pro prezidentství Donalda Trumpa. Amerika tak dnes koncentruje bezuzdnou, surovou moc a zároveň prohlubuje vlastní nestabilitu.

Americkou katarzi, která se ještě v době dvoustého výročí USA zdála možná, si o půl století později — ke škodě nás všech — jen stěží dokážeme představit.

Z anglického originálu An Athenian View of American Democracy na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.