Oslavy 250 let, které uplynuly od vyhlášení nezávislosti amerických kolonií na Velké Británii, se staly přehlídkou patologických jevů, jež charakterizují současné Spojené státy a přispívají k úpadku americké demokracie. Zatímco po celých Spojených státech si lidé výročí, které připadá na 4. července, připomínali — tak jako vždy v minulosti — formou ohňostrojů, průvodů a rodinných setkání, ve Washingtonu se oficiálních oslav ujal v roli režiséra prezident Donald Trump.

Organizaci oslav, které měl původně zaštítil Kongres, Trump zprivatizoval do rukou spolku Freedom 250, který byl na stránkách Bílého domu představen jako organizace, v níž spolupracují veřejný a soukromý sektor. V rámci spolku Freedom 250 byla pak ustavena pracovní skupina Task Force 250.

Toto dosti netransparentní uskupení se ujalo organizace celoročního programu oslav, který byl oficiálně zahájen už v roce 2025 na Memorial Day. Jde o státní svátek, který se slaví každé poslední pondělí v květnu, a je věnován uctění památky všech příslušníků amerických ozbrojených sil, kteří padli v boji nebo zemřeli během své vojenské služby.

Podle webových stránek Bílého domu se Trumpova administrativa rozhodla do oslav 250 let nezávislosti zapojit všechny úrovně státní správy, soukromý sektor, neziskové a vzdělávací instituce i občany z celé země.

Skupina Task Force 250 si dala za cíl „podnítit obnovený zájem o americkou historii, povzbudit občany k poznávání krás naší země, zažehnout ducha dobrodružství a inovací, který našemu národu pomůže uspět v dalších 250 letech, a vyzvat Američany k modlitbám za naši zemi i její obyvatele a k obnovení našeho odhodlání být jedním národem pod Bohem“.

Jelikož se ale do čela oslav fakticky postavil Trump, charakterizovaly je hned od počátku především pokusy oslavovat nejen velikost USA ale i „velikost“ Trumpovu. Navzdory tomu, že se po celých Spojených státech v uplynulém roce konaly pravidelné obří demonstrace pod heslem „No Kings“ (Žádní králové!), během nichž se protestovalo proti Trumpovým snahám vystupovat jako jakýsi republikánský monarcha, který obdivuje autoritářské vůdce, obchází Kongres a útočí na výdobytky emancipačních snah minulých desetiletí.

Začalo to už vojenskou přehlídkou, kterou Trump v červnu 2025 zorganizoval ve Washingtonu v den svých 79. narozenin. O rok později pak nechal před Bílým domem vystavět monstrózní arénu, kde v den svých osmdesátých narozenin uspořádal kýčovité představení bojových umění. Tato akce, připomínající gladiátorské zápasy ve starém Římě, byla oficiální součástí oslav výročí americké nezávislosti.

Patologické jevy

To, že Trump proměnil nemalou část oficiálních oslav v jakési zrcadlo své domnělé velikosti, byl ovšem jen jeden z patologických jevů, který oslavy doprovázely, a do značné míry zmařily jejich úspěch. Organizaci oslav totiž provázela také korupce — celá řada projektů byla bez transparentního řízení zadána Trumpovým loajalistům.

Nejkřiklavějším příkladem je zpackaná rekonstrukce obří nádrže u Lincolnova památníku ve Washingtonu. Trump, který se sám ujal plánů na rekonstrukci i dohledu nad celým projektem, nechal zadat rekonstrukci nádrže, včetně nového tmavomodrého nátěru, firmě Johna J. Cafara, který přispěl statisícovými částkami na Trumpovy kampaně a je také znám svými oplétačkami se zákonem.

Zbytek příběhu, v němž byla zrekonstruovaná nádrž zamořena sinicemi a kusy nátěru se začaly loupat, se už stal součástí amerického politického folklóru. Bílý dům okamžitě a bez důkazů obvinil Trumpovy oponenty ze sabotáže.

Korupce ovšem měla i jiné tváře. Trump a jeho rodina nepokrytě vydělávali milióny dolarů na nejrůznějších upomínkových předmětech a mincích vyražených u příležitosti výročí. Shodou okolností vyšlo právě v době oslav najevo, že Trump od svého nástupu do Bílého domu zbohatl až o čtyři miliardy dolarů zásluhou spekulací na akciových trzích a na trhu s kryptoměnami.

Symbolické ovšem bylo i to, že průběh oslav 4. července poznamenala rekordní vedra, která vědci připisují klimatickým změnám. Řada akcí musela být odvolána kvůli zdravotním rizikům. Sám Trump, který popírá, že by klimatické změny byly výsledkem průmyslové činnosti člověka, a je zastáncem většího využití fosilních paliv, mohl nakonec přednést svůj projev až před půlnocí, protože úmorné vedro by jinak mnoho lidí odradilo od účasti, nebo by rovnou ohrozilo jejich zdraví.

Účast byla nakonec menší, než se předpokládalo, i tak. Mnoho lidí se odmítlo oslav ve Washingtonu účastnit kvůli tomu, co vnímali jako uzmutí oslav Trumpem a jeho spojenci. Z téhož důvodu odřekla svá vystoupení i řada umělců.

Trumpovi zastánci nařkli prezidentovy kritiky, zejména z řad demokratů, z toho, že prý jednají předsudečně, když se oslav pod Trumpovou taktovkou nechtějí účastnit. Trump ale učinil všem debatám o tom, jak moc jsou oslavy zpolitizované, konec, když přednesl dva exponované projevy, v nichž kromě obligátních připomínek americké a své velikosti a úspěchů, agresivně útočil právě na své politické oponenty.

Vítezství několika „demokratických socialistů“ v demokratických primárkách mu posloužilo k tirádám o nebezpečí nástupu komunismu v USA. Tomu se prý on i jeho hnutí MAGA budou snažit za každou cenu zabránit.

Jeden ze dvou hlavních projevů Trump přednesl v Národním památníku Mount Rushmore v Jižní Dakotě, před ikonickými osmnáctimetrovými sochami tváří prezidentů Washingtona, Jeffersona, Roosevelta a Lincolna. Výběr místa nebyl náhodný: Trump opakovaně naznačuje, že by chtěl, aby se součástí sousoší stala i jeho tvář. Skupina republikánů už dokonce předložila v Kongresu příslušný návrh zákona.

I místo, kde Trump pronesl svůj hlavní projev ve Washingtonu, by chtěl přetvořit tak, aby si jej historie navždy pamatovala. Kromě rekonstrukce nádrže u Lincolnova památníku, v kontextu oslav 250. výročí nezávislosti zopakoval, že chce nedaleko památníku vybudovat obří „vítězný oblouk“.

Bez konzultací s památkovou ochranou a bez příslušných povolení už ostatně nechal zbourat jižní křídlo Bílého domu, kde chce postavit velkokapacitní taneční sál. A před časem nechal přejmenovat Kennedyho centrum, což je jakási americká obdoba národního divadla, na Kennedy and Trump Center. Federální soudce ale nakonec nařídil, že Trumpovo jméno musí být odstraněno.

Americká demokracie v krizi

Oslavy výročí nezávislosti zkrátka ukázaly, jak hluboké krizi americká demokracie čelí. Přiznejme si ale, že jedním z důvodů je sám archaický politický systém, který je zabetonován v podstatě nezměnitelnou ústavou.

Deklarace nezávislosti, která byla během oslav opakovaně připomínána, byla před 250 lety impozantním dokumentem, který předběhl svoji dobu v tom, že na základě osvícenských idejí deklaroval rovnost jako nezcizitelné lidské právo. Prohlášení, že „všichni lidé jsou stvořeni rovni“, se stalo základním pilířem moderní demokracie a právního státu.

Deklarace obsahovala ustanovení o právu na život, svobodě a hledání osobního štěstí. A stala se vzorem pro mnoho lidskoprávních dokumentů i pro některá ustanovení americké ústavy, která byla přijata v roce 1787.

Dokument ovšem v mnoha ohledech nabízel spíše aspirace než návod pro reálnou politiku. Nevztahoval se totiž na otroky ani na původní obyvatele kontinentu. A politická i občanská práva, která na jeho základě i na základě později přijaté ústavy, měli bílí muži, neměly ještě dlouho ženy.

Nicméně na deklaraci i americkou ústavu se později odvolávala — více či méně úspěšně — různá emancipační hnutí. Otroctví bylo zrušeno, ženy získaly volební právo i formální rovnost a zvláště v posledních desetiletích probíhal také zásadní boj o emancipaci dalších menšin.

Je symbolické, že oslava výročí nezávislosti probíhala v režii prezidenta a s ním spojených politických sil, které chtějí výsledky tohoto emancipačního úsilí zvrátit. Jedním z prvních kroků Trumpovy administrativy byl totiž útok na politiku diverzity, rovnosti a inkluze. Následovaly politicko-kulturní války, jejichž výsledkem bylo kupříkladu i nařízení Bílého domu odstranit z amerických muzeí exponáty připomínající temné stránky americké historie, jako bylo otroctví či vyvražďování původního obyvatelstva.

Snahy vrátit Ameriku zpět do jakéhosi zlatého věku jsou Trumpem a jeho spojenci v podstatě rámovány do ideologie, která usiluje o obnovení dominance bílého muže. Tento historický revizionismus se přitom paradoxně občas odvolává právě na Deklaraci nezávislosti, protože ta mluvila o svobodě a rovnosti v obecné rovině, aniž by explicitně přiznávala právo na svobodu, rovnost a štěstí menšinám.

Americká ústava pak vytvořila systém, který by bylo možné popsat jako republikánský monarchismus. Prezident má v tomto systému velkou moc, a ačkoliv ústava také definuje dělbu mocí, Trumpovo autoritářské tažení vyjevuje slabiny tohoto dokumentu. Jinými slovy: dodržování dělby moci do značné míry závisí na politické konstelaci a ochotě prezidentů moc nezneužívat.

V situaci, kdy prezident i většiny v obou komorách Kongresu reprezentují touž stranu, mnohé závisí na tom, do jaké míry je prezident ochotný dělbu moci respektovat. Hlavním korektivem pak zůstává soudní moc, jenže i toto omezení má svoje limity, pokud je většina soudců v Nejvyšším soudu též spojena s prezidentovou stranou.

Technofašismus

Změny ústavy jsou nyní v podstatě nemožné, protože je k nim zapotřebí nejen ústavních většin v obou komorách Kongresu, ale i souhlas kvalifikované většiny států Unie, což je nejméně 36 států. Politický systém Spojených států, který by zjevně potřeboval modernizaci, je tak v podstatě ústavně nereformovatelný.

Zároveň se ukazuje, že se systém jen těžce brání Trumpovým „nájezdům“ na velká města ovládaná demokraty. Nebo snahám Bílého domu upravovat volební pravidla tak, aby zvýhodňovala republikány.

Politický systém USA je navíc ve stále větším područí velkých peněz. Žádný politik dnes v podstatě nemůže ve volbách uspět, pokud za ním nejsou obří peníze a s nimi spojené PR agentury a drahé volební štáby.

Povaha velkého kapitálu, který hraje rozhodující roli v politice, se nadto v posledních zhruba deseti letech také proměnila. Politika se dostala do výrazného područí velkých technologických firem, či — přesněji řečeno — oligarchů, kteří tyto firmy ovládají. V politické vědě se tak stále častěji mluví o „technofašismu“ — tedy o srůstání politiky a velkých technologických firem, jejichž představitelé pohrdají liberální demokracií.

Trump je do značné míry nikoliv autonomním tvůrcem fašizujícího systému, ale symptomem hlubších trendů. Někteří analytici si všímají, že někdo jako Trump, který připomíná kýčovitou amorální postavu z kreslených seriálů, mohl politicky dosáhnout na vrchol právě jen ve společnosti, jež je hluboce ovlivněna lacinou popkulturou kýčovitých superhrdinů a adorací postav s kriminálním chováním.

To, že Trumpa podporují velké technologické firmy, není náhoda. Stejně jako to, že se mu tak snadno podařilo ovládnout velké mediální firmy.

Oslavy 250 let nezávislosti toto spojenectví oligarchické politiky a velkého byznysu, jehož představitelé si nárokují jiná pravidla hry, než „obyčejný člověk“ (i když „obyčejného člověka“ s pomocí různých nástrojů účelově neustále vzývají), v mnoha aspektech velmi dobře nasvítily.