S palcem hrozebně vztyčeným nad pomyslným tlačítkem „restart“ pohrozil Andrej Babiš hned po zpackaných senátních a komunálních volbách svým spolustraníkům, že kdo se bude jen vozit ve vleku zavedené politické značky a spoléhat na snadná vítězství, ten rychle poletí.

Málokdy má člověk šanci sledovat tu málem až politováníhodnou bezradnost technokrata, který doposud držel páky marketingově promazaného a bezvadně šlapajícího stroje a teď prostě jen neví, kudy dál. Odpovídá si mantrou „makání“, jako kdyby stačilo jen utáhnout šrouby a sem tam zahodit vadný kus, doladit spoje — a hned se jede dál.

Takový už je svět v duši inženýrově — dokonce i událost tak nabitá podmanivou, prchavou silou všedního dramatu, jako je volební porážka, se v něm děje ryze mechanicky. Co doteď fungovalo, musí a bude fungovat i dál. Stačí přece stisknout ten jediný kouzelný knoflík: restart.

Ve skutečnosti kolos ANO dospěl k limitům svých možností. Na míru malých českých snů střižená strana jednoho muže, řízená jako firma, imponovala sloganem, který s nataženou dlaní a v lesku nažehlených bílých košil svých obchodních cestujících — hejtmanů a krajských lídrů — dodávala do českých domácností: Bude líp.

Politický zákazník, malý český člověk, kterého se mocenské elity dávno nesnaží pozdvihnout k ideálům humanitním či jiným, si už ono magické „líp“ sám hravě domyslel: někomu stačilo vzpomínání na někdejší slušné, dobré časy v retro tónech italského diska, jinému imponoval národně konzervativní populistický tón, zapůjčený tu od Meloniové, tu od Macrona nebo dokonce od strýčka Trumpa, hodilo-li se image poněkud přiostřit za pomoci dnes už legendárních červených čepic, slibujících bájnou národní velikost.

Vždy šlo ale jen o tón náležitě uměřený. Malé jsou české sny a malá je česká nenávist. Nekouká za kopce na kontrarevoluční horizont. Stačí jí pevná hradba normality, alespoň trochu jisté ve světě tak nejistém, a žárlivě střežené v duchu rodinného štěstí, po všech otřesech krizí a po vichrech pandemie přece jen důležitého.

Babišovi marketéři dovedli dobře vyhmátnout tenhle jeden citlivý bod v nervové síti české duše. Tak dobře, že je bez ohledu na vrtkavé volební štěstí už roky nikdo nedovede sesadit z pozice jasných hegemonů české politiky.

Klinická smrt hnutí ANO

Dějiny politiky však už nasazují svůj ironický škleb. Ironický, neboť se tu múza dějin směje nad paradoxem. Politikou jsou lidé unaveni, nesnáší její každodenní drobné boje, nudí je stranictví, drží se dál od všeho angažmá, které vším ideologickým kličkováním a partajními machinacemi nakonec vždycky nějak dospěje k cynickému triumfu těch, které příroda obdařila ostřejšími lokty.

Jenže — politická strana, v níž nepulzuje alespoň důstojně vlídný střet rivalů, je klinicky mrtvá. Nežije z protichůdnosti, která je páteří charakteru a bez které nedokáže vyrůst ani jediný skutečný lídr.

Nenabízí dilema, jehož odér voliče střídavě odrazuje i vábí, protože nakonec stojí v pozadí každé politické odpovědnosti a každého občanského vědomí.

Je jí cizí dialektika, která sune časem k riziku vývoje a k dramatu událostí. Nezná střet, který je přece základem každého spádu dění, život sám především nevyjímaje. Zná dopodrobna rysy všech svých vnějších nepřátel, ale nepozná nikdy cenu svých vlastních poražených, jež padli vnitřním bojem.

Múza dějin se ironicky usmívá, protože ví — každý, kdo vsadí vše na kartu lidského odporu k věcem politiky a promění svou stranu v bezchybně fungující koncern populismu, dost možná skončí jako stárnoucí poražený hráč, za jehož svěšenými rameny se řadí jen zástup němých plakátových tváří, lidí netvůrčích a smutně neodvážných. A pak už obyčejně zbývá jen dějství poslední, dějství zániku.

Andrej Babiš má pravdu. Hnutí ANO čeká restart. Měl by se ale odehrát už bez něj. A měl by začít dialogem těch, kdo řeknou: „Od zítřka jinak.“ Bez toho nejspíš zůstane po kdysi úspěšném protikorupčním hnutí na české politické scéně jen ticho a prázdno vakua.