Politika v českých městech před nadcházejícími komunálními volbami připomíná vyprahlou a jednotvárnou krajinu. Zásadní hodnotové či programové střety jsou v kampani, volebních programech a předvolebních debatách zřetelné jen málo. Vzájemné konflikty mezi politiky mají převážně osobní charakter, vedou se o efektivitu a transparentnost, případně o to, kdo je a kdo není spojen s nějakým korupčním skandálem.

Lídři komunálních kandidátek z opozice slibují, že potřebné projekty zrealizují rychleji, levněji a průhledněji než ti, kdo momentálně na radnici vládnou. Vládnoucí politici zase voliče zvou, aby jim svým hlasem umožnili pokračovat v nastoupeném tempu. Na seznamu projektů, které prý mají sloužit všeobecnému dobru, se však takřka bezezbytku shodnou.

A tak v Praze všichni souhlasí, že je potřeba pokračovat ve výstavbě linky metra D, dostavět městský silniční okruh, budovat nové tramvajové tratě a otevírat nové střední školy. V moravské metropoli Brně se obdobně jen těžko najde někdo, kdo by nepodporoval odkládaný přesun stávajícího kapacitně nevyhovujícího hlavního nádraží mimo městské centrum, kdo by se vyslovoval proti dostavbě silničního okruhu, obnově fotbalového stadionu v Lužánkách nebo vybudování podzemního tramvajového tunelu pod centrem města.

Jistěže v obou městech existují i dílčí spory: v Praze nejčastěji v dopravě, když se kupříkladu opoziční Praha sobě vymezuje vůči plánům ODS, TOP 09 a hnutí ANO na reformu parkování. Pokud ale politiku nesledujete na denní bázi, jen těžko si mezi stranami v největších českých městech nějakých výrazných programových rozdílů všimnete.

Absence ideologie a primát mezilidských vazeb

V některých českých městech se přesto objevují zárodky zřetelnějších programových střetů. V Olomouci se část politických sil včetně Pirátů a hnutí ProOlomouc staví proti výstavbě nové multifunkční haly s tím, že projekt je příliš drahý a město by se mělo starat především o vlastní infrastrukturu.

Ve středočeském Kladně se zase dlouhodobě tematizuje otázka hazardu, který ve městě dosud vydržuje stávající primátor Milan Volf (Volba pro Kladno), zatímco opozice, v letošních volbách například koalice STAN, Pirátů, KDU-ČSL a Zelených, slibuje v případě volebního úspěchu jeho zákaz. V úhrnu jde však, alespoň ve statutárních městech, o výjimky.

Tato absence programu v komunálních volbách není nic nového. Komunální politika má v tuzemském politickém životě zvláštní postavení — mimo jiné kvůli jejímu mnohdy romantizujícímu chápání, kdy vlastně ani nebývá považována za „politiku“. Přinejmenším ne za tu velkou, která je spojována s bezduchými, neproduktivními spory, politikařením a ideologiemi, vnímanými jako něco pochybného.

V komunálu totiž prý vaše kroky a investice slouží všem, řeší se tu každodenní problémy lidí, vedení radnic má k občanům blíže a při jednání v zastupitelstvech rozhodují dobré mezilidské vztahy. Lakonické vyjádření mají tyto představy v klišé o tom, že „chodníky nejsou pravicové ani levicové“.

Takto o komunální politice hovoří sami komunální politici i mnozí politici celostátní, jimž narativ o „absenci ideologie“ a primátu mezilidských vazeb přichází vhod zejména tehdy, když potřebují zdůvodnit pochybná koaliční spojenectví na radnicích, která by na celostátní úrovni vzniknout nemohla. V kontextu rozpadu systému tradičních politických stran ve druhé dekádě tohoto století se pak příznačně etablovalo i hnutí Starostů a nezávislých se záměrem přenést dobré „nepolitické“ vládnutí oblíbených starostů z komunálu na úroveň celostátní.

„V obcích moc nekoukáte na ideologii. Někdo za vámi přijde s problémem a vy jste tam od toho, abyste ho vyřešil. A to je to, jakým způsobem chceme pracovat i ve velké politice,“ uvedla kupříkladu v minulém týdnu pro Respekt místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Barbora Urbanová (STAN).

Záměna politických střetů za personální konflikty škodí české společnosti

Není divu, že narativ o nepolitickém charakteru komunální politiky mezi českými voliči rezonuje: právě lokálním zástupcům veřejnost nejvíce důvěřuje, k politickým stranám je skeptická a v politice nemá ráda konflikty. Je ovšem mylné z toho vyvozovat, že komunální politika sama o sobě není politikou. I ona skýtá prostor pro programové a hodnotové konflikty. Ač se to tak nemusí jevit, soupis komunálních investic není nijak samozřejmý a v podmínkách omezených zdrojů mohou rozhodnutí zastupitelstva a vedení obce někomu pomoci a někomu zase ne.

Upřednostní-li se kupříkladu v malé obci investice do opravy autobusové zastávky, pomůže to seniorům dojíždějícím k lékaři. Pokud starosta raději nechá opravit silnici vedoucí napříč obcí, ocení to zase lidé v produktivním věku, kteří do nejbližšího města dojíždějí autem. Konfliktní linie — ať už uvědomované, nebo nikoliv — mohou mít v nejmenších obcích samozřejmě ještě prostější podobu, třeba ve sporech mezi starousedlíky a „naplaveninou“.

Nejinak je tomu i ve velkých městech: vzpomeňme na možné investice například do dostupného bydlení, které by se daly realizovat místo výstavby multifunkční haly v Brně, nebo na to, že výstavba okruhů skutečně není jediným možným řešením dopravní situace v Praze.

Fráze „chodníky nejsou pravicové ani levicové“ je pouze neobratnou snahou vyjádřit, že konfliktní linie v komunální politice vedou jinudy než ty v politice celostátní. Neznamená to ale, že tu politické konflikty neexistují, jak se z tohoto tvrzení obvykle vyvozuje. Kdyby tomu tak bylo, nedávalo by ostatně příliš smysl pořádat volby: ideálního „vedoucího úředníka“, který by obec spravoval ve prospěch všech a podle seznamu „všeobecně žádoucích“ investic, by mohla vybrat třeba způsobilejší odborná komise.

I ve velkých českých městech tedy komunální politika obsahuje hodnotové konflikty, a to i tehdy, když je účastníci volebního souboje zastírají. Pro transparentní a odpovědnou správu velkých českých, moravských a slezských měst by přitom bylo žádoucí, aby v ní byl programový a hodnotový konflikt zřetelný a vyjádřený a aby se politická soutěž neredukovala na rovinu personální a manažerskou.

To samozřejmě platí i pro politiku celostátní, kde rovněž převažuje personální konflikt, bohatě vyztužený všudypřítomným marketingem, zatímco hodnotové spory, například o podobu daňového systému, zcela ustupují do pozadí. Letošní komunální volby nás takovému ideálu nepřibližují: všeobecnou prázdnotu české politiky leda potvrzují.