Jednu věc si hned zpočátku vyjasněme: Je komunální politika skutečně politikou? Nebo mají pravdu mnozí komunální politici, kteří se dušují, že žádnou politiku nedělají, protože „chodníky nejsou pravicové ani levicové“?

Bezpochyby se jedná o politiku v tom smyslu, že rozhodujeme o různých variantách rozvoje místního společenství a střetáváme se s různými přístupy k tomu, jak municipalitu spravovat. I do tohoto rozhodování se, zejména v korelaci s velikostí obce, propisuje pravolevé hodnotové rozdělení. Ještě více je to patrné v jiných zemích, kupříkladu v severní Evropě, v Dánsku nebo ve Švédsku, kde jsou obce průměrně mnohem větší než ty české.

Máte ale pravdu v tom, že tu máme v politické vědě i mezi samotnými lokálními politiky přístup, který existenci politiky v komunálních podmínkách popírá. Tomu nahrává fakt, že malé obce mají úměrně malé zdroje, a tedy nemají prostředky na větší rozvoj. Nevzniká tak prostor pro „politické“ rozhodování, do čeho investovat a do čeho nikoliv. V obcích do dvou set obyvatel jsou zkrátka výdaje spíše provozní, neřeší se tam obvykle dilema, zda raději opravit silnici, nebo postavit nové sportoviště. Můžeme tedy konstatovat, že čím menší obec, tím méně politiky, a naopak.

Lze letos v českých komunálních volbách vysledovat nějaké univerzální téma, nebo jde spíše o katalog různých konfliktů — tu o větrné elektrárny, tu o novou zástavbu —, které se tam či onde projevují?

Komunální volby závisí na místních komunitách a jejich kandidátech, takže nelze očekávat žádné větší změny v celostátním kontextu, v otázkách, které život místních komunit přesahují.

Ostatně problematický je už samotný předpoklad konfliktu v komunální politice, jelikož řada zastupitelstev oněch malých obcí funguje konsensuálně a vůbec se tu neuvažuje v kategoriích opozice a koalice. Kromě velikosti komunit tomu přispívá i volební systém, který budí zdání personalizované volby a podporuje nepříliš vyhraněné kandidáty, kteří u sebe kumulují větší množství hlasů.

Vedle toho je i ve větších městech, včetně těch statutárních, navzdory přítomnosti celostátních stran komunální prostředí více pragmatické a konsensuální, což otevírá prostor koalicím, které by na celostátní úrovni, ve Sněmovně, neměly šanci vzniknout.

V 1842 obcích, tedy v necelé třetině, se voleb účastní jen jediná kandidátka. Je to o více než šedesát obcí více než před čtyřmi lety. Není přece jenom takové vytrácení elementární volební soutěže, zejména v menších obcích, problém? Nestává se z toho rituál jako za předlistopadového režimu?

Srovnání s minulým režimem není namístě. Zkusme si uvědomit, že má-li obec dvě stě obyvatel, z nichž významnou část tvoří senioři, jsou tam děti i lidé v produktivním věku, kteří nemají na angažmá v zastupitelstvu čas a energii, nadto je zde neuvolněný starosta, což není nijak žádaná funkce.

Přestože v takové obci není soutěž několika kandidátek, prokáže zdejší komunita jistou soudržnost a schopnost dát jedinou kandidátku konsensuálně dohromady, třeba na základě místní diskuse a starostova aktivního vyhledávání možných kandidátů. Víme i o případech obcí, kde se dokonce dělají před volbami jakési ankety o možných kandidátech. Nemyslím si proto, že v malých obcích je existence jediné volební kandidátky něco a priori nezdravého — a rozhodně by to nemělo být argumentem pro to obce rušit a násilně slučovat.

Jako větší problém než existenci jediné kandidátky vnímám, že nám pomalu odchází do důchodu generace lidí, kteří po roce 1989 ještě v produktivním věku zdejší komunální politiku „zakládali“ a následně v zastupitelstvu až dosud zasedali. To v kombinaci s malou atraktivitou angažmá v zastupitelstvu může mít za následek, že se bude zvyšovat počet obcí, které budou mít problém dát dohromady byť i jen jedinou kandidátku a tím svou samosprávu udržet.

Hovořil jste o větší přítomnosti politiky ve větších městech. Nezdá se vám ale, že i zde se v jistém smyslu hodnotové, tematické střety vytrácí? Když sleduji předvolební debaty velkých měst, často je na klíčových investicích — typu nové sportovní haly, nových vozů MHD a podobně — shoda, spor se vede maximálně o rychlost jejich realizace, případně o ekonomickou efektivitu a transparentnost.

Souhlasím, že ve velkých městech se programové rozdíly mezi kandidátkami stírají. Na základě výzkumů komunálních konfliktních linií můžeme říci, že se zde rozdíly zpravidla nevedou ani tak z hlediska idejí, jako spíše mezi „těmi starými“ a „novými“, čehož výrazným příkladem byl svého času ve větších městech nástup Pirátů. S tím souvisí, že potenciální konflikty v komunální politice mají personální charakter, což ovlivňuje i povolební skládání koalic.

Takovému charakteru komunální soutěže nahrávají i současné trendy v politickém marketingu a vedení kampaní, kdy se klade důraz na to, co daný politik pro voliče zařídil a hodlá zařídit spíše než na vymezování se vůči oponentům. Pokud se strana v kampani příliš vymezuje vůči ostatním, nemusí jí být dobrý výsledek nic platný, protože zcela ztratí koaliční potenciál, což se v  české komunální politice ve větších městech nejednou stalo.

Je tímto česká komunální politika v evropském kontextu nějak specifická?

Do určité míry ano. Česká komunální politika je specifická obecní strukturou, kdy u nás výrazně převažují malé obce, v nichž je politika úplně jinou disciplínou než v jednotkách s desítkami tisíc obyvatel.

Specifičtí jsme i v legislativní úpravě komunálních voleb: pro sdružení nezávislých kandidátů tu existuje velmi vysoký práh, což v praxi znamená, že ve větších městech k registraci potřebujete i mnoho desítek tisíc podpisů. Současně lze toto pravidlo velmi snadno obejít tak, že se vytvoří sdružení nezávislých kandidátů s libovolnou stranou. Taková kandidátka pak může dostat jakýkoliv název a nemusí sbírat žádné podpisy, aniž by kvůli tomu byla nějak viditelně spojená se stranickou značkou.

V neposlední řadě je zdejší kuriozitou volební systém, kdy se komunální volby tváří jako volba osobností, ale v praxi jde primárně o přidělení hlasů stranám a až následně o rozdělení mandátů mezi kandidáty podle jejich pořadí, s výjimkou těch, kteří získají dostatečný podíl preferenčních hlasů. V Praze je tak prakticky nemožné se na základě preferenčních hlasů na kandidátce posunout nahoru a získat mandát na úkor výše postaveného stranického kolegy.

Jak moc bude výsledek voleb ve velkých, zejména statutárních městech, vyjadřovat spokojenost s vládou?

Na první pohled ve výsledcích to patrné nebude. Je ale faktem, že celostátní politické preference se v komunálních volbách v největších městech projeví. Ostatně to vidíme i v předvolebních průzkumech: preference v Praze zřejmě odrážejí momentální postavení hnutí STAN v celostátních průzkumech jako nejsilnější opoziční strany.

Celostátní politické strany se ale samozřejmě budou snažit interpretovat výsledky napříč zemí ve svůj prospěch. Je to ale zrádné, protože počet hlasů každého voliče se odvíjí od počtu členů zastupitelstva, do nějž se volí, a tedy má volič v Praze násobně více hlasů než volič na malé vsi.

Nemluvě o tom, že v některých statutárních městech, a sice v Praze, Brně, Ostravě, Plzni, Pardubicích a Ústí nad Labem, volí všichni zdejší voliči kromě zastupitelstva na magistrátu také zastupitelstvo městské části, takže hlasů mají reálně ještě víc. Výsledky stran úspěšných ve větších městech tak mohou být nadhodnocené.

V případě, že by došlo k propadu některých vládních stran, zejména menších koaličních partnerů Motoristů sobě a SPD, mohlo by to mít dopad na stabilitu celostátní vládní koalice?

Nemyslím si, že by volby měly dopad na vztahy mezi celostátními koaličními partnery. Špatný výsledek voleb druhého řádu může zahýbat stranami, které mají nějaké silné opoziční vnitřní frakce, vyčkávající na moment, kdy bude vedení oslabené. Motoristé sobě ještě před parlamentními volbami neměli žádnou strukturu místních organizací a mají vážný problém s rekrutací stranických kádrů. Už nyní víme, že Motoristé budou poraženými v komunálních volbách, jelikož samostatné kandidátky postavili jen ve třech největších městech. Nicméně právě proto, že nemají členskou základnu v pravém slova smyslu, tam nemůžeme čekat nějaký neklid.

Letos se o křesla zastupitelů uchází 190 tisíc lidí, o pět tisíc méně než v roce 2022. Čím si vysvětlujete zmenšující se zájem o angažmá v komunální politice?

Pokles je statisticky nevýznamný. Nižší stovky tisíc kandidátů v zemi s necelými jedenácti miliony obyvatel spíše ukazují náš politický systém v pozitivním světle, dokáže-li vygenerovat takové množství lidí, kteří se chtějí přímo politicky angažovat. Nadto je počet možná trochu zkreslený: v menších obcích by bývalo kandidátů více, ale je tam tradicí, že se před volbami konsensuálně vytváří jediná kandidátka.

Ale do mírného poklesu se určitě promítá již zmíněný odchod první generace obecních zastupitelů a ubývání členské základny dvou nejpočetnějších českých stran, lidovců a KSČM, které dříve držely prapor komunální politiky i v nejmenších obcích a které dnes doslova vymírají.

Napadá vás nějaké opatření, institucionální, nebo jiné, jak zájem o komunální volby zvýšit?

V malých obcích mohou hrát roli finance, nicméně je-li starosta uvolněný, tak i v malých obcích je jeho mzda konkurenceschopná. Zvýšení soutěživosti by ale vedlo jen k většímu slučování obcí, což, jak jsem říkal, nepovažuji za žádoucí.

Setrvale také klesá počet zastupitelů jednotlivých politických stran, zejména těch tradičních, a naopak roste počet nestraníků. Co to znamená pro celostátní politiku? Netratí strany na svém slabším zázemí v regionech?

Zatímco v devadesátých letech vám při kandidatuře do zastupitelstva spojení se zavedenou stranickou značkou mohlo pomoci, dnes se vytrácí ochota vůbec za nějakou stranu kandidovat. Je to moderní projev odporu k politickým stranám, zakotvený v historické zkušenosti. Jeho vyjádřením je ostatně také dnešní síla hnutí ANO, jehož klíčovým poselstvím je od jeho vzniku odpor k tradičním stranám.

Při současné polarizaci české politiky je pro nezávislé kandidáty nevýhodné spojovat se s nějakou stranou, kupříkladu hnutím ANO, když jim hrozí, že by tím mohli odradit silně antibabišovsky naladěné voliče, kteří ve sněmovních volbách hlasují pro STAN, Piráty nebo ODS. Samozřejmě to platí i pro straníky, pro něž je výhodnější svou stranickou značku pro komunální volby schovat a tvářit se jako kandidátka nezávislých. Trend nezávislých kandidátů a jejich uskupení už nám ostatně proniká i do největších měst, kde dříve vůbec nebyli: vzpomeňme na Prahu sobě.

VOJTĚCH PETRŮ