Český zaměstnanec dnes dostává nominálně nejvyšší mzdu v historii, její kupní síla však teprve nedávno překonala úroveň před inflačním otřesem z let 2022 a 2023. Korun na výplatních páskách přibývalo, ale jejich hodnota mizela tak prudce, že dnešní růst představuje především opožděnou náhradu jedné z nejhlubších ztrát kupní síly v Evropě.

V prvním čtvrtletí roku 2026 vzrostla průměrná mzda meziročně reálně o 6,4 procenta — tato prostá statistika už nám sice vypráví příběh o uzdravení, avšak životní zkušenost podstatné části společnosti k němu dodává skutečnou cenu, za kterou bylo vykoupeno.

Mzdy versus HDP

Vysoká inflace nepostihla všechny druhy příjmů stejně. Zaměstnanci prodávali práci za mzdu sjednanou dříve, než ceny vystřelily vzhůru, kdežto podniky mohly rostoucí náklady průběžně promítat do cen.

Rozklad národních účtů provedený Českou národní bankou ukazuje, že růst ceny české přidané hodnoty táhly od roku 2021 především jednotkové zisky; v roce 2022 se zvýšil podíl zisků na HDP, zatímco podíl mezd klesl. Parametry české ekonomiky jsou navíc nastaveny tak, že se tento rozdíl bude dále prohlubovat.

Reálný disponibilní příjem zaměstnaneckých domácností se v daném období snížil o pět procent, domácnostem osob samostatně výdělečně činných naopak v průměru o šest procent vzrostl. Nejhlubší ztrátu utrpěl třetí a čtvrtý příjmový kvintil, tedy jádro pracující střední vrstvy. Jediným segmentem, jehož příjmy inflaci překonaly, byla nejbohatší pětina domácností, chráněná vyšším podílem zisků, nájmů, úroků a dividend.

U toho jsme slýchali výmluvy na externí šoky způsobené pandemiemi a válkami, avšak o tom, kdo zaplatí konečný účet, rozhodovala domácí politika. Ta se za doprovodu maskotů finančních domů uchylovala k varování před mzdově-inflační spirálou, což v době rekordního propadu reálných mezd nutně vyvolává leda úsměv nad jejich prezentovanou erudicí.

Na druhou stranu růst marží přijímala vládnoucí elita jako přirozený způsob, jímž se podnik přizpůsobuje okolnostem v nejisté době. Externí šoky nám tak nepřímo odhalily hierarchii nároků, kterou běžný stav zakrývá: výnos z vlastnictví se pokládá za oprávněný, mzda pak za náklad, jehož růst musí stále znovu dokazovat svou společenskou přijatelnost.

Tato asymetrie vyrůstá z institucí a svou legitimitu čerpá mimo jiné i ze samotného užití jazyka — nákladový tlak omlouvá zdražení produkce, ale stejný nákladový tlak v rozpočtu zaměstnance se při požadavku na vyšší cenu práce mění v inflační hrozbu.

Od moci ekonomické k moci politické

Česká politická ekonomie se proměnila v etiku poslušnosti těch, kteří nevlastní dost na to, aby si mohli dovolit neuposlechnout. Svoboda smlouvy mezi ekonomicky nerovnými stranami je jen zástěrkou pro svobodu silnějšího určovat podmínky a svobodu slabšího nést cenu jejich odmítnutí.

Velkokapitál vstupuje do jednání s ekonomickou převahou, informacemi, právním aparátem a časem; zaměstnanec se svou pracovní silou a vědomím, že nájem, energie ani potraviny na příznivější nabídku nemusí počkat. A právě zde se mzdová otázka spojuje s majetkovou.

Koruna určená na základní potřeby není tak docela svobodnou volbou a navíc podléhá zdražení okamžitě; koruna proměněná v nemovitost, podíl ve firmě nebo jiné aktivum může nést nájem, dividendu či kapitálový výnos.

Domácnost bez významnějšího majetku prožívá inflaci jako úbytek životních možností, zatímco majetná domácnost ji může současně využít k přecenění aktiv nebo k nákupům od těch, kteří byli donuceni rozpouštět rezervy. Krize jednoho zbavuje úspor a druhému rozšiřuje příležitosti; samotný pohyb cen tak prohlubuje rozdíl mezi lidmi, kteří budoucnost plánují, a těmi, kterým nezbývá než na ni reagovat s cílem minimalizovat ztráty.

Koncentraci majetku stát záměrně neeviduje

Přesný rozsah koncentrace majetku v České republice na tvrdých administrativních datech neznáme, dostupné modelové odhady však varují před značnou koncentrací na samotném vrcholu majetkové struktury.

Tato statistická mezera má vlastní politický význam. U zaměstnance eviduje stát pro účely zdanění každou korunu; velké jmění se však nechá rozptýlit ve vyváženém portfoliu aktiv. Výplatní páska leží pod ostrým světlem evidence, před nahromaděným majetkem stojí veřejná moc s klapkami na očích a pokrčenými rameny.

Co společnost přesně měří, může také účinně zdaňovat a demokraticky posuzovat a tato administrativně-právní mlha kolem velkého majetku naopak chrání jeho držitele před pozorností, kterou stát bez váhání obrací k faktoru práce.

A nejde pouze o nerovnost v materiálním smyslu — majetek totiž bývá reduktivně chápán jako kumulativní stav minulých příjmů, ve skutečnosti však představuje také instituci budoucí moci. Poskytuje čas, bezpečí a úvěr, otevírá přístup k informacím, médiím a politickému vlivu, a především dává možnost výsostného aktu svobody — za nevýhodných podmínek říct „ne“.

Velkokapitál popírá demokracii

Svoboda a demokracie náleží formálně všem, jejich praktický dosah však závisí na zdrojích, které člověku dovolují je skutečně využít. Majetný může odmítnout nevýhodnou smlouvu a čekat; nemajetný přijme nedůstojné podmínky jen proto, že nemá jak zaplatit cenu času a náklady s jeho plynutím spojené. Rovnost před zákonem se tak stýká s nerovností životních možností a politická svoboda se pro část společnosti zužuje na výběr z podmínek, které předem určil někdo jiný.

Proto Karl Polanyi připomínal, že tržní společnost nevzniká ústupem státu, nýbrž jeho aktivním použitím k vytvoření a ochraně určitých trhů a skupin. A česká zkušenost tuto tezi dovádí téměř ke karikatuře.

Veřejná moc působí malátně při zajišťování dostupného bydlení, při posilování postavení zaměstnanců nebo při poznávání majetkové struktury společnosti; rozhodnost nalézá při vymáhání dluhů, ochraně renty a evidenci pracovních příjmů.

Majetkové nerovnosti a dramatický propad reálných mezd jsou jen technikálie veřejné politiky, které víme, jak řešit. Když se však veřejný účel státu vytrácí postupným podřizováním institucí zájmům těch, kteří dokážou svou hospodářskou převahu převést v politický vliv, stát přestává být společným dílem občanů a stává se nástrojem správy nerovnosti.

V konečném důsledku oslabuje samotný příslib demokracie: že člověk může jako občan efektivně spoluurčovat podmínky, jimž se jako ekonomický subjekt musí podvolit.

Jazyk ve službách oligarchie

Každá epocha si vytváří slovník, jímž proměňuje své nerovnosti v přirozenost. Feudální řád se dovolával původu a boží vůle, raný kapitalismus vlastnictví a smluvní svobody, dnešní česká společnost se zaklíná konkurenceschopností a rozpočtovou odpovědností. Nízká mzda se v tomto slovníku nazývá konkurenční výhodou, nedostupné bydlení tržní cenou, oslabené veřejné služby fiskální nutností a koncentrace majetku odměnou za vykonané úsilí.

Moc dosahuje své nejdokonalejší podoby ve chvíli, kdy už nemusí vlastní uspořádání hájit, protože slovník moci vstoupil do obecného rozumu jako neutrální popis světa.

Česká debata o mzdách se proto dotýká samotného základu demokracie. Politický řád přiznává každému jeden hlas, ekonomický řád přidává schopnost rozhodovat spolu s majetkem. Za dveřmi volební místnosti kapitál uděluje vybraným unikátní hlasovací práva, vykonávaná investicí či jejím odepřením, cenou, úvěrem, vlastnictvím médií či výsadou přesunout kapitál tam, kde mu společnost nabídne poslušnější podmínky.

Majetková nerovnost je pak navzdory svým obludným rozměrům nikoli kvantitativní kategorií, ale především kvalitativní proměnou společnosti, v níž odděluje ty, kteří pravidla budoucnosti spoluutvářejí, od těch, kteří se jejich důsledkům podrobují.

Přechod od překonaného reálného socialismu přes současnou oligarchii k hypotetické budoucí demokracii proto vyžaduje, aby stát nahlížel na kapitál minimálně stejně důsledně jako na práci, aby podrobil ekonomickou moc stejné samozřejmosti zdanění jako zaměstnanecký příjem a chránil širokou kategorii občanství se stejnou důsledností, s jakou chrání její dílčí výsek — vlastnictví.