Z nedávných vítězství demokratických sil nad autoritáři v parlamentních volbách v Maďarsku, Srbsku a Moldavsku, jakož i ze tří let staré porážky autoritářské Strany právo a spravedlnost z rukou Občanské koalice v Polsku, lze vyvodit několik důležitých závěrů. Možná tím nejpodstatnějším je, že ve všech těchto zemích prohrály politické strany s autoritářskými tendencemi do velké míry zásluhou jejich členství v Evropské unii, nebo aspirací stát se členy EU.

Všechny také spojuje velké vzepětí občanské společnosti, která se vzepřela útoku na instituce liberální demokracie. Tlak občanské společnosti ostatně sehrál významnou roli i v těsné porážce populistického hnutí ANO ve volbách v České republice v roce 2021.

Všechny výše zmíněné země lze popsat jako postkomunistické. Demokratický politický systém se v nich utvářel a fungoval v jiných podmínkách než v zavedených západních demokraciích. Téměř ve všech postkomunistických zemích se demokracie ocitla v různých obdobích od pádu komunistických režimů v ohrožení ze strany nacionalistů a politických sil využívajících nostalgie po vládě pevné ruky.

Je možné argumentovat, že demokracie nakonec nepadla, protože příklon k autoritářství ohrožoval členství v EU. Či aspirace na toto členství v zemích, které ještě členy EU nejsou. A také proto, že se v nich postupně vytvořila silná občanská společnost, v níž hrají hlavní roli mladí lidé, zejména univerzitní studenti, kteří se většinou už narodili po pádu komunistických režimů.

Evropská unie versus Rusko

Nabízí se zajímavé srovnání mezi postkomunistickými zeměmi, kde byla demokracie v ohrožení, ale nakonec v nich převážily demokratické síly, a zeměmi, kterým se to nepodařilo. K těm patří zejména Bělorusko a Gruzie.

V obou těchto zemích zvítězily ve volbách politické síly vzývající demokracii a možné budoucí členství v Evropské unii, ale v obou dokázala poražená menšina zfalšovat oficiální volební výsledky a udržet se u moci s pomocí autoritářského Ruska. To se pokoušelo ovlivnit volby i v zemích, které do jeho orbitu přímo nepatří, ale nakonec se ukázalo, že gravitační pole EU je v těchto zemích silnější než ruský vliv.

Ukrajina je dnes ve válce s Ruskem proto, že zásluhou své velikosti dokázala ubránit demokratický systém a aspirace stát se členem EU před ruským vměšováním. Když režim Vladimíra Putina neuspěl ve snahách přitáhnout Ukrajinu do svého orbitu s pomocí ovlivňování tamního politického dění, popřípadě hrozeb, uchýlil se k vojenské agresi.

I to, že Ukrajina ruské agresi zatím odolává, je spjato s Evropskou unií. Příslib budoucího členství v EU, a tedy definitivní únik z ruské sféry vlivu, je pro mnoho Ukrajinců zásadní motivací pro to, aby země ruské agresi vzdorovala. A EU hraje dnes nejdůležitější roli v hospodářské a vojenské pomoci Ukrajině.

Rusko se snažilo ovlivnit i parlamentní volby v Polsku, Maďarsku, Moldavsku a v Srbsku. Výsledky prezidentských voleb v Rumunsku byly dokonce kvůli nelegální ruské podpoře pro vítězného kandidáta anulovány nejvyšším soudem. V opakovaných volbách zvítězil kandidát demokratických, proevropských sil.

V Polsku i Maďarsku sehrálo členství v EU v porážce autokratů zcela zásadní roli. Lze argumentovat, že kdyby neexistovala vážná hrozba, že obě země přijdou o výhody členství, zejména o dotace, dopadl by souboj mezi silami hájícími liberální demokracii a proevropské postoje, jinak.

Česká republika a Slovensko

EU hraje také důležitou roli v tom, kam až mohou zajít vlády populistů a krajní pravice v České republice a na Slovensku. I v těchto následnických zemích bývalého Československa by byl skluz k autoritářství o poznání silnější, kdyby se vlády Andreje Babiše v České republice a Roberta Fica na Slovensku nemusely ohlížet na hrozbu otevřeného střetu s EU.

V obou zemích už proevropské síly v minulosti autokraty porazily. Vlády hlásící se k EU a liberální demokracii nakonec ale nebyly dostatečně razantní a vnitřně jednotné v prosazování změn, které by autokratům zabránily v návratu k moci.

Na Slovensku se vlády Igora Matoviče a Eduarda Hegera, které utvořily demokratické strany v letech 2019 až 2023, neodkázaly vypořádat rázně s korupčním dědictvím vlád vedených hnutím Smer Roberta Fica, topily se ve vnitřních sporech a umožnily Ficovi návrat k moci.

V České republice vládní koalice Petra Fialy, která dokázala porazit v roce 2021 hnutí ANO, od začátku trpěla tím, že sdružení pěti stran bylo křehké a občas nerozhodné. Je možné argumentovat, že k jeho volební porážce v roce 2025 přispěla mnohem více než ekonomická a energetická krize způsobená na začátku jejího vládnutí ruskou invazí na Ukrajině neschopnost vypořádat se razantně s dědictvím předešlé Babišovy vlády.

Slibovaná „de-agrofertizace“ se v podstatě neuskutečnila. Stejně tak nebyly podniknuty dostatečně silné kroky, aby se Babiš nemohl vrátit do čela vlády, pokud se nezbaví svého obřího konfliktu zájmů.

Kdyby však Babišova vláda v České republice i Ficova vláda na Slovensku byly ustaveny v zemích, které nejsou členy EU, je skoro jisté, že by už liberální demokracii zadusily. Pokud ale chtějí využívat výhod členství, což si přejí i většiny české a slovenské společnosti, musí být zkrátka opatrné.

Oba premiéři tak hrají hru, v níž se na domácí půdě vymezují proti EU a zpochybňují její různé kroky, ale v Bruselu se nakonec chovají více méně konstruktivně. To, že v omezování liberální demokracie nemohou zajít tak daleko, jak by možná chtěli, nakonec jejich populistické vlády nejspíš smete podobně, jako se to stalo v Maďarsku a Polsku.

Občanská společnost

Důležitou roli ve vítězství demokratických sil v Polsku, Maďarsku, Srbsku, a Moldavsku sehrála občanská společnost. Zejména v zemích, kde se začali v odporu proti režimu angažovat mladí lidé vedení univerzitními studenty, začaly mít postupně navrch demokratické politické síly.

V Srbsku dokonce občanská společnost vedená studenty vygenerovala vlastní politickou reprezentaci, která si nakonec vynutila odchod prezidenta Aleksandara Vučiće z funkce, aby ho následně porazila v parlamentních volbách, po nichž se chtěl vrátit k moci v roli premiéra.

Bez silné podpory občanské společnosti by v souboji s Fideszem Viktora Orbána neuspělo ani hnutí Tisza Pétera Magyara. A totéž je možné říct i o Polsku, kde Občanská koalice Donalda Tuska byla silně svázána s revoltující občanskou společností.

Probouzející se občanská společnost je také nadějí pro Českou republiku a Slovensko. To, že ani Babiš ani Fico nemohou kvůli tomu, že by ohrozili výhody plynoucí jejich zemím z členství v EU, zajít do krajností, nabízí dál prostor pro posilování občanské společnosti. Občanské společnosti, jejíž protesty suplují relativně slabou politickou opozici.

Ve všech postkomunistických zemích, kde už to vypadalo, že demokracii nakonec vystřídá autoritářství ruského typu, vsadili populističtí a krajně pravicoví lídři na nacionalismus, kulturně-politické války a přímé i nepřímé podlézání Rusku. Jenže právě takový program narazil na evropské ambice většiny mladších lidí.

I Babišova vláda se v současné České republice pokouší zabetonovat své vládnutí s pomocí kulturně-politických válek. Jejich symbolem se stala bitva o zrušení koncesionářských poplatku za veřejnoprávní média.

Ačkoliv vláda tvrdí, že jde o krok ekonomický, který bude pouze racionalizovat financování veřejnoprávních médií, občanská společnost dobře pochopila, že podobně jako v případě útoku na neziskové organizace, nezávislou státní správu či oslabování ochrany přírody jde o víc. A že se v pozadí těchto mocenských hrátek skrývají právě kulturně-politické války, které populisté a krajní pravice s oblibou rozehrávají.

Když se v České republice vládní koalice svoje antidemokratické cíle nedávno pokusila prosadit silou, v podobě nočního hlasování o návrhu zákona o zrušení poplatků za veřejnoprávní média, probudila opět k životu občanskou společnost. Ta totiž po jistém zklamání z toho, jak si počínala vláda Petra Fialy, zčásti rezignovala.

Boj o veřejnoprávní média se stál katalyzátorem, v němž se k tradiční občanské společnosti, která přispěla pod vedením Miliónu chvilek pro demokracii v roce 2021 k porážce Babiše, přidávají univerzitní a středoškolští studenti a otevřeně i nemalá část kulturní obce.

Její rostoucí aktivita možná změní i podobu politické opozice. Ta ostatně v nedávných volbách do Senátu a v komunálních volbách vládní strany doslova smetla. Navzdory tomu, že se ještě plně nevymanila z politických praktik, které přispěly k její porážce v minulých sněmovních volbách.

4:36

Občanskou společnost v Srbsku probudil k životu kolaps střechy železničního nádraží v Novém Sadu, který se stal symbolem šlendriánu a korupce Vučićova režimu. V Polsku to byly snahy vlády Jarosława Kaczyńského omezovat práva žen a zaškrcovat média. V Maďarsku pak zejména zákony Orbánova režimu, které nevybíravě útočily na LGBTQ lidi.

Každé velké vzepětí občanské veřejnosti se váže k nějakému takovému symbolu. U nás se symbolem arogance koalice populistů a krajní pravice stalo číslo 4:36.

Tedy pěvně určený čas nočního hlasování o zákonu o televizních a rozhlasových poplatcích, kterým chtěla koalice zaskočit politickou opozici i občanskou společnost. Místo toho je probudila k životu v podobě, která skoro jistě přispěje k eventuální porážce politických sil tvořících současnou vládu.