„4:36“ Babišova vláda nastoupila cestu k porážce

Jiří Pehe

Surové noční hlasování o zrušení poplatků za veřejná média nebývale probudilo občanskou společnost. Nelze přitom nevidět paralelu s vývojem v dalších postkomunistických zemích EU. Je to nakonec právě Unie, koho autoritáři porazit nedokážou.

↗
Občanskou společnost v Srbsku probudil k životu kolaps střechy železničního nádraží v Novém Sadu, v Polsku to byly snahy vlády Jarosława Kaczyńského omezovat práva žen a zaškrcovat média, v Maďarsku pak zejména zákony Orbánova režimu, které nevybíravě útočily na LGBTQ lidi. Každé velké vzepětí občanské veřejnosti se váže k nějakému takovému symbolu. U nás se symbolem arogance koalice populistů a krajní pravice stalo číslo 4:36. Foto Michal Čížek, AFP

Z nedávných vítězství demokratických sil nad autoritáři v parlamentních volbách v Maďarsku, Srbsku a Moldavsku, jakož i ze tří let staré porážky autoritářské Strany právo a spravedlnost z rukou Občanské koalice v Polsku, lze vyvodit několik důležitých závěrů. Možná tím nejpodstatnějším je, že ve všech těchto zemích prohrály politické strany s autoritářskými tendencemi do velké míry zásluhou jejich členství v Evropské unii, nebo aspirací stát se členy EU.

Všechny také spojuje velké vzepětí občanské společnosti, která se vzepřela útoku na instituce liberální demokracie. Tlak občanské společnosti ostatně sehrál významnou roli i v těsné porážce populistického hnutí ANO ve volbách v České republice v roce 2021.

Všechny výše zmíněné země lze popsat jako postkomunistické. Demokratický politický systém se v nich utvářel a fungoval v jiných podmínkách než v zavedených západních demokraciích. Téměř ve všech postkomunistických zemích se demokracie ocitla v různých obdobích od pádu komunistických režimů v ohrožení ze strany nacionalistů a politických sil využívajících nostalgie po vládě pevné ruky.

Je možné argumentovat, že demokracie nakonec nepadla, protože příklon k autoritářství ohrožoval členství v EU. Či aspirace na toto členství v zemích, které ještě členy EU nejsou. A také proto, že se v nich postupně vytvořila silná občanská společnost, v níž hrají hlavní roli mladí lidé, zejména univerzitní studenti, kteří se většinou už narodili po pádu komunistických režimů.

Evropská unie versus Rusko

Nabízí se zajímavé srovnání mezi postkomunistickými zeměmi, kde byla demokracie v ohrožení, ale nakonec v nich převážily demokratické síly, a zeměmi, kterým se to nepodařilo. K těm patří zejména Bělorusko a Gruzie.

V obou těchto zemích zvítězily ve volbách politické síly vzývající demokracii a možné budoucí členství v Evropské unii, ale v obou dokázala poražená menšina zfalšovat oficiální volební výsledky a udržet se u moci s pomocí autoritářského Ruska. To se pokoušelo ovlivnit volby i v zemích, které do jeho orbitu přímo nepatří, ale nakonec se ukázalo, že gravitační pole EU je v těchto zemích silnější než ruský vliv.

Ukrajina je dnes ve válce s Ruskem proto, že zásluhou své velikosti dokázala ubránit demokratický systém a aspirace stát se členem EU před ruským vměšováním. Když režim Vladimíra Putina neuspěl ve snahách přitáhnout Ukrajinu do svého orbitu s pomocí ovlivňování tamního politického dění, popřípadě hrozeb, uchýlil se k vojenské agresi.

I to, že Ukrajina ruské agresi zatím odolává, je spjato s Evropskou unií. Příslib budoucího členství v EU, a tedy definitivní únik z ruské sféry vlivu, je pro mnoho Ukrajinců zásadní motivací pro to, aby země ruské agresi vzdorovala. A EU hraje dnes nejdůležitější roli v hospodářské a vojenské pomoci Ukrajině.

Rusko se snažilo ovlivnit i parlamentní volby v Polsku, Maďarsku, Moldavsku a v Srbsku. Výsledky prezidentských voleb v Rumunsku byly dokonce kvůli nelegální ruské podpoře pro vítězného kandidáta anulovány nejvyšším soudem. V opakovaných volbách zvítězil kandidát demokratických, proevropských sil.

V Polsku i Maďarsku sehrálo členství v EU v porážce autokratů zcela zásadní roli. Lze argumentovat, že kdyby neexistovala vážná hrozba, že obě země přijdou o výhody členství, zejména o dotace, dopadl by souboj mezi silami hájícími liberální demokracii a proevropské postoje, jinak.

Česká republika a Slovensko

EU hraje také důležitou roli v tom, kam až mohou zajít vlády populistů a krajní pravice v České republice a na Slovensku. I v těchto následnických zemích bývalého Československa by byl skluz k autoritářství o poznání silnější, kdyby se vlády Andreje Babiše v České republice a Roberta Fica na Slovensku nemusely ohlížet na hrozbu otevřeného střetu s EU.

V obou zemích už proevropské síly v minulosti autokraty porazily. Vlády hlásící se k EU a liberální demokracii nakonec ale nebyly dostatečně razantní a vnitřně jednotné v prosazování změn, které by autokratům zabránily v návratu k moci.

Na Slovensku se vlády Igora Matoviče a Eduarda Hegera, které utvořily demokratické strany v letech 2019 až 2023, neodkázaly vypořádat rázně s korupčním dědictvím vlád vedených hnutím Smer Roberta Fica, topily se ve vnitřních sporech a umožnily Ficovi návrat k moci.

V České republice vládní koalice Petra Fialy, která dokázala porazit v roce 2021 hnutí ANO, od začátku trpěla tím, že sdružení pěti stran bylo křehké a občas nerozhodné. Je možné argumentovat, že k jeho volební porážce v roce 2025 přispěla mnohem více než ekonomická a energetická krize způsobená na začátku jejího vládnutí ruskou invazí na Ukrajině neschopnost vypořádat se razantně s dědictvím předešlé Babišovy vlády.

Slibovaná „de-agrofertizace“ se v podstatě neuskutečnila. Stejně tak nebyly podniknuty dostatečně silné kroky, aby se Babiš nemohl vrátit do čela vlády, pokud se nezbaví svého obřího konfliktu zájmů.

Kdyby však Babišova vláda v České republice i Ficova vláda na Slovensku byly ustaveny v zemích, které nejsou členy EU, je skoro jisté, že by už liberální demokracii zadusily. Pokud ale chtějí využívat výhod členství, což si přejí i většiny české a slovenské společnosti, musí být zkrátka opatrné.

Oba premiéři tak hrají hru, v níž se na domácí půdě vymezují proti EU a zpochybňují její různé kroky, ale v Bruselu se nakonec chovají více méně konstruktivně. To, že v omezování liberální demokracie nemohou zajít tak daleko, jak by možná chtěli, nakonec jejich populistické vlády nejspíš smete podobně, jako se to stalo v Maďarsku a Polsku.

Občanská společnost

Důležitou roli ve vítězství demokratických sil v Polsku, Maďarsku, Srbsku, a Moldavsku sehrála občanská společnost. Zejména v zemích, kde se začali v odporu proti režimu angažovat mladí lidé vedení univerzitními studenty, začaly mít postupně navrch demokratické politické síly.

V Srbsku dokonce občanská společnost vedená studenty vygenerovala vlastní politickou reprezentaci, která si nakonec vynutila odchod prezidenta Aleksandara Vučiće z funkce, aby ho následně porazila v parlamentních volbách, po nichž se chtěl vrátit k moci v roli premiéra.

Bez silné podpory občanské společnosti by v souboji s Fideszem Viktora Orbána neuspělo ani hnutí Tisza Pétera Magyara. A totéž je možné říct i o Polsku, kde Občanská koalice Donalda Tuska byla silně svázána s revoltující občanskou společností.

Probouzející se občanská společnost je také nadějí pro Českou republiku a Slovensko. To, že ani Babiš ani Fico nemohou kvůli tomu, že by ohrozili výhody plynoucí jejich zemím z členství v EU, zajít do krajností, nabízí dál prostor pro posilování občanské společnosti. Občanské společnosti, jejíž protesty suplují relativně slabou politickou opozici.

Ve všech postkomunistických zemích, kde už to vypadalo, že demokracii nakonec vystřídá autoritářství ruského typu, vsadili populističtí a krajně pravicoví lídři na nacionalismus, kulturně-politické války a přímé i nepřímé podlézání Rusku. Jenže právě takový program narazil na evropské ambice většiny mladších lidí.

I Babišova vláda se v současné České republice pokouší zabetonovat své vládnutí s pomocí kulturně-politických válek. Jejich symbolem se stala bitva o zrušení koncesionářských poplatku za veřejnoprávní média.

Ačkoliv vláda tvrdí, že jde o krok ekonomický, který bude pouze racionalizovat financování veřejnoprávních médií, občanská společnost dobře pochopila, že podobně jako v případě útoku na neziskové organizace, nezávislou státní správu či oslabování ochrany přírody jde o víc. A že se v pozadí těchto mocenských hrátek skrývají právě kulturně-politické války, které populisté a krajní pravice s oblibou rozehrávají.

Když se v České republice vládní koalice svoje antidemokratické cíle nedávno pokusila prosadit silou, v podobě nočního hlasování o návrhu zákona o zrušení poplatků za veřejnoprávní média, probudila opět k životu občanskou společnost. Ta totiž po jistém zklamání z toho, jak si počínala vláda Petra Fialy, zčásti rezignovala.

Boj o veřejnoprávní média se stál katalyzátorem, v němž se k tradiční občanské společnosti, která přispěla pod vedením Miliónu chvilek pro demokracii v roce 2021 k porážce Babiše, přidávají univerzitní a středoškolští studenti a otevřeně i nemalá část kulturní obce.

Její rostoucí aktivita možná změní i podobu politické opozice. Ta ostatně v nedávných volbách do Senátu a v komunálních volbách vládní strany doslova smetla. Navzdory tomu, že se ještě plně nevymanila z politických praktik, které přispěly k její porážce v minulých sněmovních volbách.

4:36

Občanskou společnost v Srbsku probudil k životu kolaps střechy železničního nádraží v Novém Sadu, který se stal symbolem šlendriánu a korupce Vučićova režimu. V Polsku to byly snahy vlády Jarosława Kaczyńského omezovat práva žen a zaškrcovat média. V Maďarsku pak zejména zákony Orbánova režimu, které nevybíravě útočily na LGBTQ lidi.

Každé velké vzepětí občanské veřejnosti se váže k nějakému takovému symbolu. U nás se symbolem arogance koalice populistů a krajní pravice stalo číslo 4:36.

Tedy pěvně určený čas nočního hlasování o zákonu o televizních a rozhlasových poplatcích, kterým chtěla koalice zaskočit politickou opozici i občanskou společnost. Místo toho je probudila k životu v podobě, která skoro jistě přispěje k eventuální porážce politických sil tvořících současnou vládu.

Diskuse
JP
October 31, 2026 v 11.30
Progresivní a konzervativní tvář liberální občanské společnosti

Není pochyb o tom; všechny boje "mladé" liberální občanské společnosti proti konzervativním, zpátečnickým, autoritářským elementům, jak je zde vylíčil J. Pehe, jsou naprosto legitimní, jsou progresivním aktem, a je možno je jenom pozdravit, respektive je nutno je podpořit.

Jenže - zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prakticky současně se bouří mládež i v západní Evropě. A to sice nikoli proti nějakým autoritářským vládám, nýbrž proti vládám které jsou standardním produktem právě té liberální demokracie, která se v onom prvním střetu jeví elementem natolik pokrokovým a žádoucím. Co se tu tedy vlastně děje? Co si má nestranný pozorovatel (ovšem sám příslušník společnosti této liberální demokracie) o tom všem myslet? Jaké jsou vlastně příčiny (a cíle) protestů té západní mládeže?

Ta totiž protestuje (ať už si to sama přímo uvědomuje či ne) proti reálným výsledkům právě té liberální demokracie, za kterou jiní jinde teprve musejí bojovat. Ti na Západě totiž už vědí, že je to právě tato liberální demokracie která se v přímém srovnání s autoritářskými silami jeví být zdrojem a garantem vší lidské svobody, která neplní to co od ní bylo očekáváno. Především v oblasti materiální; ale i v oblastech jiných, obecně lidských.

V oblasti materiální: jak dlouho se má člověk uspokojit (respektive: nechat se odbýt) jenom samotným stavem politické svobody a rovnosti, když v materiální oblasti musí pozorovat neustálý nárůst nerovnosti? A když musí zakoušet, jak on sám pod tíhou této materiální nerovnosti musí strádat čím dál tím víc? Co je vlastně pro člověka důležitější: jeho stránka materiální, nebo ideová? Marx v každém případě vycházel z předpokladu, že nakonec je pro člověka rozhodující stránka materiální. Neboť ve své hlavě si může myslet to či ono - ale v rovině materiální musí napřed zabezpečit svou holou existenci, musí mít co jíst, musí mít kde bydlet. Svět liberální demokracie po určitou (dosti dlouhou) dobu mohl těžit z toho, že mohl do jisté míry poskytnout obojí: jak osobní (a myšlenkovou) svobodu, tak i rostoucí blahobyt. Nicméně - zdá se že tato blahá léta liberální demokracie jsou u konce. A že především mladá generace se začíná čím dál tím více bouřit proti světu, který se sice ohání svou svobodou, ale vůči reálnému postavení se chová buďto lhostejně, anebo je prostě objektivně neschopen ho zásadním způsobem zlepšit.

K tomu se ještě druží druhý fundamentální deficit této liberální demokracie: její bytostná neschopnost poskytnout člověku nějaké životní, ideové ukotvení. Když člověk žijící v této liberální demokracii znovu a znovu naráží na existenciální prázdnotu tohoto uspořádání, pak se věčné ujišťování o její "naprosté svobodě" změní jenom v prázdné floskule, v ideologické fráze.

Shodou okolností právě v těchto dnech jedna česká televizní stanice vysílala dánský film "Nic" (Intet), který je dramatickým ztvárněním počínání skupiny mladých dospívajících, kteří jsou konfrontováni s poznáním, že svět ve kterém žijí a do kterého mají vstoupit, že jim nedává žádný smysl. Anebo jak to vyjádřil hlavní protagonista, vše co tato společnost lidem sugeruje jako hodnotu, je ve skutečnosti - nic.

To je právě to o co se jedná. Svět liberální demokracie svým neustálým pachtěním, svým akcionismem sugeruje být světem nekonečných možností; ale když člověk prohlédne toto povrchní zdání ryze osobních cílů a pomíjivých úspěchů, ukáže se že za tím vším nakonec stojí hodnotová prázdnota. Významové nic.

Ještě jednou tedy: ano, liberální demokracie se jeví být nesporně progresivním uspořádáním, pokud je alternativou ke zcela zjevným reakcionářským, antiliberálním, populisticko-autoritářským silám. Ale na straně druhé se ta samá liberální demokracie stává brzdou dalšího pokroku a konzervativní silou tam, kde se zapouzdří do své ideologie "naprosté svobody", a kde zavírá oči před vším tím, co ona sama bytostně není člověku schopna poskytnout, ať už ve sféře jeho potřeb materiálních, tak ve sféře jeho potřeb ideových a existenciálních. Je tedy bezpodmínečně zapotřebí vždy znovu a znovu velice pozorně zkoumat, jakou stránku, jakou funkci liberální demokracie právě v danou chvíli a v daném kontextu před sebou máme, abychom mohli vědět zda se máme postavit na její stranu, v boji za fundamentální svobody - anebo zda se naopak máme postavit do tábora těch kteří už prohlédli její omezenost, její v danou chvíli už konzervativní charakter, a kteří žádají od života více nežli neustálé přemílání ideologických floskulí o "naprosté svobodě".

Ostatně, v dané souvislosti stojí ještě za zmínku: v aktuálním vydání magazínu Listy Václav Jamek napsal úvahu na téma (liberální) svobody, (kolektivistické) rovnosti, a třetího původního principu a cíle revoluce, totiž bratrství.

Václav Jamek zde zcela nekompromisně konstatuje, že liberální svoboda a kolektivistická rovnost jsou navzájem neslučitelné; a že obě jsou nakonec stejně lživé! A že ani jedna z nich nedokáží ani v nejmenším realizovat onen třetí postulát, totiž postulát bratrství, který teprve by mohl být garantem toho že by nám bylo dopřáno žít ve skutečně lidském světě.