„Je jasné, že jsme tyto volby prohráli,“ oznámil asi hodinu a půl po uzavření volebních místností Aleksandar Vučić. Tato věta spustila v celém Srbsku vlnu euforie. Studentské hnutí po dvou nekonečných letech masových protestů a policejního násilí porazilo klientelistický režim autoritářského vůdce Vučiće, který za svou čtrnáctiletou éru u moci vystřídal premiérské i prezidentské křeslo.

V ulicích propuklo neskrývané, spontánní nadšení. „Vítězství, vítězství, vítězství,“ skanduje dav na dříve blokované ulici před Republikovou volební komisí.

„Už popáté pláču radostí. Nikdo neví, čím vším jsme si prošli. Hledám své kamarády, abych mohla někoho obejmout — nemůžu obejmout alespoň vás?“ ptá se mě studentka Vanja v oslavném průvodu mířícím na velké náměstí Slavija. Mezitím za námi křičí dva kluci: „Jsme svobodní, Srbsko je svobodné.“ A zvedají k nebi ruce se zdviženými třemi prsty jako symbolem vítězství Studentské kandidátky s číslem tři.

Oslavy doprovázejí ohňostroje, troubící auta, tanec, pokřik „Konec Vučiće!“ a písně Tři polibky a Padá vláda, které se staly pravidelnou součástí protestů. „Ve společnosti je teď naděje, kterou mohli přinést jen mladí lidé,“ popsala v rozhovoru předvolební atmosféru v Srbsku bývalá rektorka Bělehradské univerzity Ivanka Popovićová, která od začátku studentské hnutí podporuje.

Naděje se v neděli večer proměnila v explozi euforie. Bělehrad zastavil dopravu, lidé slavili v tramvajích, v kašnách i na střechách autobusů. Podobné výjevy provázely i zprávy z dalších měst — třebas z Nového Sadu nebo Niše.

Napjatá atmosféra před volbami

Jen o pár hodin dříve by podobnou atmosféru čekal málokdo. Predikce před volbami byly velmi nejasné a očekával se těsný souboj mezi Studentskou kandidátkou a Vučićovou Srbskou pokrokovou stranou, která kandidovala pod názvem Jednotné Srbsko; nelze si přitom nevšimnout podezřelé podobnosti s názvem strany Vladimira Putina Jednotné Rusko. Zároveň panovaly obavy z falšování voleb, případně neochoty uznat porážku.

Podle posledních předvolebních průzkumů obě hlavní uskupení atakovala hranici čtyřiceti procent. Nicméně často záleželo na tom, která společnost šetření prováděla a prakticky ve všech se objevovala skupina asi dvaceti procent voličů, kteří nechtěli, nebo se báli, své preference uvést.

„Srbská společnost je velmi rozdělená a výsledek je nepředvídatelný. Jisté je jedině to, že Vučić nemá tak jisté vítězství jako dřív,“ řekl v rozhovoru pro Deník Referendum necelý týden před volbami srbský novinář Dinko Gruhonjić, který studentské protesty od začátku pokrýval. Letos v létě se ale kvůli stupňujícímu nátlaku ze strany — nyní končící — vlády musel přesunout do exilu v Záhřebu.

Bývalá rektorka Bělehradské univerzity Ivanka Popovićová v pátek před volbami v rozhovoru uvedla, že se bojí scénáře, kdy by se Vučić prohlásil vítězem a rozhodl se udržet moc silou. „Ve společnosti vidíte, že se probudila, že už ji nemůže tak zastrašovat. Lidé vědí, že si jdeme pro vítězství. Ale jsem hrozně nervózní a budu i celý zítřek stejně jako mí rodiče, kteří si pro jistotu na pondělí vzali volno z práce,“ říkala mi v Novém Sadu mi nad hrnkem kávy den předvolbami čerstvě dostudovaná lékařka Milica Krčová, která se začala angažovat v protestním hnutí ještě jako studentka.

A právě nejistota ohledně toho, jak odpoví Vučićův režim na volební výsledky, visela ve vzduchu ještě po celý volební den. Nezávislá média a studentské hnutí průběžně informovaly o volebních manipulacích a maskovaných mužích — přezdívaných ćaci, kteří napadali lidi před volebními místnostmi.

Režim v průběhu dne vzbuzoval zdání, že je opravdu odhodlán sílu použít. Během neděle policie uzavřela jednu z hlavních tříd před budovou ústřední volební komise a sídla prezidenta.

Do ulice se pak začali sjíždět vozy, používané při rozhánění demonstrantů a v centru města začalo přibývat policistů i „ćaků“ — tajemných agresivních mužů, kteří jsou spojeni s ministerstvem vnitra a útočí na demonstranty jako neoznačení policisté. Vtrhávali do kaváren, pohybovali se kolem novinářů a voličů a vytvářeli atmosféru strachu.

Tato skupina Vučićových přívrženců loni v lednu nasprejovala na jednu školu nápis „Žácy do školy“ s pravopisnou chybou ve slově žáci. A právě tak si vysloužili svou přezdívku: „ćaci“.

Jejich „sídlem“ se stal rok a půl zablokovaný Pionýrský park mezi budovou parlamentu a prezidentským palácem. Policie tam vpouštěla pouze stoupence režimu a ti si tam vytvořili cosi, co připomínalo vojenskou základnu. Lidé parku začali přezdívat Ćaciland.

S blížící se osmou hodinou, kdy se uzavíraly volební místnosti, zaplňovali maskovaní muži a policie centrum města. Studentské hnutí vyzývalo lidi, aby zůstali raději doma.

Všichni napjatě očekávali první sečtené okrsky. O to překvapivější byla Vučićova rychle ohlášená kapitulace ještě před sečtením všech hlasů a oficiálním potvrzením výsledků, které pak ukázaly, že Studentská kandidátka získala přes dvaapadesát procent a Vučićova strana jen devětatřicet procent.

„Překvapilo mě, jak rychle Vučić porážku uznal. Nakonec vyšlo najevo, že mu nic jiného nezbývalo s tím, jak dramaticky prohrál. Myslím, že kdyby rozdíl byl menší, bylo by velmi pravděpodobné, že by je neuznal,“ komentuje jeho krok Nina Djukanović, expertka na Srbsko z Asociace mezinárodních otázek.

Hrozba policejního násilí, k němuž se podle viditelně probíhajících příprav zřejmě skutečně schylovalo, najednou ve vteřině zmizela. A právě i hluboká úleva proměnila Bělehrad v město bujarých oslav.

Dva roky čelili studenti, novináři a všichni demonstranti krvavému potlačování protestů. Nyní ale ulice zaplavují lidi podávající ruce policistům se sklopenými ochrannými plexiskly. A ćaci jako by se propadli do země.

Hlídaná místa kolem vládních budov a Pionýrského parku se po dlouhé době otevírají občanům, kteří slaví s vlajkami a světlicemi na schodech parlamentu a kouří cigarety před vchodem do prezidentského paláce. Demonstrující berou útokem barikády postavené kolem Ćacilandu, který se stal symbolem policejní nadvlády nad občany. Lidé likvidují stanový tábor uvnitř, odnášejí odsud policejní zátarasy. A hned druhý den po volbách tu začnou občané společně spontánně uklízet.

Jak se zrodilo vítězství

Ze všech stran slyším hrdost, na to, co tu lidé dokázali. V různých podobách mi tu všemožní lidé na ulicích nabízejí znovu a znovu tu samou politickou analýzu: Srbští studenti ukázali Evropě, že pořád ještě lze provádět revoluce zespoda, a porazit i tak zdánlivě neotřesitelný autoritářský režim, jako byl ten Vucicův.

Hnutí iniciovala tragédie z 1. listopadu roku 2024, kdy se na nádraží v Novém Sadu zřítil nově zrekonstruovaný přístřešek, který zabil šestnáct lidí. Studenti se začali ptát, jak je možné, že se to stalo. Po tragédii lidem v Srbsku došla trpělivost s všudypřítomnou korupcí a netransparentním zadáváním veřejných zakázek.

Po celou dobu v čele hnutí stáli právě srbští studenti. „Protesty začaly v Novém Sadu, první blokáda školy se pak odehrála na divadelní fakultě v Bělehradu. Měli jsme požadavky, chtěli jsme získat dokumentaci k rekonstrukci nádraží a vyšetřování napadení studentů během protestů,“ vysvětluje počátky odporu čerstvě vystudovaná medička Milica Krčová.

K původně antikorupčnímu hnutí, které se ale postupně stávalo protivládním protestem požadujícím předčasné volby, se přidávalo čím dál tím více lidí z různých sociálních bublin. Jednou z organizací, která podporovala studenty od začátku byla Iniciativa ze přežití srbských zemědělců. „Posledních pět let jsme jako svaz zemědělců pořádali protesty proti vládě kvůli katastrofální situaci v zemědělství,“ říká jejich prezident Mileta Slankamenać. Zemědělci tak začali doprovázet traktory studenty na velké protesty proti korupci, blokovali jimi cestu a také vozili protestujícím jídlo.

„Studenty podporuji, protože poukázali na problémy, které se týkají nás všech: korupce, právního státu, stavu společnosti, policie, vzdělávání — jde o skutečně širokou škálu témat. Nejedná se o požadavky jedné generace; jsou to základní předpoklady pro normální a řádnou společnost,“ říká Igor Vujanović, který začal také podporovat protestující po pádu přístřešku na nádraží. Týkalo se ho to i osobně, protože se živí jako vlakový dispečer.

Zároveň od počátku fotograficky dokumentoval protesty, a se studenty tak procestoval celé Srbsko. Byl přitom i svědkem brutálního policejního násilí. „Vítězství studentů jsem čekal, ale jsem v šoku, že Vučić přijal porážku a policie nezasahovala,“ komentuje nedělní události.

„Studentům se podařilo mobilizovat ohromné množství lidí, i ty, kteří sledují jen média se státní propagandou,“ říká profesorka Ivanka Popovićová a poukazuje tak na to, že jedním s velkých problémů srbské demokracie byla Vučićova schopnost obsadit prakticky veškerý mediální prostor. Kontroloval prakticky vše kromě dvou větších soukromých televizí (N1 a Nova) a několika menších nezávislých médií.

Vysoká mobilizace srbské společnosti se projevila i na rekordní volební účasti, která dosáhla téměř sedmdesáti procent. Právě vysoká účast byla zjevně klíčovým faktorem pro konečné vítězství.

„Je to vítězství všech občanů a občanek, kteří si vystáli dlouhé několikahodinové fronty k volebním místnostem. Volby byly nastavené neférově, například pravidlem, že všechny volební místnosti i v zahraničí se musí otevírat ve stejnou dobu. Takže třeba v New Yorku začalo hlasování o půlnoci, ale i tak tam lidé přišli,“ popisuje Nina Djukanović, expertka z Asociace pro mezinárodní otázky.

Studentská kandidátka

Nyní budou řízení srbské politiky přebírat nově zvolení poslanci za Studentskou kandidátku. Získají nejspíše něco mezi 135 a 140 křesly v dvousetpadesátičlenném parlamentu, tedy dost pohodlnou většinu. Všechny kandidáty vybrali studenti z řad odborníků, významných členů občanské společnosti a umělců.

Předpokladem k výběru bylo, že kandidáti nesměli být nikdy v minulosti členy žádné strany, tedy ani žádné opoziční. Podle Niny Djukanović tak chtěli studenti zajistit, aby do politiky vstoupili bezúhonní lidé s čistým štítem. Studenti zároveň nevybírali nikoho z vlastních řad.

Jednou z hlavních tváří kandidátky a jejím lídrem je kardiochirurg Ilja Srdanović, nicméně zatím není jisté, zda by se právě on měl stát příštím srbským premiérem. „Bude zajímavé sledovat i to, zda budou studenti dále zasahovat do rozhodovacího procesu,“ popisuje analytička Djukanović. Studenti si totiž dávali záležet na tom, aby šlo o občanské hnutí, které není založené na postavě jednoho charismatického muže.

Vítězové voleb bez politických zkušeností před sebou teď nemají nijak lehkou cestu. Po čtrnácti letech Vučićovy vlády stojí v čele státních institucí osoby dosazené končícím režimem, celostátní nezávislá média prakticky neexistují a v celé řadě témat včetně zahraniční politiky se Studentská kandidátka zatím příliš jasně nevyslovila.

Na startu cesty k srbské demokracii ale mají poslanci nově zvolení na její kandidátce jednu obrovskou výhodu — podporu a důvěru většiny společnosti. A ta zatím ještě ani nepřestala slavit úlevný konec éry zkorumpovaného Vučićova režimu.