Zanedbané školství, vysoké životní náklady, nedostupné bydlení a k tomu neochota politické elity situaci účinně řešit. To jsou dle pozorovatelů hlavní společné motivy mladých Evropanů, kteří v posledních týdnech vyráží protestovat do ulic. Nejvíce pozornosti poutá Francie a od minulé neděle také Srbsko, kde byl po mohutné mobilizaci poražen ve volbách protestní koalicí Aleksandar Vučić — mnohaletý mocenský hegemon.

Do ulic vycházejí však také mladí v Portugalsku, Itálii, Belgii, Španělsku, Albánii či Řecku. Některé z protestů se během minulého víkendu proměnily v násilné střety s policií a v okrajových, byť mediálně vděčných případech i v rabování. Zvláště francouzská, a pak i italská vláda zareagovaly primárně omezením shromažďování, posílením policie a zpřísněním trestů.

„Bojujeme, protože životní náklady jsou neúnosné, ceny pohonných hmot jsou příliš vysoké, protože středoškoláci jsou po celé zemi násilně napadáni a zraňováni jen proto, že se snaží protestovat a požadovat více učitelů a slušné vzdělávací podmínky,“ řekla agentuře Reuters devatenáctiletá protestující Lola v Paříži.

V každé zemi mají protesty svoje specifika. Ve Francii bylo původním popudem tristní vybavení středních škol a chronický podstav učitelů. Ve Španělsku zase dostupnost bydlení. V Albánii mají pak protesty více obecně protivládní charakter.

U všech je ale zároveň patrný silný společný generační kontext. Loňská šetření Eurobarometru naměřila, že růst životních nákladů vnímá jako nejpalčivější problém nejvíce Evropanů právě ve věkové skupině 16 až 30 let. Příslušně se v ní vyslovuje 40 procent dotázaných. Na druhou pozici s 33 procenty se kvůli tomu dostaly u mladých dokonce i hrozby související s postupujícím rozvratem klimatu.

Ve 450milioné EU čelilo v roce 2025 celkem 92,7 milionům lidí signifikantně problémům souvisejícím s chudobou a sociálním vyloučením. 26,3 procenta z nich bylo přitom ve věku 18-24 let, zatímco seniorů ve věku 65 a více let „jen“ 18.8 procenta.

Tím vším prostupuje přitom pocit zanedbávání, oslyšenosti a mezigenerační nespravedlnosti. Bezmála všechny státy EU dnes hospodaří s rostoucími dluhy. Sociální perspektivy mladých se přesto spíše dál zhoršují.

„Společným jmenovatelem všech dnešních protestů je situace, v níž se mladí lidé nacházejí. Mají velmi jasné obavy a jejich nespokojenost pramení z nenaplněného slibu, že studium a práce jim z materiálního hlediska zaručí životní úroveň střední třídy.“ uvedl pro španělský Confidencial Javier Carbonell, analytik z think-tanku European Policy Centre (EPC).

Francouzská specifika

Francouzské protesty letos odstartovaly středoškolští studenti, které po návratu z prázdnin zmobilizoval střet se situací na středních školách: jmenovitě problémy s vybavením budov (poruchy topení, absence klimatizací, atd.), nedostatek vyučujících, krysy ve školách, přeplněné třídy a úmorně nastavovaná výuka, která ve Francii končí nezřídka až v šest hodin večer.

Problémy se kumulují především na školách mimo centra, tedy na předměstích a v sociálně vyloučených lokalitách, ale protesty podpořili studenti z celé Francie, kteří tím projevovali solidaritu se svými vrstevníky studujícími v nevhodných podmínkách.

Ke středoškolákům se rychle připojili další skupiny obyvatelstva včetně vyučujících, odborářů, zemědělců, ale i aktivistů hnutí žlutých vest, kteří před osmi lety požadovali zrušení nově zavedené daně z pohonných hmot. Podobně jako při protestech žlutých vest v letech 2018 a 2019 přerostly i letos podzimní demonstrace do násilných střetů, zranění a zatýkání. Rozsáhlé demonstrace doprovázelo i množství policejních zásahů a násilností. Emmanuel Macron zavedl v důsledku protestů zákaz vycházení v nejohroženějších částech měst.

Letošní protesty ve Francii jsou přitom specifické nejen svým rozsahem, ale i politickým kontextem. Francii totiž čekají v dubnu příštího roku prezidentské volby. Důležitou roli budou hrát zejména otázky rozpočtu a sociálních výdajů, například dlouhodobě diskutovaná důchodová reforma, který sama vyvolala před třemi lety řadu protestů. Škrty v sociálních výdajích, jež Macronova vláda plánuje zavést, dopadnou významným způsobem právě na mladou generaci.

Podle volebních průzkumů navíc vede v prezidentské části voleb s předstihem krajně pravicová politička Marine Le Penová, ač byla sama minulý rok odsouzena ze zneužití prostředků Evropského parlamentu. Protestující středoškoláci, kteří půjdou v dubnu poprvé volit, preferují více kandidáta radikálně levicové strany Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona.

Belgie, Itálie, Řecko, Albánie

V návaznosti na francouzské protesty vyšli začátkem října do ulic studenti i v Belgii. Úsporná opatření, která vláda zavedla ve frankofonní školství ve Valonsku a Bruselu, vyvolala protesty již během června. Nová reforma zavádí více vyučujících hodin pro učitele bez nároku na vyšší plat a téměř o 35  procent vyšší školné pro většinu studentů.

K protestům v Bruselu a Lutychu se přidali také odboráři protestující proti dalším úsporným opatřením federální vlády premiéra Barta De Wevera. Ty se týkají nižší podpory v nezaměstnanosti, změn v důchodovém systému, vyšších daní a dalších omezení sociálních dávek.

K protestům kvůli kvalitě školství se v půli října připojila i Itálie, kde studenti okupovali školy v hlavním městě Římě a Turíně. Ke střetům s policií pak došlo hlavně v Miláně. Důvodů k nepokojům je ale v Itálii více. Italy trápí vysoká cena nafty, jejíž cena v říjnu překročila 2,30 eura za litr, tedy přibližně 56 korun. K protestům se přidali dopravci a zemědělci především na jihu země, kde v mnoha čerpacích stanicích nejsou pohonné hmoty a v supermarketech chybí potraviny. Situace na jihu země je tak v lecčem odlišná, ale hlavní motivy protestujících se tolik neliší — kritizují se nízké mzdy, vysoké ceny potravin a pohonných hmot, vysoké daně a škrty v rozpočtu pro školství.

V Řecku proběhly ve druhé půli října demonstrace v padesáti městech po celé zemi. Podle řeckého deníku Efsyn je zde cítit, protesty za lepší školství mají silně mezinárodní charakter, který nastavili francouzští studenti a jejich řečtí vrstevníci jim svým zapojením projevují podporu. Na akcích se objevují například nápisy: „Solidarita s francouzským studentským hnutím“ nebo „Od Gravy (škola v Aténách) až po Francii bojují studenti za moderní školy,“ popisuje Kostas Zafeiropoulos z deníku Efsyn.

Širší protivládní protesty v Albánii podnítil již během jara plán na výstavbu luxusních nemovitostí na ostrově Sazan a u chráněné oblasti Zvërnec. Původně ekologické protesty se během léta přerodily do demonstrací proti vládě Ediho Rami. V říjnu se do vyhrocené situace promítla i všeobecná nespokojenost se stavem školství a infrastruktury a k protestům se přidali vysokoškolští studenti.

Španělsko a Portugalsko

Ve Španělsku protesty odstartovalo nucené vystěhování sedmaosmdesátileté Maricarmen Abascalové, jejíž nájem v madridském bytě se zvýšil natolik, že ho ze svého důchodu nebyla schopná zaplatit. Po sedmdesáti letech byla z bytu převezena do nemocnice, kde následně zemřela. Kvůli incidentu začaly v Madridu i Barceloně lidé protestovat za dostupnost bydlení, která je ve Španělsku palčivým tématem již několik let. Rozsáhlé protesty podnítily nakonec předčasné volby, které premiér Pedro Sánchez vyhlásil na 29. listopadu.

Obdobně špatná situace na trhu s bydlením je také v Portugalsku. Protesty probíhají hlavně v Lisabonu a Portu, kde je situace s dostupností bydlení nejhorší. Protestující v obou městech postavili na veřejných náměstích stany, ale policie minulou neděli oba tábory vyklidila a během protestů zatkla pětapadesát protestujících. Hlavní kritika směřuje na středopravicového premiéra Luíse Montenegra, který přestavil plánované změny v oblasti bydlení, jako je například zrušení regulace nájemného a výše kaucí.