Mluví-li se o klimatickém vzdělávání, často si představíme grafy, data, scénáře a složité modely. Všechny jsou důležité. Bez expertízy bychom nevěděli, co se děje, proč se to děje a jak málo času máme na změnu směru. Jenže po závěrečné konferenci CO2 ligy, celoročního programu Ekologického institutu Veronica pro školy, ve mně zůstává ještě jiná, možná podstatnější zkušenost: mladí lidé klimatickou krizi nechápou jen hlavou. Chápou ji i srdcem.

K tomu, aby pochopili, že příroda není kulisa k našim životům ani skladiště zdrojů, ze kterého si můžeme donekonečna brát, nepotřebují složité grafy. Stačí jim podívat se kolem sebe.

Na strom, který v létě usychá. Na školní dvůr, kde není stín. Na trávník, který přestal bzučet. Na krajinu, která se jim mění před očima. A pak o tom dokážou mluvit způsobem, který dospělým často chybí: srdečně, tvořivě, s humorem a bez potřeby tvářit se, že se nás to osobně netýká.

Na závěrečné konferenci CO2 ligy se v Praze potkalo třináct školních týmů z celé republiky. Nebyla to soutěž škol proti sobě. Pokud už soutěž, pak společná — proti oteplování planety, proti lhostejnosti a proti představě, že jednotlivec u nás nic nezmůže.

Týmy během roku počítaly uhlíkovou stopu, zkoumaly, kde se dá ušetřit energie, mluvily o klimatické spravedlnosti, hledaly divočinu ve svém okolí, vyráběly biouhel, tvořili opatření pro biodiverzitu a učily se, že klimatická akce začíná mnohem dřív, než u velkých politických rozhodnutí: už tím, že si všimneme místa, kde žijeme.

A právě v tom byla jejich síla. Nečekaly na dokonalý svět, ideální podmínky ani souhlas všech dospělých. Jedna škola například neměla zahradu, kde by se mohla realizovat, a tak si vytvořila biodiverzitu ve třídě v akvárku a v květináčích.

Jiný tým vyrobil biouhel v hrnci. Další před školou založil záhon pro opylovače. Někteří uspořádali výměnu vánočních dárků a pak ve škole vytvořili celý reuse koutek. Jinde se zapojili rodiče, prarodiče, spolužáci i širší veřejnost. O klimatu mluvili ve školním rozhlase, tvořili plakáty, videa, písně, básně i osvětové akce.

Mladí lidé jsou přítomnost

Tady někde se ukazuje něco, co bychom si jako dospělí měli přiznat. Mladí lidé nejsou budoucnost, která jednou přijde. Jsou přítomnost, která velmi často rozumí tomu, co se děje. Nemají ještě tak dokonale naučenou bezmoc. Neumějí si tak přesvědčivě vysvětlit, proč něco nejde. Když mají prostor, důvěru a dobré průvodce, dokážou se ptát velmi přesně a jednat velmi konkrétně.

Jejich pohled na klimatickou změnu přitom není naivní. V CO2 lize pracujeme i s emocemi, které klimatická krize může vyvolávat. Se strachem, smutkem, vztekem, únavou i bezmocí. Protože potlačené emoce se často mění v pasivitu. Mladí lidé potřebují slyšet, že je v pořádku cítit úzkost, když se dozvídají o rozpadu klimatické stability.

Že je v pořádku být smutní, když mizejí druhy, krajina vysychá a politická reakce je pomalejší než fyzikální realita. Ale zároveň potřebují zažít, že z těchto emocí může vzniknout vztah, spolupráce a akce: radost, když něco tvoří společně, darují nebo vyměňují si věci, pracují na zahradě nebo pozorují život v přírodě.

Některé týmy dokázaly emoce spojené s klimatickou změnou vyjádřit poezií, jiné písní. A právě to je možná cennější, než se na první pohled zdá. Klimatická krize není jen technický problém s technickým řešením. Je to krize vztahů. Vztahu k sobě samým, k sobě navzájem, k ostatním bytostem, ke krajině, k budoucnosti.

Děti a mladí lidé to často vnímají přímočařeji než my. Vědí, že nestačí „utřídit se“ do vyčerpání, spočítat každou položku spotřeby a zůstat přitom uvnitř stejného světa, který nás k vyčerpání dovedl. Cítí, že je potřeba proměnit i způsob, jakým žijeme, sdílíme, rozhodujeme a pečujeme.

Když navrhovali školu budoucnosti, nebyla to jen budova s lepší izolací a solárními panely. Byly to školy se sdílenou obnovitelnou energií, zelení, ovocnými stromy, místy pro setkávání a odpočinek, možností sdílet úrodu i věci. Školy, kde se o přírodě nejen učí, ale i se k ní tvoří vztah. Kde jsou děti víc než jen příjemci informací — jsou také spolutvůrci prostředí, v němž žijí. Jejich představy nebyly únikem do fantazie. Byly to velmi konkrétní návrhy světa, který by dával větší smysl.

Kdo rozhoduje

Cílem závěrečné konference CO2 ligy nebylo pouze ocenit práci školních týmů. Chtěli jsme také přiblížit dva světy, které se potkávají málo: svět školních lavic a svět lidí, kteří dnes rozhodují o tom, jakým směrem se bude ochrana klimatu a přírody vyvíjet.

Mladí lidé během roku komunikovali s vedením škol, se svými obcemi, zapojovali spolužáky, rodiče i veřejnost. Na konferenci pak mohli klást otázky političkám, odborníkům, lidem z veřejné správy, klimatického hnutí i mezinárodních institucí.

To považuji za zásadní. Nejen proto, aby se děti „něco dozvěděly“. Ale aby byly slyšet. Aby lidé v rozhodovacích pozicích neviděli mladou generaci jako abstraktní skupinu, za kterou se v politických projevech mluví, ale jako konkrétní tváře, hlasy a otázky. Aby slyšeli, že žáci základních škol se ptají na překážky při prosazování ekologických zákonů. Že je zajímá, co může běžný člověk udělat pro klima, ale také jak měnit školy, obce a instituce. Že chtějí vědět, jak se neztratit v pocitu bezmoci a jak k ochraně přírody přizvat ostatní.

A zároveň aby mladí lidé viděli, že svět rozhodování není nedostupná černá skříňka. Že v něm sedí konkrétní lidé, kterým mohou položit otázku. Že demokracie není jen jednou za několik let hodit lístek do urny, ale také mluvit s vedením školy, napsat ministrovi, navrhnout změnu v obci nebo veřejně říct, co považuji za důležité.

Potřebují prostor

Často slýcháme, že dnešní děti vyrůstají v digitálním světě a ztrácejí kontakt s přírodou. Moje zkušenost z CO2 ligy je jiná. Ano, vyrůstají s technologiemi. Ale když dostanou možnost zpomalit, všímat si a jednat, dokážou vztah k přírodě projevit velmi silně. Umějí ocenit „divočinu“ za školou, staré stromy, půdu, hmyz, ptáky i místa, která by dospělý možná přešel bez povšimnutí. Možná právě proto, že jejich svět je tak často zprostředkovaný obrazovkou, cítí živý svět kolem sebe naléhavěji, než si myslíme.

Po konferenci ve mně zůstává to, že mladým lidem musíme především dát prostor, aby mohli jednat, ptát se, tvořit a být bráni vážně. Protože když je bereme vážně, nevidíme jen „děti, které se učí o klimatu“. Vidíme lidi, kteří už teď umí zpívat o krajině, měnit své návyky, zapojit spolužáky, mluvit s politiky, sázet rostliny pro opylovače a představovat si školy a města, ve kterých by se nám všem žilo lépe.

A možná právě od nich se můžeme naučit to, co jako dospělí často ztrácíme: že změna nezačíná jen ve strategiích a plánech, ale také ve vztahu. A odvaze podívat se kolem sebe a říct: tohle místo miluji, tohle místo se mě týká, a proto pro něj něco udělám.