S Laurencem Jonesem-Williamsem, ředitelem Rethinking Economics International, jsme hovořili o důležitosti toho, jaká ekonomie se vyučuje na univerzitách, o překážkách, proč se ekonomické vzdělávání nemění dostatečně rychle, a také o množství taktik, které studentstvo používá k prosazování změny učebních osnov.

Mohl byste říct něco o tom, jak Rethinking Economics vzniklo?

Za posledních třicet až čtyřicet let vzniklo několik různých hnutí za reformu učebních osnov. Obvykle je to na většině míst velmi podobný příběh: studenti zajímající se o ekonomiku mají pocit, že zásadní oblasti jejich oboru nejsou zastoupeny v učebních osnovách. Jsou frustrovaní, spojí se, vytvoří komunitu a pak se snaží přemýšlet o tom, jak by mohli změnit učební osnovy nebo se společně učit o jiných ekonomických přístupech.

Konkrétně po finančním krachu v letech 2007 a 2008 se spousta studujících v létě vrátila z univerzity domů a rodiče se jich ptali: Proč došlo k finančnímu krachu? Rozumíte tomu? A tak po roce 2007—2008 vznikla po celém světě řada různých skupin studentů, kteří se spojili s tak trochu stejným pocitem, že jim ekonomické vzdělání nepomohlo pochopit reálný svět. Tato iniciativa se jmenovala Mezinárodní studentská iniciativa pro pluralistickou ekonomii.

Co přesně pod pluralistickou ekonomií rozumět?

Pluralistickou ekonomií se tehdy myslely alternativní způsoby uvažování o ekonomii. Tedy alternativy k neoklasické ekonomii, podle níž lidé jednají na trhu jako sobečtí jednotlivci, navzájem si konkurují a snaží se maximalizovat svůj zisk. Jde o koncept zvaný homo economicus.

Když mluvíme o pluralistické ekonomii, chceme, aby se lidé učili z feministické ekonomie, post-keynesiánské ekonomie, ekologické ekonomie nebo marxistické ekonomie. Neříkáme nutně, že bychom měli prosazovat některou z těchto škol na úkor jiných. Věříme, že větší rozmanitost škol nám může pomoci najít perspektivy a řešení, která jsou skutečně relevantní pro předkládaný problém. Přitom z těchto alternativních škol však alespoň trochu čerpá pouze postkeynesiánská ekonomie.

Máte více než sto místních skupin v přibližně třiceti zemích světa. Jak tyto skupiny vznikají a co dělají?

Obvykle jde o jednoho nebo dva studenty, kteří chtějí založit iniciativu a vytvořit základnu na své univerzitě. Zpravidla se s námi spojí a dostanou školení, jak v založit místní skupinu. Poté je třeba budovat komunitu, usilovat o zvětšení skupiny, vytvářet vztahy, dbát na vzájemnou podporu a vytváření prostoru pro lidi, kteří se chtějí učit o ekonomii. A to jak mimo katedru ekonomie, tak i uvnitř.

Organizování je tedy naprostý základ, který se pak velmi dobře propojuje se vzděláváním. To často znamená pořádat akce, na kterých se mluví o tématech, která lidi na škole zajímají: v současné době je pro mnoho studentů zásadní genocida v Gaze, pro jiné je to životní prostředí a ekologické otázky, pro další nerovnost nebo inflace. Prostřednictvím těchto akcí se komunita dovídá o věcech, které pomohou porozumět světu lépe, než by to případně dokázalo pouze ekonomické vzdělání.

A nakonec chceme, aby studenti agitovali. Chceme, aby vedli kampaně. A to znamená, aby přemýšleli o změnách, které lze provést na své univerzitě, ve studijních plánech, a požadovali je.

Jaká je vaše vize ekonomického vzdělávání pro 21. století? Jak by takové vzdělání mělo vypadat?

Chceme, aby předmětem studia byla ekonomika, a chceme, aby na ni byl aplikován kritický pohled. V širším smyslu chceme, aby výuka byla diverzifikovaná. Chceme tedy větší soubor možností a větší druh metodologických a teoretických rámců.

Chceme takzvaná tři D: Chceme, aby se výuka dekolonizovala, tedy aby zahrnovala historii oboru a také to, jak je spojen s kolonizací a bohatstvím, o které byl globální Jih připraven. Chceme, aby se obor dekarbonizoval, prosazujeme tedy klimaticky uvědomělé ekonomické vzdělávání, které nevnímá životní prostředí jako externalitu, ale které vnímá ekonomiku jako součást životního prostředí. A pak také chceme, aby se rozhodování o studijních plánech demokratizovalo. Aby studenti měli větší vliv na to, jak bude jejich vzdělávání vypadat.

Velmi si také přejeme, aby výuka ekonomie probíhala mnohem více dialogickou formou, ať už jde o debaty, diskuse, kritické myšlení, a nebyla založena jen na popisu různých modelů.

Vzhledem k tomu, že jste také globální organizace, jaké jsou podobnosti a rozdíly ve způsobu výuky ekonomie na celém světě?

Řekl bych, že v mnoha různých zemích sice jedna nebo dvě univerzity vyučují kritickou ekonomii, ale v některých částech Latinské Ameriky se vám dostane opravdu dobrého vzdělání v oblasti politické ekonomie a tamní katedry ekonomie mají mnohem pluralističtější přístup. Například v Brazílii se můžete seznámit s řadou škol ekonomického myšlení, neboť prezident Lula po svém nástupu do funkce předložil parlamentu zákon o pluralitním ekonomickém vzdělávání. Změnu ekonomické kultury v zemi totiž pokládál za zásadní. Také Japonsko je zemí, kde můžete studovat mnoho různých ekonomických směrů.

Pokládám ale za jeden z největších problémů, že i v mnoha latinskoamerických zemích nebo východoasijských zemích, které mají socialistické vlády, stále existují ekonomické fakulty prosazující a propagující neoklasickou ekonomii. Taková ekonomie v podstatě znamená export politiky USA.

Co tím myslíte?

Většina učebnic ekonomie, které se používají po celém světě, je americká. Takže třeba v jižní nebo střední Africe se toho o místní ekonomice moc nedozvíte. Budete se učit z amerických učebnic o americké ekonomice.

Jaké jsou další překážky, které ztěžují změnu v ekonomickém vzdělávání?

Studenti prosazující změny v učebních osnovách, často narazí na svých katedrách na argument: „Nemáme učitele, kteří by učili něco jiného.“ Případně, že na to nejsou prostředky. I další podobné argumenty v podstatě mají přimět zástupce Rethinking Economics, aby svou iniciativu vzdali.

Roli hraje i výzkum. Mnoho akademiků bude chtít dostat svou práci do pěti nejlepších ekonomických časopisů, které jsou všechny velmi mainstreamové. A abyste se do těchto špičkových časopisů dostali, musíte v podstatě do značné míry propagovat neoklasickou ekonomii nebo ekonomii hlavního proudu. Řada ekonomických kateder je navíc financována korporacemi a firmami, které pochopitelně mají zájem podporovat výzkum orientovaný na ekonomii zaměřenou na zisk.

I když jsou univerzity z podstaty neziskové instituce, jsou organizovány tak, aby se nalézal stále větší přebytek, z nějž se pak vyplácejí odměny vyššímu managementu. Vedení v této snaze o maximalizaci zisku tlačí vyučující do replikace určitého typu ekonomie nebo konkrétních témat. Mnoho pedagogů dnes mluví o tom, že ztrácejí kontrolu nad svými studijními plány.

Které své kampaně z nedávné doby považujete za úspěšné?

Nedávno jsme zahájili evropskou kampaň za začlenění ekonomie koblihy do studijních plánů. Myslíme si totiž, že je skvělým výchozím bodem pro otevření zásadních otázek týkajících se ekologické ekonomie: ptát se na hranice ekonomiky vzhledem k tomu, že vynakládáme příliš mnoho zdrojů, nebo se ptát, jak zajistit, aby v globálním měřítku měl každý vše, co potřebuje k dobrému životu. Myslíme si tedy, že ekonomie koblihy je opravdu dobrý rámec pro otevření kritičtější diskuse.

Ve spolupráci s Kate Raworthovou jsme pro akademiky, kteří chtějí vyučovat ekonomii koblihy, vytvořili zdroje, jež nyní mohou zdarma převzít a přizpůsobit a implementovat je způsobem, který jim nejlépe vyhovuje. Ekonomie koblihy je již na seznamu četby několika univerzit a London School of Economics má ekonomii koblihy jako jeden ze svých základních studijních modulů.

Myslím, že je to skvělá taktika na podporu ekologické ekonomie, a také je to skvělý výchozí bod pro studenty, pokud si nejsou úplně jistí, za co chtějí vést kampaň. V tomto případě totiž mohou v zásadě převzít něco jako hotový balíček a požadovat po své katedře, aby jej zařadila do studijních plánů.

Jaké další úspěšné kampaně byste doporučil jako inspirativní příklad pro lidi v České republice, kteří chtějí něco změnit na svém ekonomickém vzdělávání?

Některé z větších změn proběhly na univerzitě Greenwichi nebo v Goldsmithu, kde se nám podařilo spolupracovat s celou katedrou a změnit celé studijní plány. Naposledy jsme představili náš report na univerzitě v Manchesteru a oni téměř okamžitě poté zavedli nový modul dějin ekonomického myšlení. Spousta změn se udála na Kodaňské univerzitě, kde se skupině před několika lety podařilo zavést nové kurzy, změnit některé programové struktury, a to z velké části díky našim členům.

Poměrně dost změn se odehrálo v Nizozemsku. Z Nizozemska vzešla velká kampaň, v jejímž rámci jsme mluvili o tom, jak se dnes vyučuje bankovnictví. V mnoha ekonomických studijních materiálech je totiž bankovnictví popisováno způsobem, jako by banky fungovaly stejně jako před dvěma sty lety.

Máte nějaké příklady také mimo Evropu?

Existuje opravdu inspirativní příklad zavedení feministické ekonomie na Národní univerzitě v Mexiku. V roce 2019 se Mexico City na čas hlasitě zastavilo díky Třpytivé revoluci (Revolución diamantina): tisíce lidí vyšly do ulic, aby protestovaly proti genderovému násilí a rostoucímu počtu vražd žen. Hnutí se rozšířilo i na univerzitu a bylo natolik organizované, že mohlo přednést jasné požadavky.

Seznam dvaatřiceti požadavků obsahoval zejména opatřeními proti různým formám genderového násilí, k němuž na tamní univerzitě docházelo a instituce vůči němu zůstávala lhostejná. Protestující se utábořili na ekonomické fakultě, kde je čekal dlouhý, šestiměsíční boj. Na konci okupace univerzita přijala a realizovala sedmadvacet z dvaatřiceti požadavků — včetně nového kurzu feministické ekonomie.

Jaké strategie nebo taktiky používají studenti po celém světě, aby prosadili změnu studijních plánů?

Jednou z běžných taktik je průzkum mezi studenty v kampusu, kdy se jich ptáme na názor na studijní plány. Tuto zpětnou vazbu pak sdílíme s katedrou. Velká část naší práce spočívá ve snaze zviditelnit proces navrhování studijních plánů a zapojit do něj studující, kteří tak získávají možnost prosazovat změny.

Iniciujeme také debaty o některých tématech mezi studenty a pracovníky katedry. Zorganizovali jsme například veřejnou prezentaci našeho reportu na Manchesterské univerzitě.

V minulosti jsme také mobilizovali všechny studující v kampusech, aby svým univerzitám dali nižší hlas v celostátním průzkumu spokojenosti studentů. Pokud totiž univerzity v těchto průzkumech dopadnou opravdu špatně, ovlivní to celkové hodnocení a přiměje je to ke změně.

Při mapování mocenských poměrů na katedrách je dobré snažit se najít způsob, jak zaútočit na zdroj příjmů, protože to je nakonec to hlavní, co bude jakoukoli katedru univerzity, která je zaměřená na zisk, zajímat.

Obvykle říkáme, že nejlepším výchozím bodem pro jakoukoli kampaň je prostě napsat dopis na katedru a říct: „Toto je náš upřímný názor na náš studijní plán a tohle jsou změny, které bychom rádi viděli.“ A skutečně už jen tento první, nejjednodušší krok někdy může vést ke změnám ve studijních plánech.

Dovedu si představit, že pro mnoho lidí v České republice bude problematické, když se občanská organizace, jako je ta vaše, snaží skutečně prosadit určitý typ pluriverzálního ekonomického vzdělávání. U nás totiž stále panuje přesvědčení, že vzdělávání by mělo být neutrální a apolitické a občanské organizace by do něj neměli mluvit. Jak byste na takové hlasy reagoval?

Zaprvé, studijní plány nejsou nezávislé ani neutrální. Řídí se finančními tlaky a zájmy univerzit. A apolitické tudíž nejsou nikdy. Právě naopak, jsou extrémně politické a dogmatické, zatímco my často prosazujeme rozmanitější, otevřenější a kritičtější přístup, který se méně zaměřuje na dogmata a více se soustřeďuje na vzdělávání studentů a na rozvoj jejich kritického myšlení.

A navíc my neusilujeme o to, aby Rethinking Economics měl vliv na studijní plány. Voláme po tom, aby na ně měli vliv studující a aby učitelé měli větší kontrolu nad svou výukou. Chceme tedy omezit vliv administrátorů, kteří nemají s ekonomickou disciplínou nic společného, a naopak posílit hlas studujících.

A ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že máme sice status občanské organizace, ale především jsme síť studentů ekonomie. Jsme tedy komunita lidí, kteří jsou přímo začleněni do univerzit po celém světě. Proměna studia ekonomie je tedy věcí, která se každého z nás bytostně týká.

Rozhovor je poslední součástí série Vzdělávání je politické o roli vysokoškolského vzdělávání v čase klimatické krize. Předchází mu text Sliby beze změn: Jak vysoké školy selhávají v klimatickém vzdělávání a rozhovor Je to schizofrenní zkušenost studovat zároveň ekonomii a environmentalistiku, říká studentka ekologické ekonomie.

Za podporu při psaní tohoto textu vděčíme Heinrich-Böll-Stiftung Praha.