„Žádala jsem budoucnost, dostala jsem trauma,“ stojí na transparentu, který drží v rukou Léonie, studentka práv na univerzitě Aix-Marseille. Její kamarádka a studentka medicíny Roxane drží v rukou transparent s nápisem, jehož sdělení ostře kontrastuje s jejím rozzářeným úsměvem: „Stačí přejít ulici a schytáš slzák.“

Léonie a Roxane potkávám na Stalingradském náměstí v centru Marseille. Půl druhá odpoledne, 24. říjen. Přestože demonstrace na podporu studentského hnutí začíná teprve za půl hodiny, na prostranství okolo fontány přešlapují už nyní vysoké tisíce lidí.

Je tomu více než měsíc, kdy francouzští středoškoláci a středoškolačky začali v reakci na vládní návrh dalších škrtů v rozpočtu protestovat proti dlouhodobě skomírajícímu stavu veřejného školství. Na začátku října se k protestům připojili i studující a vyučující z univerzit, jelikož škrty se promítají i do stavu vysokého školství. Nedostatek se projevuje především zaměstnaneckým podstavem a žalostným stavem školních budov.

„Stává se, že měsíc neprobíhá výuka jednoho z předmětů, protože profesor chybí a není za něj náhrada. V univerzitní budově se promenádují švábi. A to jsme privilegované studentky z univerzity v centru města. Protestujeme nejenom kvůli podmínkám na naší univerzitě, ale i v solidaritě se studujícími středních škol z předměstí, kde leckdy panují podmínky vskutku katastrofální,“ vysvětluje mi Léonie.

Dle ministerstva školství přicházejí francouzští středoškoláci o přibližně každou desátou vyučující hodinu, nejčastěji právě kvůli učitelskému podstavu. Tisíce školních budov vyžadují opravu, zejména v kontextu stále naléhavější klimatické krize.

Během letošních vln veder, jež v Evropě nezasáhly snad žádnou zemi tak palčivě jako Francii, trávili mnozí studující čas v učebnách, v nichž teplota dosahovala pětatřiceti stupňů. Některé školy trpí nedostatkem židlí a lavic, po chodbách běhají krysy, střechami zatéká a ze záchodů vytékají splašky.

Nikdy nevíme, odkud přiletí slzný plyn

Protesty studujících podpořily i odbory či hnutí žlutých vest. V sobotu 17. října pak vyšlo do ulic demonstrovat proti úpadku veřejných služeb a zvyšujícím se nákladům na živobytí až osm set tisíc lidí napříč Francií. Jak však Léonie a Roxane upozorňují, v sázce je dnes mnohem víc než důstojné podmínky studujících a klesající kupní síla obyvatelstva.

„Jsme tu, abychom obhajovali demokracii, základní občanská práva a svobody,“ říká Léonie naléhavě. Pak začne vyjmenovávat příklady násilné represe proti hnutí vedeného náctiletými lidmi.

Jelikož stát se jevil být k požadavkům hnutí hluchý, začali středoškoláci na začátku října blokovat školy. Premiér Sebastian Lécornu nicméně nařídil blokády teenagerů rozehnat silou, načež policie začala na středoškoláky útočit slzným plynem, gumovými projektily či vodními děly.

Na začátku října přišel po zásahu policejním granátem patnáctiletý středoškolák o ruku. S obzvlášť brutálním násilím se setkaly demonstrace 17. října: sedmnáctiletou dívku připravil granát se slzným plynem o oko, čtrnáctiletý školák se z demonstrace vrátil se zlomenou čelistí a vyraženými zuby.

Dva lidé v ulicích za nejasných okolností zemřeli na zástavu srdce. Dalším desítkám lidí policie zlomila končetiny obuškem či způsobila vážné tržné rány výbušnými granáty. Policie napadla i označené novináře nebo zdravotníky poskytující pomoc v ulicích. A zranila dokonce i náhodné kolemjdoucí.

„Máme strach. Nikdy nevíme, kdy a odkud na nás přiletí granát se slzákem. Všichni jsme traumatizovaní,“ vysvětluje Léonie vzkaz na svém transparentu. Zkušenost s policejním násilím jí způsobila takové úzkosti, že začala mít poruchy spánku.

Policie rabování nečinně přihlížela, pokojnou demonstraci napadla slzným plynem

Zatímco zdravotnický personál demonstrujícím sešíval rány, média přinášela zprávy zejména o hořících popelnicích a vyrabovaných obchodech. Místem obzvláště divokého dění se stalo právě jihofrancouzské Marseille, kde bylo dle Obchodní a průmyslové komory Aix-Marseille-Provence poškozeno a vyplněno více než tři sta obchodů. Skupina maskovaných lidí za bílého dne vtrhla i na radnici, kde poškodila nábytek a srazila na zem bustu Marianne, vnímanou jako symbol Francouzské republiky.

Marseillský starosta Benoît Payan pokáral ministra vnitra Laurenta Nuñeze za nedostatečnou přítomnost policie v ulicích a prefekta Jacquesa Witkovského za snahu omluvit nepřipravenost policie mnohonásobně nadsazenými povídačkami o třiceti tisících rabujících lidí ve městě. Selhání bezpečnostních složek po celé Francii bylo natolik zjevné, že ministr Nuñez podal 19. října demisi. Tu však prezident Emmanuel Macron odmítl přijmout.

Rabování se vskutku dělo, popelnice vskutku hořely a marseillská radnice si vskutku musela nechat zhotovit zbrusu novou Marianne. Lidé, kteří vyšli 17. října do ulic, nicméně poukazují na poněkud pochybný postup policie.

„Sobotní demonstrace byla krásným okamžikem, panovala slavnostní nálada. Netrvalo však dlouho a policie demonstrující ze všech stran obklíčila, načež je zkropila slzným plynem. Zato souběžně probíhajícímu rabování obchodního centra nečinně přihlížela,“ líčí marseillský fotograf a dokumentarista Jean de Peña. Podobně se prý policie nepokusila zabránit vpádu skupinky maskovaných lidí na radnici. De Peña se podobně jako další domnívá, že ze strany policie mohlo jít o záměr.

S úsměvem nicméně líčí, jak Marseille navzdory veřejnému nepořádku nadále „vypadala jako Marseille“: „Někteří si šli zaběhat podél pobřeží, jiní popíjeli kávu na terásce, všude samé ‚madame, excusez-moi‘! Opodál přitom někdo rozbíjel výlohu. Využil toho kdekdo — viděl jsem sedmdesátiletou dámu, jak táhne tašku na kolečkách plnou nakradeného zboží, i děcka s dárkovou taškou ze Sephory.“

To potvrzuje i prodavačka v pekárně nad Starým přístavem, kam každé ráno chodím na kávu. „Byla jsem v práci, když kolem procházela demonstrace. Bylo to poklidné shromáždění, lidé zpívali… a pak policie zničehonic použila slzný plyn. Několik lidí se sem přiběhlo schovat, jedna paní si tu po zasažení plynem omývala obličej,“ vypráví. „Ale o tom média nepíšou, ta jen rozsévají nenávist.“

Smyšlení viníci: ultralevice a migrace

Ministr průmyslu Marc Ferracci k nepokojům 17. října prohlásil: „Jde o to zachovat si tvář. Aby stát nepůsobil bezmocně, musí být zatýkání viditelné. Jinak lidé ztratí důvěru ve stát.“

Od poloviny září bylo ve Francii v souvislosti s protesty zadrženo už více než deset tisíc lidí, v drtivé většině nezletilých. Jak dokumentuje Mediapart, proti některým zadrženým policie nemá žádné důkazy, případně jim státní zástupce hrozí odnětím svobody za to, že si kopli do policejní motorky nebo že na ulici sebrali krabici bot z vyrabovaného obchodu.

Vládní činitelé z vandalismu či podněcování k němu obviňují „levicové extrémisty“, a především pak nejsilnější parlamentní levicovou stranu Nepoddajná Francie, jejíž členstvo studentskému hnutí vyjadřuje podporu. Dle investigace Mediapartu příslušníci francouzských tajných služeb dokonce obdrželi instrukce, aby propojení mezi studentským hnutím a Nepoddajnou Francií zdokumentovali.

Krajně pravicová média vlastněná miliardářem Vincentem Bollorém pak z nepokojů obviňují imigranty, arabské muslimy a další příslušníky etnických či národnostních menšin. Cizinci se však demonstrací ze strachu z postihu zpravidla neúčastní. Zatímco studenti demonstrují za funkční toalety ve školách, Vincent Bolloré podhodnotil cenu svých nemovitostí o polovinu, aby platil nižší daně, a připravil tak francouzskou státní pokladu o 4,5 milionů eur.

O nepokojích ve Francii se v podobném duchu diskutovalo během neveřejné debaty v Evropském parlamentu, v němž napříč Evropou sílící krajní pravice vinila z výtržnictví tu „krajní levici“, tu imigraci. Dle dvou diplomatů, kteří hovořili se serverem Politico, měl v této mimořádně „ošklivé“ debatě český premiér a miliardář Andrej Babiš mimo jiné plamenně obhajovat nutnost zpřísnit migrační politiku v zájmu „obrany evropské civilizace“.

Xenofobie mezitím plodí násilí. V pátek 23. října na pařížském předměstí Trappes rasistický útočník z projíždějícího auta postřelil několik lidí z řad etnických menšin. Pengo Bossio Wangi, šestadvacetiletý rodilý Francouz a nadějný MMA zápasník s kořeny v Kongu, na místě zemřel. Dalších pět lidí bylo zraněno. Mezi nimi je i dvanáctiletá dívka, jejíž tělo podle zdravotníků zasáhlo osm kulek. Zůstává hospitalizována ve vážném stavu. Útočník policii bez okolků přiznal, že vraždou „černých a Arabů“ zamýšlel pomstít obchody vypleněné 17. října.

Základní občanské svobody v ohrožení

Vztek a odhodlání francouzské společnosti mezitím bobtná. Žluté vesty 19. října oznámily, že obě následující soboty 24. a 31. října se v ulicích francouzských měst odehrají další kola vzpoury. Na 5. listopadu pak odbory vyhlásily generální stávku. Jak zareagovala vláda země, která se všude, kde může, holedbá mottem „volnost, rovnost, bratrství“? Pokusila se shromažďovací právo omezit.

Macron 22. října oznámil, že o nadcházejícím víkendu budou povolené pouze demonstrace organizované odbory. A že nejlepší by bylo, kdyby se žádné protesty vůbec nekonaly. Demonstrace v několika velkoměstech včetně Marseille byly prefekturami zcela zakázány — stejně jako noční vycházení. Díky rozhodnému jednání marseillských odborů však prefektura jimi organizovanou demonstraci v Marseille na poslední chvíli přece jen povolila.

Obavy o stav francouzské demokracie po deseti letech s Macronem nicméně vyjadřuje i nejeden náhodný kolemjdoucí, který se současných mobilizací neúčastní. „Není podstatné, co si myslím o studentských demonstracích. Podstatné je, že demonstrace představují základní občanské právo. Co má co Macron rozhodovat o tom, kdo demonstrovat může a kdo ne? Netvrdím, že jsme v diktatuře. Je však pravda, že Macron se čím dál zřetelněji ubírá cestou, která demokracii nesvědčí,“ říká Cédric, padesátník v šedivé mikině, kterého potkávám u Starého přístavu.

Přituhující poměry kritizuje každý z účastníků sobotního shromáždění, s nímž tam mluvím. „Ve francouzské ústavě se píše, že všichni občané jsou si rovni a jsou svobodní. Svobodní!“ zdůrazňuje brýlatý šedesátník Henri. Když mě vyplašil holub letící příliš nízko, žoviálně na mě zavolal: „Toho se nemusíš bát, ten není od policie!“

Jako člověka, který se angažoval v hnutí žlutých vest, Henriho násilné potlačování protestů ze strany státu nepřekvapuje. Právě protesty žlutých vest v roce 2018 bývají občanskou společností označovány za zlomový bod, kdy stát pod Macronovým vedením začal občanská hnutí násilně potlačovat namísto toho, aby jim naslouchal. „Ale nynější protesty vedou teenageři — a policie je klidně kropí slzným plynem nebo je připraví o oko,“ rozčiluje se Henri.

Navzdory strachu, jak bude policie postupovat dnes, převládá na Stalingradském náměstí veselá atmosféra. Svítí slunce, lidé se pohupují v rytmu hudebních nástrojů a provolávaných hesel. Do ulic vyšli zástupci všech generací: studenti, jejich rodiče i prarodiče.

Na Danaidovu fontánu uprostřed náměstí vyšplhaly desítky lidí, kteří ve stínu secesních soch nadšeně poskakují. Mezi nimi dívka ve žluté kombinéze, která nad shromáždění vyfukuje bubliny z obřího zeleného bublifuku. Hravost výjevu kontrastuje s jejím transparentem „CRS is the new SS“ v ruce. CRS je zkratka „Compagnies républicaines de sécurité“, tedy pořádkové jednotky státní policie. Zkratku SS zná každý.

„Největší výtržník je Macron“

V názorech na rabování a ničení veřejného majetku, které minulý týden provázelo demonstrace, se přítomní rozcházejí. Někteří je spěchají odsoudit a apelují na striktní oddělování studentského hnutí od výtržnictví. „Nesouhlasíme s tím, co se dělo minulý týden, není správně rozbíjet věci. Ale jsme rády, že jsme dnes přišly: za lepší budoucnost pro moje mladší sourozence,“ líčí brýlatá dvacátnice Ratima, která na demonstraci dorazila se svou matkou Naserou.

Jiní sice také apelují na to, aby se výtržnictví od pokojných demonstrací odlišovalo, chápou je nicméně jako projev oprávněného občanského vzteku. „Vláda celé roky nereaguje na požadavky občanů. Neustoupila od důchodové reformy, ani když proti ní demonstrovaly tři miliony lidí. Když v roce 2024 vyhrála parlamentní volby levice, Macron jí nedal vůbec šanci sestavit vládu. Tlak se hromadil dlouho — a před týdnem vybouchl,“ vysvětluje Christophe, profesor a výzkumník psychologie s červeným antifašistickým odznáčkem na hnědém sáčku.

Další nicméně zdůrazňují, že „největšího výtržníka představuje Macron“, jak se píše na jednom z transparentů, nebo že výtržnictví historicky provázelo všechna úspěšná sociální hnutí. K nim patří třeba Clément, doktorand politologie.

„Média a vláda se pokoušejí rozdělit protestující na dobré a špatné a projevy občanského vzteku na legitimní a nelegitimní. Rabování provázelo revoluce během arabského jara i masové prodemokratické protesty v Chile. Je samozřejmě rozdíl mezi rabováním nadnárodních řetězců a malých živnostníků — to druhé je špatně. Největším ničitelem společenského pořádku je ale neoliberální stát, který rozkládá veřejné služby,“ argumentuje brýlatý třicátník s náušnicí v uchu.

Všichni se nicméně shodnou na jednom. „Média a vláda informují jenom o vandalech. Nikoliv o krásných poklidných demonstracích, jako je tato. Nikoliv o policejním násilí. A už vůbec se nemluví o požadavcích studentského hnutí. Pokud chce vláda klid v ulicích, tak ať je splní!“ navrhuje řešení Guylaine, plavovlasá studentka sociologie.

Studentské hnutí má deset požadavků:

• Program renovace nevyhovujících školních budov

• Výrazné navýšení počtu zaměstnanců ve veřejném školství

• Úprava školních rozvrhů — na francouzských školách výuka často probíhá od osmi ráno do šesti večer a přestávka na oběd bývá příliš krátká

• Konec Parcoursupu, netransparentní platformy pro přijímání na vysoké školy, která znevýhodňuje studenty z méně privilegovaných škol a čtvrtí

• Posílení demokracie na středních školách

• Zvýšení stipendií a rozšíření okruhu jejich příjemců

• Zajištění jídel za jedno euro v univerzitních menzách

• Zrušení zvláštních poplatků za univerzitní studium pro studenty ze zemí mimo EU

• Zmrazení nájemného na univerzitních kolejích, renovace nevyhovujících ubytovacích zařízení a výstavba nových kolejí

• Konec policejní represe vůči studentskému hnutí

Podle protestujících vláda na studentské požadavky jinak než vodním děly či pouty takřka nereaguje. Premiér Lécornu přislíbil nábor tří tisíc učitelů — přesně tolik učitelských pozic však chtěla vláda v rámci úspor seškrtat, takže nejde o nic víc než o návrat do nevyhovujícího stavu. Do rozpočtu školství na rok 2027 prý přidá miliardu eur. Jeho navýšení o 1,7 procenta však zůstává pod úrovní inflace.

Vztek převládá nad strachem

Na Stalingradském náměstí panuje stále slavnostnější nálada. Dva mladí muži navlékají soše na vrcholu Danaidovy fontány žlutou vestu a na hlavu jí nasazují dopravní kužel s nápisem ACAB. Průvod se pak vydává směrem k Aixské bráně.

Protest hýří barvami a nápaditými transparenty. Trojice růžově oděných queer účastnic v sukénkách drží nápisy jako „Kvůli Macronovi věřím víc magii než demokracii“. Jiní lidé mávají kouzelnickými hůlkami, na jejichž kartonových hvězdách stojí červeně na černém „ACABRADACRA“. Uvolněnou atmosféru protestu provází také úleva, že policie tentokrát nesáhla po zbraních.

A pak to bouchne. Přední část demonstrace se náhle rozebíhá opačným směrem. „Pozor, slzák!“ křičí někteří, zatímco kontury scenérie se rozpouštějí v oblacích šedého dýmu. Nastává čas nasadit respirátory a ochranné brýle. „Neběhejte, jděte v klidu,“ naléhají někteří, aby panika davu nevyústila v zranění.

Je pět odpoledne a oficiální demonstrace je rozpuštěna. Lidé se snaží dostat bezpečně tam, kam potřebují, což není vždy snadné. Policie blokuje řadu ulic podél pobřeží a k rozehnání lidí používá slzný plyn. Hnutím se šíří zprávy o ultrapravicových skupinkách, které číhají v různých částech města — podobně jako se to stalo v Dijonu, Montpellieru nebo Lyonu.

Na město, jehož se najednou zmocnila tísnivá atmosféra, padá večer. Ale leckde vztek převládá nad strachem. Na centrálním bulváru Canabiére nebo na náměstí La Plaine v centrální dělnické čtvrti Noailles, kam se večer vydávám potkat přátele, vzplály popelnice. Okolo ohně na La Plaine pobíhají lidé, působí to jako výjev z nějaké pohanské slavnosti.

Netrvá dlouho a na náměstí přistává první granát se slzným plynem. Vzduch štípe, z očí se řinou slzy. Nasazujeme respirátory a běžíme pryč. Tmu prořezává kužel světla z houkající policejní helikoptéry nad námi.

„Mají nové granáty, všimla sis? Když bouchnou, vypadá to jako malý oranžový ohňostroj, nikdy jsem takové neviděla,“ říká mi kamarádka. Vrátit se ten večer domů není snadné. Když se konečně zdá, že policie přestala okolní ulice ostřelovat granáty se slzným plynem, rozprskne se na chodníku před námi vajíčko, které proletělo těsně kolem hlavy mé kamarádky. Jen zvedneme hlavu, rozprskne se vedle nás další vajíčko. „Jsme novinářka a fotograf,“ volá kamarád. „Vy zku*vený levičáci!“ ozve se z okna nad námi, načež nás míjí vajíčko číslo tři.

Další zákon prosazovaný Macronem, původem z dílny krajní pravice

V sobotu 24. října vyšlo do ulic napříč Francií až osm set tisíc lidí — stejný počet jako 17. října. Do marseillských ulic jich dle odborů vyšlo až osmdesát tisíc. Slzným plynem či vodními děly policie rozháněla dav nejenom v Marseille, ale i v Lyonu, Limoges či v Nantes. Tisíc lidí napříč zemí bylo zadrženo, desítky lidí zraněny, z toho dva vážně.

Vláda dál hledá cesty, jak protesty zadusit. Macron se snaží urychleně prosadit návrh zákona, podle něhož by demonstranti museli hradit škody způsobené vandalismem během pouličních protestů, a to i v případě, že je sami nezpůsobili. Návrh si pochvaluje Marine Le Penová, která upozorňuje, že jde o další vládou prosazovaný zákon z dílny krajně pravicového Národního sdružení.

V Senátu mezitím leží novela, podle níž by jakékoliv použití zbraně policií bylo automaticky považováno za oprávněné. A to navzdory skutečnosti, že petici proti přijetí novely, jíž občanská společnost přezdívá „povolení zabíjet XXL“, podepsalo 650 tisíc francouzských občanů.

Demonstrace za dostupné živobytí vedené zpravidla mladou generací se mezitím šíří do dalších zemí. Leckde čelí násilné represi, leckde demonstrace provází rabování či jiné formy takzvaného výtržnictví.

Desetitisíce rozčarovaných lidí toužících po důstojné budoucnosti pochodují městy Itálie, Řecka, Portugalska, Španělska či Albánie. V mnoha případech se jejich pochody odehrávají na místech, kde ještě nedávno lidé masově a pokojně protestovali, avšak vlády jejich požadavky nevyslyšely.