Protesty mladých lidí ve Francii, Belgii a Itálii — a brzy možná v dalších západních zemích — mají společného jmenovatele: úzkost z bezvýchodnosti.

Generace rodičů a předků dnešních mladých přivedly západní společnosti k bodu, kde se budoucnost jeví jako temné místo ohrožené klimatickými změnami, technologiemi vládnoucími nad lidmi a rozevírajícími se nůžkami mezi bohatými a zbytkem společnosti. Zabetonovaná politika v područí oligarchií zkrátka mladým nenabízí šance, jak věci změnit s využitím institucí liberálních demokracií.

Generační revolty v západních společnostech nejsou ničím neznámým, v minulosti však měly většinou nějaký program, byly poháněny touhou po změně či emancipaci menšin. Současnou revoltu zatím definuje spíše nedostatek víry, že lze něco skutečně změnit k lepšímu. Protesty se tak leckde mění v bezhlavé násilí proti symbolům stávající společnosti.

Formálně protestují různé skupiny, které se zapojily do demonstrací proti různým jevům: podfinancovanému školství, drahotě, nedostupnosti bydlení, rozevírajícím se nůžkám mezi bohatými a zbytkem společnosti, nadvládě oligarchie, globalizaci či nedostatečným reakcím politiků na klimatickou krizi i alibistickému přístupu k migraci.

Jejich požadavky by leckdo mohl povrchně odbýt jako „levicové“, jenže ve skutečnosti jsou příčiny hlubší. A bez přehánění hrozivé.

Pocit bezmoci tváří v tvář výzvám, které stojí před moderními společnostmi, generuje „tekutý hněv“, který se obrací proti celé společnosti. Ten už leckdy nemá ani konkrétní příčiny a nemůže být utlumen splněním konkrétních požadavků.

Rozpad sociálních jistot

V první fázi industriální éry hněv primárně vyrůstal z velkých sociálních nerovností raného kapitalismu a postupně si vynutil řešení v podobě sociálních reforem založených na spravedlivější distribuci společenského bohatství. Vznikly sociální státy, kapitalismus se zdál být definitivně „humanizován“.

Jenže v posledních zhruba čtyřiceti letech se sociální státy Západu začaly buď hroutit, nebo se dají financovat jen s pomocí rostoucího zadlužení. Akcelerující globalizace je dostává pod tlak „konkurence“ ze zemí, kde globálně působící firmy mohou vyrábět levněji, protože se nemusí ohlížet na nejrůznější regulace, pracovní právo a životní prostředí.

Globalizace též nabídla bohatým jedincům a korporacím nové možnosti v přesouvání kapitálu či jeho „ukrývání“ v daňových rájích. Ačkoliv svět jako celek je stále bohatší, profitují z toho tak zejména právě ti nejbohatší. Globální redistribuce bohatství ve prospěch chudších zemí a obecně ve prospěch chudších lidí je stále méně reálná.

Globální kapitalismus sice nastartoval ekonomický růst v mnoha zemích dřívějšího „třetího světa“, ve kterých tak mizí ta nejhorší chudoba, přičemž zároveň rostou počty lidí, kteří se mohou hlásit ke středním třídám. Jenže to nestačí k tomu, aby milióny lidí z chudých zemí nakonec neřešily svoje vlastní bezvýchodné podmínky migrací, která následně destabilizuje země, kam míří.

Nové technologie také raketovým tempem mění strukturu trhu práce. Umělá inteligence brzy nahradí milióny lidí bez toho, že by politické elity měly jasno, jak obrovským sociálním změnám s tím spojeným čelit. Obraz budoucnosti se mění tak rychle, že je těžké si představit byť jen její obrysy.

Zatímco po poměrně dlouhou dobu v západních společnostech platilo, že když mladý člověk získá příslušné vzdělání a dovednosti, najde odpovídající práci, která ho a jeho budoucí rodinu zabezpečí a poskytne mu určitý společenský status, dnes to pravdou není. Revoluční změny ovlivňují každého mladého člověka nejen tak, že si nemůže být jistý, že mu specializované vzdělání k něčemu bude, ale i tak, že se zmenšují jeho možnosti dosáhnout materiální úrovně svých rodičů.

S rostoucí nestabilitou na trhu práce se pojí prekarizace, která zmenšuje možnosti mladých lidí pořídit si kupříkladu hypotéku na vlastní bydlení. A omezuje možnosti založit rodinu.

Generační střet

Současnou revoltu na Západě pohání i generační střet, který má ale ve srovnání s různými generačními konflikty minulosti dosti zvláštní podobu. Zájmy relativně dobře sociálně zabezpečených starších generací v západních zemích, které profitovaly ze sociálních států, jsou často v přímém rozporu s tím, co by mohlo pomoci mladým.

Generace starších lidí na Západě, která ke svým sociálním vymoženostem přišla i zásluhou levicového progresivismu, se dnes paradoxně stává palivem nacionálního konzervativismu. Stále více ji jsou schopní s pomocí vyvolávání strachu a nabízení jednoduchých řešení na její ochranu ovlivnit nejrůznější populisté.

Starší lidé v prudce se měnícím světě trpí vlastními úzkostmi. Nejsou ve světě moderních technologií „doma“ tak jako mladší lidé, či z nich mají přímo strach. Strach mnohým navíc nahánějí i nové formy emancipačních hnutí, které mění zavedené normy ve fungování společnosti.

Jak jsme se přesvědčili během brexitu, byly to zejména starší generace Britů, které uvěřily, že nejlepším řešením problémů, kterým Velká Británie čelí, je uzavřít se za národními hranicemi. A že bez Evropské unie bude možné navázat na dřívější imperiální slávu země. Ignorovali přitom varování, že svým rozhodnutím ničí budoucnost svých dětí.

Když ve Francii vláda navrhne zpružnění systému sociálního zabezpečení nebo pozdější odchod do důchodu, zvedne se ve společnosti odpor, jehož motorem jsou paradoxně právě starší lidé a lidé ve středním věku. Nejlepší dle nich bude, když věci zůstanou, jak jsou. S rostoucím zadlužením nebo potenciálně katastrofickými dopady klimatických změn ať si poradí nastupující generace.

Jako by tím posledním, v co mohou starší generace v prudce se měnícím světě ještě doufat, bylo dožití v relativním bezpečí. Politici, zejména ti populističtí, sílící úzkosti a touhy po bezpečí jen využívají.

Když se musí kupříkladu francouzská vláda rozhodnout mezi nároky starších generací zvyklých na svoje sociální jistoty, a požadavky mladých na více peněz pro vzdělávací systém, vyhrají ti starší a „zavedení“. Je jich totiž více.

Politici v západních zemích by samozřejmě nemuseli nezbytně volit mezi nároky mladších a starších generací. Dost peněz pro uspokojení nároků různých segmentů společnosti by mohli získat třeba vyšším zdaněním nejbohatších a nadnárodních korporací. Jenže politický systém západních zemí je zabetonován do podoby, v níž už delší dobu funguje v symbióze se stále mocnějšími oligarchickými strukturami.

Ty argumentují, že vyšší zdanění odláká zahraniční investice. Nebo rovnou hrozí odchodem svých firem do levnějších destinací. Hrají také stále více klíčovou roli v tom, kdo bude mít kolik peněz na volby. A s pomocí vlastnictví sociálních síti a vlivných médií mohou ve prospěch toho, co chtějí, účinně ovlivňovat veřejné mínění.

Mladší generace jsou tak dnes chyceny v pasti. Politický establishment spoléhající především na podporu stále více konzervativních generací starších lidí, kteří se bojí změn, nevytváří pro mladé nové příležitosti. Tentýž politický establishment, jak už bylo řečeno, je úzce spojen s oligarchickými strukturami, které nemají zájem na rovnoměrnější distribuci bohatství.

Ve vztahu ke generačnímu střetu, který pohánějí rozdílné úzkosti mladších a starších lidí, lze najít i určitý paradox: mladší lidé sice rozumí lépe než ti starší novým technologiím, a nepociťují ve vztahu k nim úzkost, jenže právě oni budou muset nakonec čelit velkým sociálním dopadům vyvolaným nástupem právě těchto technologií. O apokalyptických předpovědích, které se váží k nekontrolovanému rozvoji AI, ani nemluvě.

Bezvýchodnost

Není tedy překvapivé, že nemalou část mladé generace dnes svírá pocit bezvýchodnosti. Mladí lidé vědí, že právě oni budou čelit nejhorším dopadům klimatických změn, které způsobila industriální činnost jejich předků, včetně generace jejich rodičů. A státy, v nichž žijí, jsou obtěžkány rostoucími dluhy.

Politici nejsou schopní řešit výzvy spojené s globalizací, jako jsou masová migrace a rostoucí nerovnosti. Často nikoliv proto, že by nechtěli, ale proto, že nevědí jak, protože výzvy globální povahy se už nedají řešit politickými prostředky národních států. Nůžky mezi ekonomickou a finanční globalizací na jedné straně a politickým rozhodování zamrzlým na úrovni národních států, na straně druhé, se přitom dál rozevírají.

Rozvoj nových technologií, včetně AI, vytvořil globálně operující technooligarchii, která nemá zájem na přežití liberální demokracie. Její čelní představitelé se otevřeně hlásí k fašismu.

Zároveň někteří neskrývají, že technologie, které vyvíjejí, nemají pod kontrolou. Jinými slovy: lidstvo nikdy nebylo tak blízko svému sebezničení. Pokud ho nezahubí klimatické změny, může — jak připouštějí samotní představitelé firem na poli AI — jeho existenci ukončit umělá inteligence.

Mnozí představitelé tradičního politického establishmentu odsuzují útoky na majetek a instituce státu během protestů ve Francii a Itálii jako anarchismus. Jenže o anarchismus, což je ideologie apriori neuznávající autority, nejde.

Jde o projevy bezmoci. Mladým lidem lze stokrát připomínat, že ničením budov a dalších materiálních statků si nejen nijak nepomohou, ale působením velkých materiálních škod zmenšují šance, že jejich vlády budou mít dost prostředků, aby vyslyšely jejich ekonomické požadavky.

Jenže lidé, kteří mají pocit, že nemají budoucnost, na takové argumenty nemusí nutně slyšet. Jejich tekutý hněv se obrací proti samotné společnosti, v níž žijí.

Někteří se nakonec nechají zlákat slogany krajní pravice a populistů, že bezvýchodnou situaci vyřeší s pomocí zavírání hranic, vyhánění migrantů a obnovením starých dobrých tradic. Brzy ale i oni zjistí, že populisté žádná řešení nemají, jen je připraví o část svobody, která jim ještě zbyla.

Zlomový bod

Stojíme ve zlomovém bodě. Lidská civilizace funguje globálně ve svých různých aspektech, ale její společenský rozum na globální správu nestačí a táhne ji opačným směrem. Výsledkem může být globální katastrofa. I většina starších lidí to tuší, ale nechce se tím zabývat.

Chtějí dožít v relativním bezpečí, na jakémsi ostrovu klidu v rozbouřených vodách, kterým stále méně rozumějí. Což posiluje růst populistických hnutí, která slibují, že za národními hranicemi takové ostrovy bezpečí a jistot vytvoří.

Mladí lidé to vše — často jen podvědomě — cítí silněji. Revoltují sice zdánlivě proti různým konkrétním selháním a patologiím moderních společností, ale ve skutečnosti je stále více pohání úzkost z bezvýchodnosti.

Na obzoru však bohužel zatím není žádné zásadní řešení. Liberální demokracie jako mechanismus pro hledání takových řešení se coby těžkopádný, a často i korupcí prolezlý systém, do jisté míry přežila. A řešení nenabízejí ani autoritáři. Globální politická správa, která by dokázala některé z hromadících se problémů překonat s pomocí globálně platících pravidel hry a regulací, není na obzoru.

Nejnadšenější zastánci technologického a vědeckého pokroku slibují, že nakupené problémy za člověka nakonec vyřeší umělá inteligence a další technologie. Nedá se ovšem vyloučit, že umělá inteligence se spíše obrátí proti lidstvu.

Mladí lidé mají tedy před sebou budoucnost, která se jeví dosti nepřátelsky. A jejich možnosti to změnit jsou v současných společnostech dosti omezené.

Nedá se ovšem vyloučit, že ze zdánlivě destruktivního kvasu, jak se to stalo v historii už několikrát, se nakonec vynoří alternativy v podobě nových forem občanské společnosti a inovativních politických projektů. Jen se zatím dají jen těžko dohlédnout.