Jen málokdo u nás rozumí útrobám českého státu tak dobře jako sociolog Daniel Prokop. Ve své nové knize Spravedlivý růst, kterou v červnu vydalo nakladatelství Host, navazuje na předchozí titul Slepé skvrny a znovu rozkrývá strukturální nespravedlnosti české společnosti.

Stejně jako v první knize i nyní autor popisuje Českou republiku jako stagnující zemi. Za sedmatřicet let od demokratické revoluce jsme si podle něj vybudovali stát, který udržuje řadu „drahých nespravedlností“. Bohatí bohatnou, chudí chudnou. Stát daní práci, zejména tu nízkopříjmovou, velké majetky předávané dědictvím nebo zisky z kapitálových trhů ale nechává takřka nezdaněné.

Děti z chudších poměrů se jen obtížně dostávají k dobrému vzdělání. V regionech chybějí kvalitní veřejné služby od dopravy přes školství po zdravotnictví. Přísná legislativa vytlačuje celé skupiny obyvatel z trhu práce do vykořisťujícího švarcsystému. A řada mladých lidí si nemůže dovolit důstojné bydlení.

Prokop ale nezůstává jen u analýzy. Kniha je zároveň souborem podrobně rozpracovaných reforem. Autor navrhuje nižší zdanění nízkopříjmové práce, zvýšení či zavedení daně z nemovitostí, z dědictví a z prodeje akcií, posílení prevence ve zdravotnictví nebo podporu všeobecného vzdělávání.

Podle svých vlastních slov nepřichází s žádnými kdovíjak revolučními návrhy. Tyto parametrické změny by ale přispěly k tomu, co považuje za konečný cíl: ke „spravedlivému růstu“, který přinese „prosperitu pro všechny“.

Jenomže co když mocenská elita nic napravovat nechce?

V tom spočívá nejproblematičtější bod Prokopovy knihy. Prokopova vize je smířlivá a mírná. Předpokládá svět bez mocenské elity, jejímž prvořadým cílem je hájit svá privilegia, svět bez mocenských hierarchií — jinými slovy, svět, ve kterém nehraje roli, zda je někdo nočním hlídačem, důchodkyní, zdravotní sestrou, specialistou na IT, uhlobaronem nebo technologickým magnátem; vždy stačí jen pár reforem výhodných pro všechny a všichni budou žít v mnohem radostnější zemi.

Absurditu takové představy odhalí prostá otázka: pokud se všichni společně můžeme dobrat světlých zítřků a cenou jsou jen parametrické reformy, proč už se dávno nestaly? Na tuto otázku ovšem Daniel Prokop odpověď nemá, a to je nakonec největší limit jeho knihy. Pod záplavou dat a „parametrických“ návrhů se mu ztrácí to, co je v politice klíčové: kdo drží moc a jak ji uplatňuje.

Sám přitom v knize líčí, jak s reformami opakovaně naráží u politiků. Prokopův výklad sleduje u každého tématu stejný postup: Prokop sesbírá a zanalyzuje data, nabídne čtenáři rozbor konkrétních strukturálních chyb českého státu a nastíní možné reformy.

Nakonec ale vždy přijde příběh o tom, jak s tím vším nepochodil u politiků. Ať už za vlády Andreje Babiše, nebo za vlády Petra Fialy, vládnoucí politici jeho návrhy vždy odmítli.

Prokop to svaluje na nedostatek odvahy u politiků a na neznalost voličů. Jen málokdo u nás podle něj rozumí daňovému systému a rozezná HDP od DPH. Většina lidí nemá tušení o skutečné míře nerovností a leckdo stále považuje za největší výdajovou položku státu platy úředníků. Pro politiky je pak podle Prokopa složité vysvětlovat nutnost reforem a místo riskování raději udržují zahnívající status quo.

Práce Daniela Prokopa i jeho týmu analytiků kolem PAQ Research vetknutá do knihy Spravedlivý růst tak možná částečně mění názory veřejnosti a rozhodně v novinářském mainstreamu nabourává mnohá neoliberální dogmata. To Prokopovi a jeho týmu nelze odepřít.

Prokopova „taktika“ spočívající v „přesvědčování“ politiků je ale přinejmenším naivní. Strukturální problémy České republiky totiž nevznikly nešťastnou náhodou, chybou z nevědomosti nebo nedostatkem odvahy ke změně. Jde o zcela záměrný stav, který mocenská elita v České republice cíleně udržuje.

Budeme zase makat

Po pádu sovětského bloku jsme se začlenili do světové tržní ekonomiky a postupně přijali roli jakési semiperiferie. Nevyrábíme zde ty nejsofistikovanější technologie, nemáme nejlepší služby, ale ani nespoléháme pouze na těžbu surovin nebo základní průmyslové úkony, stojíme zkrátka někde na středním stupni v globálním ekonomickém řetězci.

Evropskému, především německému, kapitálu nabízíme zejména levnou a poddajnou pracovní sílu; Češi moc nestávkují, nežádají vyšší platy, i když by na ně měli nárok. Zároveň jsme pro globální kapitál levným a nenáročným trhem, ať jde o potraviny, které tu prodávají převáženě německé, nizozemské nebo britské nadnárodní koncerny, nebo o většinu spotřebičů, oblečení či digitálních služeb. Ekonomické příležitosti, které zde nevyužil zahraniční kapitál, zaplňují čím dál mocnější domácí oligarchické struktury; energii dodává kromě ČEZu Tykačův Sev.en nebo EPH Daniela Křetínského, zemědělství kontroluje skupina agrobaronů.

K tomu přibývají pracující, jimž výplata nepokryje ani základní rozpočet domácnosti. Mezitím nikdo neřeší, jak korporace dobývají rentu z kritické infrastruktury a služeb od vodáren přes energetiku až po zdravotnictví a jak zahraniční korporace ždímají prostředky ze středních a nižších tříd na oligopolizovaném trhu s potravinami.

Panuje tu kultura přísnosti vůči chudým a okázalého obdivu k bohatství vzešlému z loupeživé privatizace, která tu v devadesátých letech minulého století proběhla. To všechno nejsou chyby v jinak fungujícím systému ani nechtěné přešlapy, které by šlo napravit parametrickými změnami. Je to naopak důkaz toho, že vše funguje, jak má… periferie plní svou roli.

Proč jsme to dávno nezměnili? Dobře to ukazuje každoroční debata o státním rozpočtu. Rozhodující část českých médií vlastní nebo jinak ovládají čeští oligarchové a ti si pokaždé dokážou pohlídat, aby debatu opanovalo strašení „řeckým scénářem“ a „projídáním budoucnosti našich dětí“. Jakmile vláda zveřejní první obrysy rozpočtu, rozběhne se neoliberální orloj.

Jako vyřezávaní svatí se v něm střídají mluvící hlavy z konzultačních společností, analytici velkých bank a ekonomičtí novináři z médií Pavla Tykače, Daniela Křetínského, Marka Španěla nebo Iva Lukačoviče a hlásají, že státní bankrot je za dveřmi. Přitom jejich teze jsou zcela odtržené od ekonomické reality a jejich jediným účelem je hájit privilegia svých zaměstnavatelů.

Ve skutečnosti je český stát ve srovnání se sousedy málo zadlužený a celkově minimalistický. Má nízké příjmy a podobně nízké výdaje. Ty ale vůči příjmům stále rostou. Nízkopříjmové zaměstnance a obecně chudší část společnosti daníme víc, nejbohatší naopak platí méně. Kdybychom kapitálové toky, nadměrné příjmy, dědictví a nemovitosti zdaňovali jako průměrná evropská země, měli bychom podle hrubého odhadu takřka vyrovnaný rozpočet.

Česká veřejná debata tedy není vyšinutá kvůli obecné neznalosti, jak se domnívá Daniel Prokop. Je výsledkem strukturálně pokřiveného mediálního prostředí, která zvýhodňuje nejmocnější a nejbohatší lidi v zemi: právě z nich se také rekrutuje většina vlastníků českých médií. Svou roli hraje i prostý fakt, že nám periferní postavení zajišťuje jakous takous míru blahobytu, ale zároveň nám nedovoluje budovat spravedlivější společnost.

Daniel Prokop to musí vědět, přesto spoléhá na mírnost a podle všeho doufá, že jednou ty ódéesáky přeci jen přesvědčí. Ostatně v obhajobě „spravedlivého růstu“ neváhá Prokop sáhnout ani k Ronaldu Reaganovi, jehož neoliberální politika zavedla nejen Spojené státy, ale i svět do sebedestruktivního víru financializace a fundamentalismu volného trhu, jehož výsledkem je brutální nárůst globálních nerovností, primát majetku nad prací a také klimatický rozvrat.

Prokopova zkušenost tak ukazuje, k čemu vede setkání liberálního technokrata s politikou ovládanou kapitálem. Nepříjemná data se ignorují, potřebné reformy se neprovádějí a strukturální problémy narůstají. Není to důsledek neznalosti, liknavosti nebo absence odvahy. Všechno ve skutečnosti funguje tak, jak má, protože celý systém je takto záměrně nastavený.

Spravedlivý růst: vize pro svět, který skončil

„Jen peníze k úspěchu a prosperitě nestačí — musíme žít spolu,“ píše Prokop. Proti tomu se dá jen těžko něco namítnout. Svou vizi ale přináší do světa, v němž bohatí čím dál surověji dokazují, že chtějí cokoli, jen ne „žít spolu“. Každý další spálený barel ropy nebo tuna uhlí, každý další investiční byt postavený developery, každé další ovládnuté médium dokládá, že bohatí vyhlásili zbytku společnosti třídní válku.

Svět, pro který Daniel Prokop svou vizi navrhl, už zkrátka neexistuje. Napříště nepůjde o to, kdo získá jaký díl z nově vytvořeného bohatství. Půjde o to, zda bohatství rozdělíme tak, aby všem zajistilo důstojný život v dostatku, nebo zda bude dál posilovat destruktivní třídu oligarchů a velkého kapitálu.

Ultrabohatí lidé to ostatně sami velmi dobře vědí. Ne nadarmo představitelé amerických technologických korporací jednotně vzdali hold Donaldu Trumpovi po jeho návratu do Bílého domu, a to navzdory tomu, že se o čtyři roky dříve pokusil o puč. Není náhoda ani to, že lídryně sílící Alternativy pro Německo Alice Weidelová dříve pracovala pro velké banky a těší se okázalé podpoře nejbohatšího muže na planetě Elona Muska. Liberální řád už nedokáže zajistit kapitálu dostatečnou návratnost, a bohatí proto přecházejí na stranu krajní pravice.

Odpověď na sílící krajní pravici a na to, jak zjevně tíhne k fašismu, v technokratických návrzích prosperity pro všechny nenajdeme. Pokud chceme v České republice přežít klimatický rozvrat a globální soupeření mocností s alespoň důstojnou životní úrovní, neobejde se to bez konce hnědouhelného byznysu Pavla Tykače, bez rozbití oligopolu potravinářských koncernů, bez pozemkové reformy, která rozbije majetkoprávní strukturu českých agrobaronů, a bez mnoha dalších kroků, které jdou daleko za možnosti „parametrických reforem“.

Prosperita české společnosti a prosperita — například — Tykačovy firmy Sev.en jsou v příkrém rozporu. Buď tu bude jedno, nebo druhé.

Nakonec se to ukazuje i v hlubších rozporech uvnitř Prokopovy vize. Například v reformě penzijního systému volá Prokop po větší roli penzijních fondů. Ty přitom spravují především soukromé banky, v některých zemích, jako třeba ve Švédsku, pak fondy spravuje stát.

Ať penzijní fondy spravuje kdokoliv, nejčastější investicí jsou nejrůznější státní dluhopisy, ale i velké nemovitostní projekty, energetická infrastruktura, dálnice, letiště. Ty nejúspěšnější penzijní fondy, do kterých Prokop vkládá naděje na důstojnější důchody, jsou tak motorem financializace všude po světě; bytová krize, spalování fosilních paliv, digitální závod ke dnu, to vše pohání kapitál penzistů z Kanady, Švédska, Německa a dalších bohatých zemí. Prokopův návrh penzijní reformy je zkrátka v přímém rozporu s jeho velkou vizí spravedlivého růstu.

Organizovat moc za antifašistickou ekonomiku

Jiný přístup nabízí německá ekonomka Isabella M. Weberová. Nevolá po reformách „výhodných pro všechny“, ale po antifašistické hospodářské politice. Nesnaží se líbivými frázemi o „prosperitě pro všechny“ zakrýt konflikt mezi kapitálem a společností rostoucí nejen v demokratických společnostech Evropy, ale také přichází s politikou, která konečně umožní společnosti bránit demokracii.

Středobodem jsou pro Weberovou lidské potřeby a snaha je naplnit. Nečeká, až je jaksi mimochodem uspokojí obecný spravedlivý růst. Její program tvoří veřejné investice, deprivatizace a zespolečenštění bydlení a kritické infrastruktury. Součástí jsou i daně z nadměrného bohatství a z kapitálových toků, tedy daňové návrhy, po kterých v umírněné podobě volá i Prokop.

Weberová přitom není sama. O neudržitelnosti současného statu quo sázejícího rétoricky na růst, ale v realitě vedoucího ke stále větší koncentraci bohatství, a tedy i moci, zužujícího se okruhu lidí mluví stále víc ekonomů.

V zoligarchizované české debatě tak může Daniel Prokop se svou vizí spravedlivého růstu působit jako radikální levičák. Ve skutečnosti je zejména v návrzích na reformu rozpočtu přinejmenším opatrný, nemluvě o tom, že přitakává financializaci důchodového systému, což je opatření, které by současný stav reálně zhoršilo, neboť, jak mnohokrát doložil Vladimír Špidla, český průběžný důchodový systém je funkční, spravedlivý a efektivní.

Prokopova kniha tak svou stěžejní slabinou poukazuje na něco zcela zásadního, byť bezděčně: politiku nelze dělat bez moci. Pro politiku, která usiluje o spravedlivější uspořádání společnosti, to platí dvojnásob.

Spravedlivější společnost si lidé vždy museli vybojovat. Relativně kvalitní veřejné služby, které v České republice máme, byť už ne všude, jsou pozůstatkem dávných bojů hnutí pracujících. Žijeme v době frontálního útoku na vše, co od rakouské monarchie přes první republiku až po komunistickou diktaturu vybojovala a vybudovala dělnická hnutí, bytová a spotřební družstva i socialistické strany.

Každá městská tramvaj, státní železnice, průběžný důchodový systém i veřejné zdravotnictví i práce se slušným sociálním a zdravotním pojištěním jsou výdobytky, za které v minulosti statisíce lidí protestovaly, stávkovaly, a dokonce se nechaly zavírat a střílet. Bylo by bláhové čekat, že je dnes udržíme jen tím, že skupina expertů technokraticky navrhne „spravedlivé“ parametrické reformy.

O to víc osvěžující je vidět, že organizování masových hnutí za sociální spravedlnost nese plody i dnes. Přední tváře odporu proti krajní pravici, od newyorského starosty Zohrana Mamdaniho po lídryni berlínské Levice Elif Eralpovou, získávají politickou moc právě proto, že se opírají o organizace s desítkami tisíc členů.

Die Linke by v Berlíně nikdy nemohla zvítězit ve volbách, kdyby zároveň masově nezískávala nové členy. Mamdaniho úspěch zase stojí na organizační práci Demokratických socialistů Ameriky. Jejich cílem není jen vyhrávat volby, ale také organizovat pracující, aby si sami zlepšili podmínky na pracovištích, a nájemníky, aby uhájili svá práva vůči pronajímatelům.

Není divu, že mocní této země o rady Daniela Prokopa nestáli. Spravedlnost totiž nepřichází s grafy, ale teprve se společenskou silou, která se na jejich základě zorganizuje.