„Ušetřené peníze z takzvaných sukcesních rekultivací v hnědouhelných lomech ČSA a Vršany na Mostecku, tedy z obnovení narušené krajiny přírodou bez zásahu člověka, patří těžební společnosti Sev.en Česká energie, nikoli státu nebo okolním obcím,“ řekla ČTK mluvčí firmy.

Odpověď, s níž mluvčí přispěchala v reakci na vyjádření ekologických organizací, že ušetřené peníze mají směřovat okolním obcím, v zásadě shrnuje postoj majitele hnědouhelné firmy Sev.en miliardáře Pavla Tykače ke spravedlivé transformaci na Mostecku. Peníze jsou Tykačovy a buď ho obce budou prosit, aby jim z nich něco dal, nebo si je nechá všechny pro sebe.

Co na tom, že existuje smlouva o smlouvě budoucí mezi státem a Sev.en o tom, že peníze dostanou skrze Státní fond životního prostředí čtyři obce, jejichž území povrchová těžba zničila? Peníze jsou Tykačovy. Co na tom, že úspora vznikla jen díky tomu, že stát skrze Český báňský úřad umožnil část území po těžbě ponechat přírodnímu vývoji a skrze Agenturu ochrany přírody a krajiny se ujal správy území? Peníze jsou Tykačovy.

Peníze zadarmo

Spor o ušetřené peníze se táhne již dlouho. Plán ponechat část území velkolomu bez sanace a rekultivace vznikl již za ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO). A je to dobrý plán. Přírodní obnova území je nejen levnější, ale také velmi přínosná z hlediska ochrany přírody. Vědecká komunita spolu s veřejností budou moci sledovat fascinující představení, kdy příroda znovu osidluje zdevastované území lomů a unikátní podmínky dají prostor jedinečným druhům a přírodním procesům.

Báňský úřad povolil Sev.enu změnu — nemusí dělat drahou rekultivaci, ale mohou ušetřit tím, že přírodu nechají, aby „rekultivaci“ udělala sama. Ušetřené peníze pak měl Sev.en převést na účet Státního fondu životního prostředí, ze kterého by mohly čerpat obce, jež vedle lomu trpěly. Zároveň za ministra Petra Hladíka (KDU-ČSL) byla na dané části území vyhlášena Národní přírodní památka Lom ČSA. Během toho se rozběhla i jednání s těžební firmou o realizaci zmíněného převodu ušetřených peněz na Státní fond životního prostředí.

A zde nastal zádrhel. Tykačovi manažeři přišli s tím, že samotnou sukcesní rekultivací se ušetřilo jen půl miliardy, a že tedy příspěvek obcím bude spočítán jen z této částky. Od této částky se navíc má odečíst cena pozemků, které těžaři předají státu. To bylo od začátku domluveno. Pavel Tykač byl však opět kreativní a chce od státu 155 milionů korun za předání 77,5 hektarů zdevastovaných pozemků.

Částka přes dva miliony korun za hektar je přitom sedmnáctkrát vyšší, než kolik stály nedávno prodané pozemky pro jiné chráněné území nedaleko od velkolomu ČSA. Přemrštěnost ceny potvrdil i posudek, který si nechala vypracovat Agentura ochrany přírody a krajiny. Reálná cena je pět milionů korun. Než se však mohl spor vyřešit, došlo k povolební výměně ministrů a resort převzali Tykačem sponzorovaní Motoristé sobě. Ani Petr Macinka, ani Igor Červený se od té doby k věci nijak veřejně nevyjádřili.

Proti oligarchii

Z uhelné hry přitom odejde Tykač posílen bez ohledu na to, zda aktuální přetahovanou vyhraje on, nebo stát. Debata o tom, zda obcím přenechá celou miliardu, nebo jen polovinu, je ve skutečnosti jen dohadováním o zbytky po hostině. Jak už jsem popsal v komentáři pro Deník Referendum před sedmi lety, majitel nástupnických firem původně státní Mostecké uhelné společnosti odčerpal do své mateřské firmy v daňovém ráji mezi lety 2009 až 2017 dividendy ve výši 22 miliard korun.

Státu za stejnou dobu poslal na poplatcích za hnědé uhlí, které je ze zákona majetkem státu, jen 800 milionů. Poplatky totiž byly extrémně nízké, jen 1,5 procenta tržní ceny. Kdyby byly zvýšeny na 10 procent (což je ze zákona horní hranice), připadlo by státu za jeho majetek o 15 miliard více. Pro Pavla Tykače by to přitom byl stále dobrý byznys — 7 miliard za devět let není žádná almužna.

Celý spor o peníze z rekultivací je proto nutné číst spíše jako další kapitolu příběhu o posilování vlivu oligarchů a bohužel i postupné normalizaci tohoto stavu. Měl by však být hlavně výzvou k tomu, abychom se tomuto příběhu vzepřeli. Pavel Tykač si coby majitel těžebních firem přišel na desítky miliard jen díky nízkým těžebním poplatkům za státem vlastněné uhlí. Proto je krajně sobecké, že se snaží ukrojit si stovky milionů z peněz ušetřených jen díky tomu, že mu stát povolil rekultivovat levněji.

Vyjádření zástupců jeho firem je nutné vnímat jako součást nátlaku na obce a stát, aby mu nechaly polovinu z ušetřené miliardy. A ač ekologické organizace podporují sukcesní rekultivace z hlediska ochrany přírody, zároveň trvají na tom, že spravedlivé a správné řešení je poskytnout všechny ušetřené peníze obcím. Nejen kvůli tomu, že mohou vzniknout přínosné projekty pro místní občany a občanky, ale i kvůli tomu, že Pavel Tykač musí dostat jasnou stopku a upozornění, že Mostecko není jeho majetek.