Tiranská ulice George W. Bushe vypadá jako po podivné bitvě. Cestu blokují haldy odpadků, všude jsou fleky od rozbitých vajíček, rajčat, prázdné plastové lahve a růžové kusy poničených polystyrenových plameňáků. Ulici blokují desítky policistů s helmami a plynovými maskami u pasu. Naproti nim stojí o něco menší množství lidí s albánskými vlajkami, někteří z nich mají šátkem zahalené obličeje.

Když kolem projíždí černé auto se zatmavenými skly, asi desítka mužů za ním se vydává a házejí po něm vajíčka. Po chvilce se opačným směrem vrací několik uniformovaných policistů a jeden neuniformovaný.

Vlečou postaršího muže k policejním dodávkám. Policisté zátarasu nakonec uvolňují a odcházejí do blízkého parku. Protestující na ně přitom křičí: „Policia e krimit!“ — Policie jsou kriminálníci. Procházím kolem ženy, která z křiku přechází do pláče.

Do Albánie jsem přiletěla teprve před hodinou a na nečekaný protest jsem narazila cestou do hotelu. Vyptávám se kolemjdoucích, co přesně se stalo, ale emoce jsou vypjaté a nikdo se se mnou moc nechce zdržovat.

Až později na pokoji si z online videí začínám skládat přesnější obrázek. Protest se dnes výjimečně odehrával už během dne, a ne až večer, jak je tu obvyklé. U budovy parlamentu účastníci házeli vajíčka na projíždějící auta poslanců, ale střetli se přitom s policií, která použila slzný plyn, pepřové spreje a vodní děla.

Videa a fotky ukazují, jak si protestující lijí vodu z lahví do očí, někteří z nich mají rudě zbarvenou kůži. Po několika dnech se od dobrovolníka poskytujícího první pomoc dozvídám, že světle modrá tekutina rozlitá po ulici, viditelná na videích, pocházela z vodních děl a způsobovala podráždění pokožky. Dvaatřicet lidí bylo policií zadrženo a předvedeno na stanici.

Nejskvělejší věc, která se v Evropě stane za hodně dlouhou dobu

Ještě tentýž večer se protestující scházejí na každovečerní demonstraci před úřadem albánského premiéra Ediho Ramy. Mám tam domluvenou schůzku s umělkyní a jednou z koordinátorek protestů Fatmou Pajou.

Když ji v davu několika tisíc lidí najdu, ochraptěle mě prosí, jestli bychom si mohly důkladněji promluvit až zítra. „Byl to pro nás hrozně dlouhý den. Policie zatkla mou sestru Elsu. Ale už ji propustili,“ kvapně vysvětluje. „Ani nic nedělala. Prostě stála a ptala se policie, proč je nenechá projít. Byla tam ve skupince a drželi plameňáky. Ostatní lidi policajti projít nechali,“ líčí.

Právě zacházení s protestujícími bylo jedním ze spouštěčů současných protestů a důvodem, proč se lidé v ulicích scházejí večer co večer už skoro dva měsíce. Na konci května Albánií prolétlo virální video, kde soukromá bezpečnostní služba po zemi vleče muže, zatímco přítomná policie jen přihlíží.

Chaotická scéna se odehrává u ostnatého plotu, který během letošního jara developerská společnost Zvërnec South Adriatic Development sh.p.k. budující luxusní turistický resort vztyčila uprostřed chráněné oblasti Vjosa-Narta. Ten zamezil přístup do oblasti provozovatelům několika restaurací, rybářům, místním obyvatelům, turistům i živočichům.

Během několika týdnů stavební firma uvnitř oplocené plochy vykácela borovicové lesy, buldozery narušila chráněné písečné duny a mezi nimi vysypala novou kamenitou cestu vhodnější pro pohyb těžké techniky. Místní obyvatelé obstarávající si obživu právě v této oblasti byli společně s ekologickou organizací PPNEA mezi prvními, kdo u ostnatého plotu protestoval.

Mezinárodní pozornost si případ ale zajistil zejména díky jménům zaštiťujícím plánovaný projekt: dcery Donalda Trumpa Ivanky Trump a jejího muže, amerického vyjednavače a realitního magnáta Jareda Kushnera. Jeho investiční plány předpokládají vybudování komplexu luxusních turistických rezortů na pásu pobřeží, oddělujícím Jadranské moře od laguny Narty, a na nedalekém ostrově Sazan.

Zatímco albánská vláda uvedla, že v březnu 2026 projektanti představili nové, zrevidované plány, veřejně dohledatelná je pouze předběžná vizualizace z roku 2024 zveřejněná Kushnerem a uniklý provizorní dokument z roku 2025. Kushnerův příspěvek na sociálních sítích ukazuje futuristické budovy kopírující tvary původních dun, desítky bazénů a menších budov rozesetých na pobřežním pásu mezi mořem a lagunou nebo prosklené obyvatelné kapsule zavěšené na skalnatých útesech.

Sám albánský premiér Edi Rama pro britskou stanici Channel 4 na konci července uvedl, že turistický komplex bude „jedna z nejskvělejších věcí, které se v Evropě stanou za hodně dlouhou dobu“ a jeho finální podoba nebude tím, „co si lidé představují“. Hodnocení vlivů na životní prostředí nicméně zatím neskončilo navzdory tomu, že přípravné terénní práce začaly už letos v květnu.

Obava o dopady na místní ekosystém a jeho cennou faunu i floru, včetně druhů, jako jsou plameňáci, mořské želvy či tuleni středomořští, se promítla do názvu i podoby současných protestů: plameňáková revoluce.

Krása zachrání svět

„Krása zachrání svět,“ cituje Dostojevského Fatos Luboňa. „Ta oblast je nádherná, panenská, a patří nám všem. A najednou se objevili lidé, kteří ji chtějí jenom pro sebe,“ popisuje, proč ekologické obavy zmobilizovaly široké vrstvy albánské společnosti.

Elegantního sedmdesátníka a jeho manželku potkávám na Bulevardi Dëshmorët e Kombit, třídě Mučedníků národa, přímo naproti úřadu premiéra. Původně jsem pár zastavila kvůli fotce — oba na sobě mají malý symbol plameňáků.

Slovo dalo slovo, a tak se postupně dozvídám, že Fatos je novinář, spisovatel a bývalý politický vězeň. V komunistickém vězení strávil sedmnáct let.

Projekt turistického komplexu a násilí soukromé bezpečnostní služby zachycené ve virálním videu jsou podle něj ale jen část důvodů, proč se Albánci vydali do ulic. „Rozkrádání státu se děje už dlouhou dobu, ale predátoři mají čím dál větší hlad,“ říká zasmušile. Nenaplněná ekonomická a demokratická transformace stojí podle něj v základu dlouhodobé frustrace, která teď vyústila v jedny z největších protestů od pádu komunistického režimu v roce 1991.

Frustrace, ale i odhodlání jsou očividné. I po skoro dvou měsících se před premiérovým úřadem scházejí večer co večer tisíce lidí. Na největší protesty v červnu jich podle některých odhadů přišlo až čtvrt milionu.

Scénář je každý den stejný. Okolo sedmé večer se menší skupina schází pod sochou legendárního albánského vůdce Skanderbega. Za skandování hesel pak s albánskými vlajkami pochoduje necelý kilometr před úřad premiéra, kde už čeká řečnický stupínek, mikrofon a několik plastových židlí. Každé shromáždění začíná albánskou státní hymnou.

U autobusové zastávky opodál se v tu stejnou dobu potkávají protestující s plameňáky a pochodovými bubny, jiní zase rozprostírají dlouhé role hnědého papíru a rozdávají pastelky dětem. O pár metrů dál jiná skupinka chystá počítač a projektor, který během večera v reálném čase ukazuje server na Discordu. Protestující sem mohou pomocí QR kódu posílat svoje vzkazy.

U mikrofonu se střídají lidé různých věků, ženy i muži. Slovo prý dostane každý, kdo chce — kromě poslanců. Vystupující občas zmíní projekt Jareda Kushnera, především se ale soustředí na dlouhodobé problémy v řízení země.

Mluví o nefunkčním zdravotnictví, praní špinavých peněz ve stavebnictví, korupci, nedostatečném sociálním zabezpečení skupin jako důchodci nebo lidé s postižením, ale také o konkrétních odsouzeníhodných krocích vlády, jakým byla například demolice budovy albánského národního divadla během covidového lockdownu.

„Jsem tady od druhého dne protestů, každý den. A zůstanu až do konce,“ říká hrdě Agron Jemini, drobný, ale svalnatý muž, kterého na protestech vidím každý večer. Oslovil mě sám, jestli s ním chci udělat interview. „Je docela náročné to zkombinovat s osobním životem. Do práce odcházím v pět ráno, většinou se vyspím jenom čtyři nebo pět hodin,“ svěřuje se mi prostřednictvím mladého muže, kterého požádal o pomoc s tlumočením naší konverzace.

Agron se stal jednou z oblíbených tváří protestů. Se svou obrovskou albánskou vlajkou, kterou mává klidně i několik hodin v kuse, je nezaměnitelný. Ostatní o něm hovoří jako o „djali i flamurit“, chlapíkovi s vlajkou. Živí se rozvážením vody po Tiraně a na protestech je hlavně kvůli nízkému důchodu svého otce, s nímž bydlí. S Agronovým platem a otcovou penzí ve výši 120 eur měsíčně dvoučlenná domácnost sotva vyjde.

Lidí s postupem večera přibývá. Někteří se baví s přáteli, jiní pochodují okolo shromáždění se skupinou plameňáků, spousta z nich pozorně poslouchá každý projev. „Lidi si prostě vezmou mikrofon a začnou mluvit, je to jak skupinová terapie. Někdo chodí k terapeutovi jednou za týden. Tahle je intenzivní,“ směje se třicetiletá aktivistka Ina.

Přibližně o půl desáté projevy končí a teď už mnohatisícový dav vydává na hodinový pochod Tiranou. Trasa vede každý den jinudy a oproti ve srovnání s protestem u parlamentu je tu přítomnost policie minimální.

Náhodní kolemjdoucí si průvod fotí nebo mávají z oken svých bytů. Někteří se přidávají ke skandování. Po několika dnech už i já znám ty nejoblíbenější hesla nazpaměť: „Rama, jep dorëheqje,“ — Ramo, rezignuj. „Ju erdhi fundi!“ — Váš konec přišel. Nebo „Rama në burg, Berisha në burg!“ — Rama do vězení, Beriša do vězení.

Právě v posledním sloganu, který volá k trestní odpovědnosti nejen albánského premiéra, ale i hlavního opozičního lídra, jedenaosmdesátiletého Saliho Berišu, se skrývá unikátnost současných protestů. V novodobých albánských dějinách je pouze hrstka hnutí nenavázaných na jednu ze dvou dominantních politických sil v zemi — Ramovou Socialistickou stranou nebo Berišovou Demokratickou stranou. Obě se od roku 1991 střídají u moci.

Hnutí bez lídrů

„Nejsou tady žádní lídři, to je na Albánii velmi neobvyklé,“ vysvětluje mi Debora, italská aktivistka, feministka a žena Fatose Luboni. „To je jeden z největších úspěchů těchhle protestů.“ Během několika dní se s obdobným sentimentem setkávám nesčetněkrát, vždy vyslovovaným se stejným entusiasmem a pýchou v hlase. V kontextu albánských dějin dvacátého a jednadvacátého století se není čemu divit.

Komunistický diktátor a stalinista Enver Hodža, jehož drsná vláda vysloužila Albánii přezdívku „Severní Korea Evropy”, vládl jednačtyřicet let — až do své smrti v roce 1985. Sali Beriša působil jako prezident nebo premiér země dohromady třináct let, současný premiér Edi Rama je u moci stejně dlouho. Současné občanské protestní hnutí ale postavu jednoho silného lídra nevyžadovalo.

Protesty jsou tvořeny paralelně fungujícími skupinami, které si mezi sebe dělí každodenní úkoly. Jedna skupina obstarává řečnický stupínek a mikrofon, druhá vede večerní pochod městem, další se stará o polystyrenové plameňáky nebo obstarává aktivity pro všudypřítomné děti. Každá skupina má několik výrazných tváří, ale koordinace je horizontální a centrální rozhodovací orgán neexistuje.

Červencový pokus o založení takového tělesa skončil neúspěchem. Mnozí protestující jej následně kritizovali pro nedostatek reprezentace širokého spektra zúčastněných skupin.

V průběhu několika dní se snažím zjistit, je-li politická orientace přítomných stejně rozmanitá jako organizační struktura. Mnoho lidí se ale na otázku zdráhá odpovědět a cítím zdrženlivost, jako by se báli narušení vnějšího obrazu protestů jako jednolité občanské síly. Nakonec na tuto otázku stáčíme rozhovor se sestrami Fatmou a Elsou Pajovými. Po propuštění z policejní stanice je Elsa okamžitě zpátky v ulicích.

„Jsou tu všechny možné ideologie. Je tu levice, pravice, liberálové, konzervativci, nacionalisti, sociální nacionalisti, střed, socialisti. My jsme spíš levice, ale to neznamená, že jsme součástí Lëvizja Bashkë,“ odkazuje Elsa na jednu z nejmenších parlamentních stran s jediným poslancem Redim Mučim. Také on, stejně jako mnoho řadových členů jeho strany, na protesty chodí každý večer. Účastní se nicméně jako běžní občané bez nápisů nebo jakýchkoli znaků své strany.

„Jsou tu různé skupiny, ale našli jsme způsob, jak spolu mluvit. Náměstí nás naučilo, jak v sobě vzájemně najít to nejlepší. Plameňáci vždycky zůstávají ve skupině, létají ve skupině. I když mají neshody, stejně v té skupině zůstávají. To je jeden z důvodů, proč se to jmenuje plameňáková revoluce,“ nadšeně říká Elsa.

Jako by na důkaz pravdivosti jejího výroku se do parčíku, kde sedíme, začínají trousit malé skupinky rozmanitých lidí. Smráká se a praktikující muslimové si z protestu odskočili k večerní modlitbě. Na koberečcích a rozvinutých šátcích se klaní směrem k Mekce, zatímco my pokračujeme v rozhovoru.

Stejně jako jejich třetí sestra jsou Fatma a Elsa umělkyně, mají kudrnaté červené vlasy a na rameni foťák. Teď se usmívají nad mou fascinací, že ony, jako progresivní mladé ženy z levicového spektra, tráví večer co večer po boku imáma, který se modlí opodál. „Nemáme velké neshody, protože máme stejný cíl. Jsme tu dohromady a všichni jsme si vědomi toho, že náměstí patří nám všem. A všichni to respektujeme navzdory ideologii,“ říká Fatma a Elsa přikyvuje.

Albánie není na prodej

Společný cíl popsaného rozmanitého hnutí se ale neomezuje na zastavení stavby turistického komplexu. Pompézní Kushnerův projekt je široce srozumitelným symptomem hluboké krize ochromující Albánii, kde oligarchické zájmy prostupují všechny vrstvy státu a rutinně převládají nad právy občanů či ochranou životního prostředí.

Dlouho předtím, než světem prolétlo video Ivanky Trumpové popisující objev ostrova Sazan, sám albánský parlament otevřel cestu k rozvoji chráněné oblasti Vjosa-Narta. Změna zákona o chráněných oblastech v roce 2024 specificky povolila stavby „excelentních“, což znamená minimálně pětihvězdičkových, turistických zařízení přímo v chráněných oblastech stejně jako rozvoj návazné infrastruktury. Novela byla od samého vzniku kritizována ekologickými organizacemi i Evropskou komisí.

Vlastní pozemky pro stavbu Kushnerova projektu jsou navíc předmětem vyšetřování Zvláštního útvaru pro boj proti korupci a organizovanému zločinu, neboli SPAK. Ten v červenci letošního roku vydal zatykač na amerického podnikatele albánského původu Artura Šehu, od kterého firma Albania Land Development napojená na Jareda Kushnera pozemky v oblasti Vjosa-Narta odkoupila. Transakce se uskutečnila i přes to, že se o pozemky v mnohaletém sporu soudí místní řecko-albánská komunita.

Společně s dalšími devatenácti lidmi je Shehu podezřelý z účasti na transatlantickém obchodu s drogami a následném praní špinavých peněz, na něž mě opakovaně upozorňují i protestující v ulicích. Miliony drogových eur jsou údajně propírány prostřednictvím výstavby turistických resortů na albánském pobřeží, například prostřednictvím některých nemovitostí uvnitř megalomanského projektu Green Coast, nebo ve všudypřítomných moderních výškových budovách v Tiraně. Sám premiér Edi Rama přitom podobné projekty propaguje nebo osobně participuje na jejich schválení.

„Rama, Rama, SPAK you“

Jako předseda Národní územní rady se Rama účastní schvalování projektů strategického významu nebo objektů národní důležitosti. V této roli v roce 2017 například Národní územní rada schválila výstavbu tiranské Garden Building nebo zmíněného projektu Green Coast v roce 2014. Ten o dva roky později od Ramovy vlády obdržel i statut strategické investice, který usnadňuje plánovaným výstavbám průchod byrokratickým kolečkem povolovacích řízení. Oba projekty nyní figurují v širším vyšetřování útvaru SPAK.

Navzdory jednomu z oblíbených sloganů albánských protestů „Rama, Rama, SPAK you,“ skandovaných na oblíbenou melodii „We will, we will rock you,“ vyšetřování uvedeného útvaru se premiérovi Ramovi dosud vyhýbá. V půlce července kvůli podezření z korupce a praní špinavých peněz na něj u SPAKu podala stížnost největší opoziční síla, Demokratická strana. Jen o necelé dva týdny dřív podala obdobnou stížnost skupina aktivistů. Ani jeden z podnětů se ale zatím nepřetavil ve vyšetřování.

Ačkoli se tedy albánskému premiérovi, na rozdíl od toho českého, pozornost orgánů činných v trestním řízení zatím vyhýbá, prošetřovaných osob spojených s jeho vládou či přímo s ním je už několik.

Asi nejbizarnější je případ tiranského starosty a bývalého ministra v Ramově vládě Eriona Veliaje, který už více než rok řídí albánské hlavní město z vazby. Je obviněný z korupce, praní špinavých peněz a zatajování majetku. Edi Rama, jehož Veliaj v minulosti nazval svým „velkým bratrem“, odmítl na základě rozhodnutí Ústavního soudu vyhlásit nové volby, a kuriozní situace tak pravděpodobně potrvá až do termínu řádných voleb v roce 2027.

Šípková Růženka se probouzí

Množství dlouhodobých a závažných problémů, jež se k původně ryze ekologickým protestům přidaly, je ale podle přednášející mezinárodních vztahů na Mediterranean University of Albania, doktorky Gildy Hodžijové důvodem k obavám: „Koordinátoři [protestů] se rozhodli mít tenhle otevřený mikrofon, kam může každý přijít a sdílet svoje obavy a svoje problémy. Z mého pohledu je to ta nejsilnější, ale zároveň ta nejslabší stránka protestů,“ sděluje mi během videohovoru mladá žena, jež se výzkumem politické participace dlouhodobě zabývá.

Pozornost a cíle protestu se tím podle Hodžijové přesunuly od životního prostředí k sociálním problémům či zdravotnictví. „Ani jedno v žádném případě nechci zlehčovat, jsou to vážné problémy, musíme se jim věnovat a musíme je řešit. Pak se k tomu přidalo téma korupce a požadavek na odstoupení vlády. Trochu mě znepokojuje, že pokud se teď pokusíme všechny tyto problémy řešit najednou, protože je potřebujeme řešit okamžitě, oslabíme tím také sílu protestu a této zcela nové politické kultury, kterou budujeme,“ poznamenává.

Stejně jako podle mnoha dalších lidí, se kterými během týdne v Albánii hovořím, i podle doktorky Hodžijové ale plameňáková revoluce už teď dosáhla velkého vítězství: „Není to tak úplně skutečná revoluce, jak ji popisují knihy — tedy revoluce, která mění politický systém. Protože demokracie je demokracie. Je to ale rozhodně revoluce v myšlení a v politické kultuře. I kdyby protesty skončily dnes, myslím, že jsme dosáhli velkého průlomu v myšlení.“

„Upřímně mě těší, že už se Albánie nepovažuje za jakousi Šípkovou Růženku, kde si můžete dělat, co chcete, protože lidem je to prostě jedno. Ne. Nám na veřejných věcech záleží. A dáváme to najevo takovýmto způsobem. Může být náročný, protože v průběhu vyplouvají na povrch nebo se artikulují nejrůznější problémy. Záleží nám na investicích, záleží nám na životním prostředí a v konečném důsledku — záleží nám na naší budoucnosti,“ říká mi Gilda Hodžijová z Mediterranean University of Albania.

Je zřejmé, že k úspěchu nepovede žádná snadná cesta. Kromě vodních děl a slzného plynu se protesty přes léto potýkají s úbytkem lidí kvůli dovoleným a prázdninám studujících. Výrazné tváře hnutí pak čelí nejen zatýkání policí, ale i výhružkám.

Protestující mluví o neznámých lidech, kteří zastavují jejich rodinné příslušníky na ulicích, o namátkových kontrolách jejich automobilů policií, neustálém přívalu neoprávněných parkovacích pokut i přátelích, kteří kvůli účasti na protestech přišli o práci. Mnozí protestující ale věří, že právě výdrž navzdory všem nesnázím může přinést vytouženou změnu.

Jedním z nich je kudrnatý vystudovaný politolog Redi s bezchybnou angličtinou. Z protestů je nadšený. „Nikdy jsem se necítil tak silný. Když vidíš, kolik lidí se tu sejde, kolik lidí v ulicích nás podporuje, hrozně tě to nabije,“ říká vzrušeně. Vidím ale, že je unavený. Není se čemu divit: je pětapadesátý den protestů a vynechal prý jenom několik málo z nich.

Ptám se ho, jak to zvládá dohromady s pracovním životem. „Skončím večer v práci a jdu sem, dá se to kombinovat v pohodě.“ Když namítám, že někdy je ale důležitý odpočinek, Redi odpovídá pomalu a vážně: „Ale teď není nic důležitějšího než být tady.“