Pro výraznou část srbských voličů je obtížné si jen představit politiku bez stávajícího prezidenta Aleksandara Vučiće. Po více než deset let totiž prakticky každá zásadní politická otázka v zemi souvisela s jeho osobou. Vučić otevíral továrny, komentoval zahraniční politiku, oznamoval ekonomická opatření, reagoval na tragédie i sportovní úspěchy.

Ačkoliv srbská ústava svěřuje podstatnou část výkonné moci vládě, politická realita se stále výrazněji soustředila kolem prezidenta. Personalizace moci dospěla tak daleko, že se stalo prakticky irelevantním, kdo zastával formálně silnější pozici předsedy vlády.

K tomu samozřejmě napomohlo i prostředí, které Vučić a jeho Srbská pokroková strana vybudovali. Mediální převaha zajišťovala prezidentovi téměř nepřetržitou přítomnost ve veřejném prostoru, zatímco provázání strany se státní správou a veřejnými podniky znamenalo, že politická loajalita byla často spojena s profesním a ekonomickým postavením.

Proč by tedy politik, který od roku 2014 stojí pevně v centru srbské politiky dobrovolně opouštěl funkci?

Vučićova snaha vyhnout se orbánovskému scénáři

Výčet jistot končí prakticky u toho, že Vučić koncem června oznámil rezignaci v horizontu několika týdnů. Neví se, kdy skutečně odejde, jakou politickou roli si ponechá ani jak přesně bude vypadat další volební kalendář.

Vučić se tak stává jakýmsi Schrödingerovým prezidentem — současně odcházejícím i zůstávajícím. Nelze ostatně vyloučit ani to, že svůj plán ještě upraví nebo jej využije jako součást dalšího politického vyjednávání.

Možná je proto snazší začít tím, co jeho oznámení neznamená. I když Vučić skutečně odstoupí, nelze jeho odchod automaticky vydávat za vítězství studentského hnutí, ani za vykročení k demokratizaci Srbska. Sundat jeho jmenovku ze dveří prezidentské kanceláře je totiž podstatně snazší než rozebrat systém, který se kolem něj více než deset let budoval.

Stejně zavádějící by ale bylo význam studentských protestů bagatelizovat. Vučićovo oznámení lze střízlivě číst jako jejich dílčí úspěch. Hnutí totiž narušilo něco, co bylo dosud považováno za jednu z největších předností Vučićova režimu — schopnost rychle přečkat každou politickou krizi. Místo několika týdnů vydržely měsíce, rozšířily se z univerzit do menších měst a přiměly prezidenta poprvé po dlouhé době změnit vlastní strategii.

Oznámení o rezignaci má přitom potenciál změnit i samotnou dynamiku dosavadních protestů. Studentské hnutí od počátku neusilovalo primárně o odchod prezidenta, ale o vyvození politické odpovědnosti a fungování institucí. Pokud se však celý konflikt začne soustředit jen kolem otázky, zda Vučić odejde, nebo zůstane, mohou se instituce i politická odpovědnost znovu ocitnout na vedlejší koleji.

Přes všechny spekulace je však poměrně realistické, že Vučić skutečně odstoupí. Jeho druhý prezidentský mandát končí v roce 2027 a ústava mu neumožňuje ucházet se o třetí. Předčasným odchodem by tak obětoval funkci, kterou by stejně musel v dohledné době opustit, a zároveň by se vyhnul orbánovskému scénáři postupného slábnutí podpory a nejistého volebního výsledku.

Načasování voleb a nejistota dalšího vývoje

Pokud se Vučić skutečně rozhodne odstoupit, získá v první řadě kontrolu nebo alespoň možnost změnit pravidla hry ve chvíli, kdy prohrává. Těžiště politického konfliktu se dosud soustředilo okolo novosadské tragédie, korupce a fungování institucí. Právě na tomto hřišti začal Vučić ztrácet půdu pod nohama. Rezignace mu proto nabízí možnost přesunout pozornost od odpovědnosti za minulost k otázce, kdo má Srbsko vést v budoucnu.

Dalším klíčovým aspektem je čas. Vučić sice oznámil odchod, ale stále záleží především na něm, kdy rezignaci skutečně podá a spustí tím mechanismus vedoucí k předčasným prezidentským volbám. Rozdíl několika týdnů přitom může být výrazný. Každý další den poskytuje Srbské pokrokové straně prostor k tomu, aby se připravovala na volby, sledovala vývoj protestů a vyhodnocovala sílu protivníků, kteří naopak musí reagovat na krok, jehož přesné načasování neznají.

Právě zde vstupuje do hry možnost souběhu předčasných prezidentských a parlamentních voleb. Vučić může načasování obou volebních procesů do značné míry ovlivnit. Jako prezident může na odůvodněný návrh vlády rozpustit parlament a vyhlásit předčasné parlamentní volby. Jeho následná rezignace by spustila lhůtu, v níž musí být do tří měsíců uspořádány předčasné prezidentské volby.

Oba formálně oddělené souboje by se mohly slít v jediný politický plebiscit o budoucnosti Srbska. Místo soutěže stran a kandidátů by tak Vučić mohl voličům nabídnout mnohem jednodušší volbu: pokračování známého pořádku, nebo nejistotu toho, co přijde po něm.

Vučić přitom neskrývá, že prezidentskou rezignací jeho politická kariéra skončit nemusí. Naopak, návrat do čela vlády by mu umožnil opustit ústavně vyčerpaný prezidentský mandát, aniž by se skutečně vzdal moci.

Studentské hnutí čeká na přerod v novou politickou sílu

Rizika hrozí i studentskému hnutí. Pokud Vučić skutečně rezignuje a Srbové zamíří k volbám, studenti budou muset během relativně krátké doby přetavit schopnost mobilizovat veřejnost ve skutečnou politickou alternativu. A právě zde může začít nejtěžší fáze celého protestního hnutí.

Jeho síla dosud spočívala právě v politické neurčitosti: nemá jednoho lídra, jednotnou ideologii ani klasickou stranickou hierarchii. Pod společným požadavkem fungujících institucí a politické odpovědnosti tak dokázalo spojit skupiny, které by v běžné politice potkávaly jen těžko.

Volební politika ale začne tuto širokou koalici nevyhnutelně loupat jako cibuli. Jména kandidátů či vztah k tradiční opozici mohou odradit první skupiny, postoje k Evropské unii, Kosovu, Rusku nebo těžbě lithia pak další. S každou odkrytou vrstvou získá hnutí konkrétnější politické obrysy — zároveň ale poroste riziko, že jeho podporovatelé zjistí, jak rozdílné představy o změně je dosud spojovaly pod jedním protestním transparentem.

Stejně náročnou výzvu představuje organizace. Uspořádat pochod, blokádu nebo masovou demonstraci není totéž jako vést celostátní volební kampaň. Volby vyžadují kandidáty, místní struktury, koordinovanou komunikaci, kontrolu volebních místností a schopnost přijímat rychlá rozhodnutí. Studentská pléna se ukázala jako odolný nástroj protestní mobilizace. Zda by ale stejně dobře fungovala i ve volební kampani, zůstává otázkou.

Tyto problémy ale samozřejmě neznamenají, že jsou studenti odsouzeni k neúspěchu. Disponují totiž něčím, co tradiční srbské opozici dlouhodobě chybělo: energií, důvěryhodností a schopností oslovovat lidi daleko za hranicemi obvyklého elektorátu. Nejsou spojeni s porevolučními elitami, privatizacemi ani starými politickými třenicemi. Pro mnoho Srbů tak po dlouhé době představují první skutečně novou opoziční politickou sílu.

Hnutí navíc čeká ještě jedno zásadní dilema: zda vstoupit do voleb za stávajících podmínek, nebo nejprve usilovat o jejich změnu. Současné volební prostředí je totiž dlouhodobě nakloněno ve prospěch Srbské pokrokové strany díky mediální dominanci a vlivu na státní aparát. Zatím vše nasvědčuje tomu, že studenti budou nejprve usilovat o vznik přechodné vlády, která by vytvořila podmínky pro férovější volební soutěž.

Tím však vyřeší pouze první část problému. I za férovějších podmínek by se totiž přesunuli do politického střetu, který Vučić více než deset let formoval ve svůj prospěch. Jeho skutečnou politickou dovedností není jen vyhrávat volby, ale dlouhodobě oslabovat každého, kdo by se mohl stát věrohodnou alternativou.

Rezignace jako příležitost pro celou generaci

Parlamentní opozice připomíná značku, která sice zůstala na trhu, ale veřejnosti už jí přestala věřit. Tíha okamžiku proto leží na studentském hnutí, které získalo bezprecedentní společenskou důvěru a morální autoritu. Má-li přinést politickou změnu, musí se nyní proměnit ve skutečnou politickou sílu.

Vučić oznámením svého odchodu nabídl generační příležitost — a zároveň generační zkoušku: přiměli jste mě změnit strategii, teď ukažte, kdo jste, co nabízíte a jak umíte hrát.

Ani ve chvíli, kdy oznamuje vlastní rezignaci, Vučić nepřestává určovat podobu politického střetu. Dokonce i svůj odchod proměnil v další příběh o sobě samém. Skutečnou zkouškou studentského hnutí proto nebude jen to, zda prezidenta přimělo k ústupu, ale zda mu dokáže zabránit v tom, aby dál určoval směřování země.