Čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v poslední době navštívili Donald Trump a Vladimír Putin. Po nich do Pekingu zavítal i srbský prezident Aleksandar Vučić. Srbská média, která jsou až na „opoziční“ deník N1 Vučićovi silně nakloněná, hýří superlativy — nové kontrakty za miliardy, umělá inteligence, robotizované továrny. Skrytým sdělením je, že tohle je další kapitolou Vučićovy modernizace země.

Studentské hrnutí, které proti nešvarům v zemi protestuje už skoro rok a půl, ale toto „pozlátko“ bourá. Sto osmdesát tisíc lidí na náměstí Slavija v Bělehradu dává najevo, že odpor neskončil. A problémy jsou i jinde: například vykolejená tramvaj v centru metropole poukazující na chatrnější stav infrastruktury, než Vučić veřejně připouští, ale i stále obskurnější „podpora“ pro hlavu státu — tentokrát z města Kumanovo v sousední Severní Makedonii. Co se tedy v Srbsku vlastně nyní děje?

Studentský protest jako inat

Kdo kdy zavítal do zemí bývalé Jugoslávie, především do těch, které byly „pod Turky“, možná si povšiml zvláštního a těžko přeložitelného slova inat. V Sarajevu je to oblíbený příběh: Krásná budova univerzitní knihovny (dříve radnice) se musela postavit na pozemku, kde stál dům. Majitel ho ale ne a ne prodat. A když ho k tomu rakousko-uherské úřady donutily, nechal si ho rozebrat a cihlu po cihle přemístit na druhou stranu řeky Miljacky tak, aby „mocipáni“ z Vídně viděli, že pozemek sice vyhráli, jeho ducha ale nezlomili.

Odpor, tvrdohlavost, bojkot — to vše může být inat. Dát druhé straně za každou cenu najevo, že vyhrát nemůže. A čím více úsilí to stojí (například přesunutí vlastního domu), tím vlastně lépe.

A nyní se přenesme do Srbska. V listopadu 2024 došlo k pádu přístřešku budovy nádraží v Novém Sadu. Vše vyvolalo ohromné protesty. Stanice totiž prošla rekonstrukcí a měla být příkladnou ukázkou toho, jak Vučić balkánskou republiku s těžce zastaralou infrastrukturou modernizuje.

Příslib, kvůli kterému byli lidé ochotni tolerovat i jistou míru ohýbání právního státu jakož i svobody médií, byl porušen. Demonstrace probíhají od listopadu 2024 tu a tam více, tu a tam méně. Ve většině zemí Evropy by protestní hnutí bylo již unaveno (vzpomeňme si například na žluté vesty ve Francii skoro před deseti lety). V Srbsku ale ne. Dědictví inatu totiž z demonstrací dělá „svatý boj“, jenž se musí vést, ať to stojí, co to stojí.

Vykolejená tramvaj a nesplněné sliby

Situaci navíc zhoršuje každé další proniknutí typických balkánských poměrů. 25. května vykolejila v centru Bělehradu tramvaj, opět (stejně jako v Sarajevu) byla vadná výhybka a opět došlo k nehodě vozu, který má za sebou už desítky let provozu. K čemu jsou robotické továrny a létající auta, když se průměrný obyvatel Bělehradu nemůže dostat bezpečně do práce? O tom, že nemůže jet metrem (Vučić ho slibuje opakovaně, ale do země se ještě nekoplo), nemluvě.

Mítink proti mítinku

I srbský prezident chápe, že se ze strany demonstrujících studentů nesmí dostat příliš pod tlak. A tak spolu se svou Srbskou pokrokovou stranou organizuje různé protimítinky. Jejich heslem je Srbsko vítězí. Studenti totiž mají motto podobné, byť trochu odlišné — Studenti vítězí. A tak po celé zemi „rostou“ plakáty s těmito dvěma slogany, podle toho, kdo je na čí straně.

Studentům se ale daří do ulic dostat na vlastní akce více lidí. V této atmosféře se „prezidentův tábor“ snaží zajistit podporu, kde může. Komicky tak může vypadat setkání na podporu Vučiće v již zmíněném Kumanovu, které se nachází v sousední Severní Makedonii.

Průvod s makedonskými a srbskými vlajkami se totiž konal v zemi, kde se o srbském prezidentovi de facto rozhodovat nemůže. Dalo by se s nadsázkou říct, že to je asi, jako kdyby podporu rakouskému prezidentovi vyjadřovali v Uherském Hradišti. To, co mělo na Srby ale zapůsobit jako neochvějná podpora z blízkého pohraničí, tak paradoxně vyvolalo negativní vlnu mezi místními Albánci, kteří se bojí otevírání ran z roku 1999.

Kam dál?

Nelze říct, že by se situace v zemi za posledních několik měsíců kamkoli pohnula. Situace zůstává samozřejmě napjatá, nicméně obě strany mezi sebou drží jistou rovnováhu, která se dost podobá rozdělení například americké společnosti mezi demokraty a republikány. Srbové koneckonců tato rozdělení znají z vlastních dějin. Došlo k němu již mockrát.

Umění dohodnout se v dlouhodobě polarizované společnosti je pro balkánskou zemi již klasická výzva. Ne nadarmo proto zemský slogan zní „Jenom jednota spasí Srby“. Protože právě této jednoty se jí nedostávalo dříve a nedostává se jí ani nyní.