Hlavním výstupem květnového setkání amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho čínským protějškem Si Ťin-pchingem bylo uzavření takzvaného „konstruktivního vztahu strategické stability“ (čínsky 建设性战略稳定关系) mezi dvěma velmocemi.

Podle odborníka na Čínu Billa Bishopa je to vůbec poprvé, kdy americká administrativa přistoupila na rámec navržený čínskou stranou. Jak američtí, tak i čínští komentátoři se navíc shodují na dvou věcech: navenek deklarované „velké přátelství“ je jen diplomatická maska, za kterou se skrývají stále narůstající rozpory; zároveň je po Trumpově návštěvě v Pekingu zřejmé, že síly obou velmocí se vyrovnaly. Obě strany mají navrch v některé oblasti, což vede k prozatímní patové situaci.

Analytici však upozorňují, že se jedná pouze o „dočasné příměří“, které dává zejména Číně prostor pro snížení vlastní závislosti na USA a z ní plynoucích rizik. Pro Peking je to jedna z priorit stanovených v novém pětiletém plánu, který stranické vedení schválilo letos v březnu. Podle analytiků však USA k obdobným krokům vůči ČLR může v této chvíli chybět politická vůle i kapacita.

Stabilitou k novému světovému řádu

13. května, tedy v den Trumpova příletu do Pekingu, zveřejnil čínský Institut amerických studií, který působí v rámci think tanku CICIR (Chinese Institutes of Contemporary International Relations) spadajícího pod ministerstvo státní bezpečnosti, klíčovou zprávu nastiňující rámec „čínsko-americké konstruktivní strategické stability“.

Její autoři popisují současnou situaci jako zásadní transformaci mezinárodního řádu nastaveného po druhé světové válce. Svět podle nich zažívá „změny století“, jež provázejí závažné „turbulence“ (变乱), a mezinárodní komunita více než kdy jindy potřebuje „strategické, konstruktivní a stabilní čínsko-americké vztahy“, které by světu poskytly stabilitu a jistoty.

Víc než padesát let po zahájení „normalizace“ čínsko-amerických vztahů (po přijetí ČLR do OSN v říjnu 1971 a zlomové návštěvě amerického prezidenta Nixona v Pekingu na začátku roku 1972) se podle zprávy obě země nyní nacházejí ve fázi „strategického patu“ (战略相持) a nutně musí „hledat správnou cestu, jak spolu vycházet, aby to odpovídalo nové realitě čínsko-amerických vztahů“. Coby dvě hlavní velmoci se musí vydat cestou „vzájemného respektu, mírového soužití a win-win spolupráce“ (合作共赢).

Ona „nová realita čínsko-amerických vztahů“ je jasným odkazem na vzestup Číny coby světové velmoci, která chce se Spojenými státy jednat jako rovný s rovným. Tento slovník začal Peking používat už krátce po nástupu současného vůdce Si Ťin-pchinga před více než deseti lety a Spojené státy na něj nyní, v druhém vládním období Donalda Trumpa, v podstatě přistoupily.

Zpráva jako hlavní „změnu století“ uvádí právě „transformaci mezinárodního řádu“ (国际秩序的变迁), přičemž svět se nyní podle autorů nachází v přechodném období „mezi starým a novým“. „Starý řád“ označovaný jako „liberální“ (自由主义国际秩序) už se zhroutil, což signalizovaly samotné Spojené státy coby „hlavní architekt a obhájce“ tohoto řádu, když se — pod současným Trumpovým vedením — „odvrátily od systému, který vybudovaly“. Nové nastavení čínsko-amerických vztahů tak má být klíčové pro to, čím bude „starý řád“ nahrazen.

Důležitým rysem současného přechodného stavu je přitom „celosvětový deficit míru, rozvoje, bezpečnosti a řízení“ způsobený „hegemonickou a mocenskou politikou (霸权主义和强权政治), která dala vzniknout současné „mezinárodní politické džungli“. Jako projevy této politiky jsou zmíněny americké akce ve Venezuele a v Íránu, přičemž k nestabilitě přispívají i nevyřešené konflikty na Ukrajině a v oblasti Blízkého východu (s poukazem na izraelské akce).

V tomto ohledu je pozoruhodné, že výraz „změny století“ (百年变局) začal Peking používat ještě před covidem v odkazu na Si Ťin-pchingovy koncepty „čínského snu“ a „velikého obrození čínského národa“, nyní však dostal zcela nový význam.

Logika vzestupu a pádu

Součástí „změn století“ je podle čínské zprávy také „revoluční rozvoj technologií“, především umělé inteligence, kvantových počítačů, blockchainu či biotechnologií. Jedná se bezpochyby o oblasti, v nichž bude probíhat hlavní rivalita mezi Spojenými státy a Čínou v příštích letech, a Čína je také jediná, kdo ve vývoji těchto technologií drží s USA krok.

Autoři čínské zprávy jako varování zmiňují AI model Claude Mythos, který společnost Anthropic představila v dubnu. Široké veřejnosti však zatím zůstal nedostupný, protože je tak výkonný, že představuje vážné riziko pro bezpečnost firem i států. I američtí odborníci varují, že to může odstartovat trend vývoje tajných supervýkonných AI modelů, a není vyloučeno, že vlády brzy označí AI za technologie „dvojího využití“, tedy nejen s civilní, ale i vojenskou aplikací.

Právě enormní rozvoj přelomových „technologií budoucnosti“ je jedním z faktorů, které opravňují čínské politology tvrdit, že momentální čínsko-americký „strategický pat“ je charakterizován posunem v mocenské dynamice. Čína podle nich během uplynulého pětiletého plánu posílila ve většině důležitých ukazatelů, včetně státní bezpečnosti, obrany a armády.

Oproti tomu podle nich „tvrdá“ i „měkká“ síla Spojených států „relativně poklesla ve srovnání s [pozicí] ‚nesporné unipolární hegemonie‘“, již zastávaly na počátku 21. století. I když je zde klíčové slovo „relativně“, tedy nikoli „absolutně“, a čínská strana chápe americkou velmocenskou pozici stále jako velmi silnou, rozdíl vidí v tom, že zatímco Čína je na vzestupu, USA jsou na opačné trajektorii.

Diskurz „pádu Západu“ je dlouhodobě součástí čínské snahy o ovlivňování veřejného mínění jak doma, tak i v zahraničí, nyní však vstupuje do reálných diplomatických vztahů coby jeden z bodů Pekingem nastaveného rámce.

V minulých letech Čína v souvislosti s americkými snahami čelit jejímu posilování — zejména v rámci obou Trumpových administrativ prostřednictvím opatření označovaných jako „obchodní válka“, „technologická válka“, „velmocenské soupeření“ či nověji „celní válka“ — hovořila o „nové studené válce“ a „soupeření bloků“.

Současná zpráva však naznačuje změnu vnímání. Autoři tvrdí, že na rozdíl od vztahu mezi USA a Sovětským svazem za studené války jsou nyní dvě hlavní velmoci (tj. USA a ČLR) mnohem více propojené, navzájem na sobě závislé a v lecčems „komplementární“. Nejde tedy jen o soupeření, ale i „vzájemný prospěch“, který však jde snadno jednou ze stran využít k nátlaku.

Současný „strategický pat“ tak připomíná situaci, kdy se soupeři vzájemně drží v kleštích, což jsou v případě čínsko-amerických vztahů například polovodiče a čipy, vzácné zeminy, dovozní cla a podobně. V této „patové situaci“ je Čína svým způsobem stále v defenzivní pozici, kdy musí reagovat na zaváděná omezení či cla. Své zájmy se jí však v posledních letech daří hájit poměrně úspěšně.

I proto si v souvislosti s nedávnou vrcholnou schůzkou vůdců mohl Peking nastavovat „hranice“, které za současné situace nelze překročit. Zpráva zdůrazňuje na prvním místě „územní svrchovanost“ (kam spadá i otázka Tchaj-wanu), ale jmenuje i oblast „demokracie a lidských práv“ a „společenský systém a cestu rozvoje“.

Ani jeden ze „strategicky stabilních partnerů“ by tak neměl tomu druhému říkat, co a jak má dělat, zejména na vlastním dvorku. Je to pozice, kterou Peking vyjadřuje dlouhodobě, posun je však nyní patrný na americké straně, která v zájmu jiných strategických cílů na tyto podmínky přistupuje.

Pět pilířů a šest prvků nové strategické stability

Nový „konstruktivní vztah strategické stability“ by tak podle čínské strany měl stát na pěti základních pilířích, které Si Ťin-pching nastínil již při setkání s minulým prezidentem Joe Bidenem na setkání v San Franciscu v listopadu 2023: společné rozvíjení správného porozumění, efektivní přístup k vzájemným rozdílům (tzn. respektování odlišného pohledu na řešení vnitřních záležitostí, politické systémy, otázky lidských práv apod.), prosazování vzájemně prospěšné spolupráce, sdílená velmocenská odpovědnost (tedy nerozdmýchávat mocenské konflikty ohrožující celý svět) a podpora kontaktů mezi lidmi. V posledně jmenované oblasti Čína kritizuje omezování cestování či akademických výměn. Západ se zde paradoxně nachází v defenzivní pozici — Čína se navenek více otevírá, ovšem za nesrovnatelných podmínek charakterizovaných všudypřítomným dohledem a kontrolou.

Nový vztah by zároveň mělo charakterizovat „šest nových prvků“:

1. nové vyjasnění pozic v rámci čínsko-amerických vztahů tak, aby se z obou zemí stali „partneři a přátelé“ (tedy USA nemají na Čínu pohlížet jako na strategického rivala, přičemž slovo „partnerství“ [伙伴] Peking standardně používá ve smlouvách o mezinárodní spolupráci);
2. dosažení posunu v otázce Tchaj-wanu (tj. USA nebudou prosazovat nezávislost Tchaj-wanu a podněcovat „separatistické síly“);
3. vybudování nových mostů pro komunikaci a dialog;
4. rozšíření nových oblastí pragmatické spolupráce;
5. vytvoření nového rámce k omezování rizik;
6. upevnění nového základu pro přátelství mezi lidem obou zemí.

Zjednodušeně řečeno, Peking usiluje o stav, kdy bude moci nadále využívat otevřenost liberálně-demokratických systémů, zatímco vlastní prostor a zájmy bude hájit prostřednictvím dlouhodobě budovaných mechanismů kontroly.

Taktická pauza

Většina analytiků se k nastíněným optimistickým výhledům nových čínsko-amerických vztahů staví spíše rezervovaně a také na základě čínských materiálů a vyjádření považuje jak Trumpovu návštěvu a show kolem ní, tak i čínskou rétoriku za divadélko, za nímž se skrývá pragmatická realita pokračujícího soupeření.

Toto přesvědčení formuloval na svém blogu například čínský komentátor, doktorand na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Li Chao-kchaj, který za „optimistickou rétorikou“ vidí „skutečnou podstatu vztahu“ a „strategický plán“ Pekingu dosáhnout věcného konsenzu v některých klíčových otázkách. Jeho závěry jsou podloženy vyjádřeními prominentních politologů, jako jsou profesoři mezinárodních vztahů Wu Sin-po 吴心伯 z univerzity Fu-tan v Šanghaji, Jen Süe-tchung 阎学通 z univerzity Čching-chua nebo Ťin Cchan-žung 金灿荣 z Lidové univerzity v Pekingu.

Li Chao-kchaj si nebere servítky, když píše, že „mír je udržovaný pouze proto, že náklady na ‚horkou válku‘ by byly existenční, nicméně strukturální soupeření je stále realitou“. Jde přitom hlavně o nastolení „dočasného příměří“, které obě strany chtějí využít k posilování vlastních pozic a vlivu.

Zmínění čínští politologové se přitom shodují, že minulá, čtrnáctá pětiletka přinesla zásadní zlom v posilování Číny. Ťin Cchan-žung označuje období mezi lety 2017 a 2024 jako fázi „strategické defenzivy“ (doslova „Amerika útočí, Čína se brání — 美攻我守, z amerického pohledu to ale může vypadat opačně), přičemž rokem 2025 podle něj začíná právě fáze „strategického patu“ nebo mrtvého bodu, kdy žádná ze stran nedokáže plně prosadit své cíle.

Ťin se domnívá, že Spojené státy pod druhou administrativou Donalda Trumpa i nadále pokračují ve své strategii omezování Číny, pouze tak činí skrytě pod maskou „diplomatických úsměvů“. Ofenziva podle něj pokračuje, což je patrné z „agresivního zajišťování strategických globálních zdrojů, posilování kontroly nad kritickými uzly námořní dopravy, systematického budování alternativních dodavatelských řetězců, které vylučují Čínu, a vyjednávání exkluzivních dohod o volném obchodu s cílem vytlačit zboží vyrobené v Číně“.

Čína na to reaguje vlastní protistrategií založenou na třech základních pilířích: posilování vnitřní stability, převaha v „nových výrobních silách“, tedy masivní podpora technologií budoucnosti, jako je umělá inteligence, biotechnologie, pokročilé průmyslové materiály nebo zelená energie, a další posilování mezinárodní jednotné fronty. „Jednotnou frontou“ se v tomto případě myslí „prohlubování ekonomické a diplomatické integrace s globálním Jihem a rozšiřování ne-západních institucionálních rámců“ (platformy jako BRICS nebo iniciativy typu Pás a stezka).

Peking se tak snaží obejít strategii USA širší a, jak věří, díky oboustranné výhodnosti i pevnější koalicí spojenců, než představuje „Západ“.

Strategická trpělivost

Zatímco americká strana je ve svých oficiální vyjádřeních skoupá a spíše mlží, čínská strategie je poměrně jasná a předvídatelná. Současná signalizovaná „stabilizace“ vztahů je tedy v podstatě taktickou pauzou v rámci stavu, který Li Chao-kchaj označuje za „systemickou mobilizaci“. To vyplývá i z vyjádření samotného Si Ťin-pchinga, který na úvod jednání varoval před Thúkydidovou pastí (修昔底德陷阱), tedy rizikem války při vzestupu nového hegemona. Jako potenciální rozbušku pak zmínil Tchaj-wan.

Na druhou stranu i následná schůzka mezi Si Ťin-pchingem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem potvrdila, že Čína nemá momentálně zájem na eskalaci „ideologického konfliktu“ proti Západu, jak to někdy otevřeně formuluje Kreml.

Přestože Čína s Ruskem v roce 2019 uzavřela takzvané všestranné strategické koordinované partnerství (中俄战略协作伙伴关系), což je nejvyšší typ smlouvy o partnerské spolupráci, který má ČLR uzavřený pouze s Ruskem, neplynou něj žádné povinné bezpečnostní závazky. To nakonec ukázal i případ Venezuely, která měla s Čínou uzavřený druhý nejvyšší typ smlouvy o „univerzálním strategickém partnerství“, ale čínské vojenské podpory se při americkém zásahu nedočkala.

S Ruskem Čínu sice pojí nespokojenost se stávajícím globálním řádem, jemuž dominuje Západ vedený Spojenými státy, Peking má však nyní dostatek sebevědomí, aby věřil, že se mu ho podaří změnit přirozeně, až přijde čas.