V bosenském Zvorniku se krátce po smrti Ratka Mladiće shromáždily stovky lidí k pietnímu pochodu. V Bratunci, několik kilometrů od Srebrenice, se objevil nápis „Všichni jsme Mladićovi vojáci“. Fanoušci Crvene zvezdy Bělehrad při utkání v Plzni rozvinuli transparent děkující „generálovi“ a skandovali jeho jméno.

Na zádušní bohoslužbě v Banja Luce se sešli představitelé vládní koalice Republiky srbské včetně Milorada Dodika, v Ozrenu u Doboje se obdobné akce zúčastnili opoziční politici. Srbské ministerstvo spravedlnosti nabídlo Mladićově rodině pomoc s převozem těla do Srbska a oznámilo záměr pohřbít jej s nejvyššími státními a vojenskými poctami.

Pro pochopení těchto reakcí nestačí zjednodušené tvrzení, že srbská společnost oslavuje válečného zločince. Mladić jako pachatel konkrétních zločinů a Mladić jako politický symbol nejsou totéž. A právě oddělení těchto rovin vysvětluje zdánlivý paradox, v němž lze připustit jeho zločiny a zároveň jej vnímat jako hrdinu či obránce národa.

Mladić jako válečný zločinec

Odpovědnost Ratka Mladiće za válečné zločiny je jednoznačně prokázána. Od května 1992 až do konce války stál v čele Hlavního štábu Vojska Republiky Srbské, podílel se na formulování vojenské strategie, řídil operace a vydával zásadní rozkazy. Nebyl tedy pouhým vykonavatelem politických plánů Radovana Karadžiće, ale samostatným aktérem, který je převáděl do vojenské praxe a nesl přímou odpovědnost za konkrétní rozhodnutí i způsob jejich provedení.

Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii jeho odpovědnost vymezil ve čtyřech oblastech. Mladić se podílel na snaze trvale odstranit Bosňáky a bosenské Chorvaty z území nárokovaného bosenskými Srby; na kampani ostřelování a terorizování obyvatel Sarajeva; na genocidě ve Srebrenici; a na braní příslušníků OSN jako rukojmích, které mělo odradit NATO od dalších leteckých úderů.

Mladić si už během války cíleně budoval obraz neústupného velitele, který vzdoruje mezinárodnímu tlaku a zároveň stojí blízko svým vojákům. Pravidelně se pohyboval přímo v terénu, navštěvoval jednotky a nechal se natáčet, jak s nimi sdílí válečná rizika.

V prostředí války, existenční nejistoty a obav o přežití vlastního kolektivu často tyto rysy působily jako důkaz síly a schopnosti národ chránit za jakýchkoli okolností. A právě zde lze hledat počátky jeho proměny z generála v širší společenský symbol.

Hrdost a vzdor

Mladićův symbol dnes spojuje několik významů zároveň: obranu národa, vojenskou rozhodnost, vzdor vůči vnějšímu tlaku i pocit, že Srbové byli během rozpadu Jugoslávie a po něm nespravedlivě označeni za hlavní viníky válek. Právě tato mnohoznačnost umožňuje, aby jeho obraz oslovoval různé části srbské společnosti z odlišných důvodů.

Mezi bosenskými Srby je Mladić především spojován se vznikem a udržením Republiky srbské — útvaru vyhlášeného na počátku roku 1992 v rámci rozpadající se Bosny a Hercegoviny a dnešní entity s převážně srbským obyvatelstvem. V tomto narativu vystupuje jako jeden z klíčových aktérů jejího vojenského přežití a jako hrdina, který měl bosenské Srby ochránit před ztrátou politické autonomie.

V Srbsku je Mladićův symbol více spojen s příběhem vzdoru, formovaným válkami devadesátých let, sankcemi, mezinárodní izolací, bombardováním NATO a později i otázkou Kosova. Zosobňuje zde postavu, která se odmítla podřídit vnějšímu tlaku, neústupně hájila národní zájmy a stavěla se proti tomu, co část společnosti vnímala jako nespravedlivé zacházení se Srbskem.

Do tohoto rámce ostatně zapadá i vztah části srbské společnosti k haagskému tribunálu, před nímž se Mladić až do svého zatčení v roce 2011 skrýval. Srbská veřejnost sdílela přesvědčení, že srbské oběti a zkušenost s válkami devadesátých let nebyly mezinárodně uznány stejnou měrou jako utrpení ostatních a že mezinárodní trestní tribunál postupoval vůči Srbům přísněji než vůči představitelům jiných stran konfliktu. Mladićovo odsouzení tak pro část veřejnosti zapadá do širšího pocitu dlouhodobé nespravedlnosti ze strany Západu.

Mladić jako paradox

Právě vztah mezi Mladićem jako konkrétním pachatelem a Mladićem jako symbolem pomáhá vysvětlit základní paradox jeho obrazu. Obě roviny mohou existovat současně, aniž by se zcela překrývaly. Část společnosti může připustit, že Mladić a jednotky pod jeho velením spáchali závažné zločiny, a přesto jej v jiné rovině nadále vnímat jako obránce národa, symbol vojenské síly či vzdoru.

Symbolická rovina přitom ovlivňuje způsob, jakým je posuzována jeho konkrétní odpovědnost. Jakmile Mladić přestává být pouhým jednotlivcem a začíná reprezentovat širší srbský kolektiv, může být odsouzení jeho činů vnímáno také jako odsouzení celku.

Proto může být pro část společnosti přijatelné uznat masové zabíjení ve Srebrenici, zatímco označení těchto činů za genocidu již ne, protože se proměňuje v otázku kolektivní viny a v obavu z označení Srbů za „genocidní národ“.

Stejný mechanismus funguje i opačně: kolektivní příběh může zpětně relativizovat Mladićovu osobní odpovědnost. Namísto otázky, co konkrétně udělal a za co nesl odpovědnost, se debata přesouvá k širšímu soupisu křivd — k srbským obětem, zločinům jiných stran nebo údajným dvojím standardům mezinárodní spravedlnosti. Vzniká známé „ano, ale“: ano, Srebrenica, ale co srbské oběti; ano, Mladić, ale co Naser Orić nebo Ante Gotovina.

Obě roviny spolu neustále interagují. Čím více je Mladić spojován s kolektivní identitou Srbů, tím snáze lze jeho odsouzení interpretovat jako útok na celý národ. A čím silnější je potřeba chránit tento kolektivní příběh, tím větší je i potřeba chránit Mladiće jako symbol — i za cenu upozadění konkrétních činů a jejich obětí.

Srbská společnost není jeden hlas

Je však důležité dodat, že vztah k Mladićovi není v srbské společnosti jednotný. Vedle otevřené glorifikace existuje dlouhodobá kritika ze strany lidskoprávních organizací, nezávislých médií, historiků či občanských aktivistů. V Bělehradě se opakovaně protestovalo proti Mladićovým muralům a veřejným poctám, zatímco organizace jako Ženy v černém nebo Fond pro humanitární právo dlouhodobě připomínají oběti Srebrenice a dalších válečných zločinů.

Mezi těmito póly navíc existuje široké spektrum ambivalentních postojů. Část společnosti může uznávat Mladićovu odpovědnost za válečné zločiny, ale odmítat označení Srebrenice za genocidu. Jiní mohou jeho činy odsuzovat, a přesto pozitivně hodnotit jeho roli při obraně bosenských Srbů nebo jeho vzdor vůči Západu. Pro další představuje především symbol nacionalismu a problematického dědictví devadesátých let. Význam Mladiće se tak výrazně proměňuje podle toho, která část jeho osobního příběhu či symbolického odkazu vystupuje do popředí.

Právě tato pluralita pohledů ukazuje, že Mladićův odkaz nelze chápat staticky. Funguje spíše jako zrcadlo současné srbské společnosti, v němž se odráží její stále neuzavřený vztah k devadesátým létům a k vlastnímu místu v příběhu rozpadu Jugoslávie.

Dokud budou právě tyto otázky patřit k ústředním tématům srbského veřejného prostoru, zůstane významný i Mladić. Teprve ve chvíli, kdy tyto otázky přestanou být klíčovým rámcem současného srbského sebeobrazu, se může proměnit i význam, který mu je připisován.