V červenci uběhlo jednatřicet let od genocidy v Srebrenici, při níž srbští vojáci povraždili 8373 mužů a chlapců, výhradně Bosňáků muslimského vyznání. Jedná se o největší masakr, který se udál v Evropě od druhé světové války.

„Bosenská společnost je i přes rezoluce OSN a rozhodnutí mezinárodních tribunálů v Haagu ohledně událostí v Srebrenici stále rozdělená. Nikdy jsme se s minulostí nevyrovnali,“ myslí si sarajevský režisér Alen Drljević, který letos na 32. ročníku Filmového festivalu v Sarajevu představil svůj nový film Fahrudin.

Dvacetiminutová animace vypráví pohledem sedmiletého chlapce o tom, jak se stal svědkem vraždy svého otce a dalších osmi set bosenských mužů bosenskosrbskou armádou ve městě Orahovac nedaleko Srebrenice. Animované svědectví chlapce se ve filmu mísí s archivními záběry z nahrávky Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu, kde o masakru vypovídá srbský voják, jenž Fahrudina zachránil.

Film podle režiséra nechce vzbuzovat emoce vedoucí k touze po pomstě, naopak chce nabídnout další osobní příběh člověka, do jehož života zasáhla tragédie. O tom, proč zvolil pro téma války a genocidy právě metodu animace, i o tom, zda je bosenská společnost ohledně genocidy v Srebrenici stále rozdělená, jsme mluvili při příležitosti premiéry filmu Fahrudin v rámci 32. ročníku Filmového festivalu v Sarajevu s režisérem Alenem Drljevićem.

Rozhovor vydáváme při příležitosti úmrtí vůdce bosenskosrbské armády Ratka Mladiće, který zemřel ve čtvrtek 27. srpna v Haagu, kde byl nejen za zločin genocidy v Srebrenici odsouzen Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii na doživotí.

Natočil jste animovaný dokument o genocidě. Jak vás napadlo, že bude animace vhodný nástroj pro zpracování takto těžkého tématu? Tuto techniku máme obvykle spojenou spíš s tvorbou pro děti.

S nápadem přišel producent Denis Džidić z BIRNu (Balkan Investigative Reporting Network). Byl to právě on, kdo začal jako první natáčet rozhovory s hlavní postavou Fahrudinem. A právě on přišel s nápadem vytvořit animovaný film, k čemuž měl následně přizval.

Zpočátku jsem byl trochu zaskočený a připadalo mi to zvláštní. Žádný takový film o Srebrenici dosud nevznikl. Jakmile jsem se ale pustil do důkladnější rešerše, došlo mi, že to může být dokument, který propojí animaci s archivními záběry. Jak jste řekla, animace je něco, co si spojujeme s dětstvím a dětmi — a naším hlavním hrdinou je sedmiletý chlapec, který přežil masovou střelbu. Rozhodli jsme se vytvořit film z jeho perspektivy.

Není to první animovaný film s těžkým tématem — připomenu například slavný snímek Valčík s Bašírem —, ale myslím, že kombinace animace a dokumentu je poměrně novinka.

O genocidě ve Srebrenici bylo natočeno už několik filmů a dokumentů. Ten váš diváci sledují očima sedmiletého Fahrudina. Nabízí dětský pohled jinou perspektivu na tento masakr?

Považuji za velmi důležité vyprávět příběhy konkrétních lidí. Mluvíme-li ve statistikách, z lidí se stávají jen čísla, ale když můžeme srebrenický masakr nazírat očima přeživšího svědka, je to něco úplně jiného. Můžeme se emocionálně mnohem více napojit na to, co se stalo.

Fahrudinovi je dnes už skoro čtyřicet let, ale to, co v sedmi letech přežil, ho poznamenalo na celý život. Je to strašlivé trauma a nikdo z nás by si ho jinak neuměl ani představit.

Od genocidy v Srebrenici uplynulo jednatřicet let. Jak o této události smýšlí současná bosenská společnost? Změnilo se od té doby něco významně?

Bosenská společnost je i přes rezoluce OSN a rozhodnutí mezinárodních tribunálů v Haagu ohledně událostí v Srebrenici stále rozdělená. Nikdy jsme se s minulostí nevyrovnali. Proto si myslím, že je velmi důležité nepřestávat o věcech mluvit, psát o nich knihy, točit filmy a podobně. Všechny konflikty, co se teď dějí — například v Gaze nebo na Ukrajině —, jsou výsledkem toho, že se národy nekonfrontovaly se svou minulostí.

Vnímáte umění jako prostředek k vyrovnávání se s minulostí? Nebo spíše něco, co lidi může sjednotit?

Umění není samospásné, působí jen malé změny v mysli lidí, ale i tak má smysl. Z historie ovšem víme, že je také snadno zneužitelné. My jsme se snažili byla udělat film, který nevolá po pomstě. Je to snímek o chlapci a o vojákovi srbské armády, který ho zachránil. Nenaplňuje lidi touhou po odplatě. Přál bych si, aby lidé dokázali vystavit svůj pohled kritické reflexi a aby byli nuceni sami přemýšlet, namísto přejímání názorů od okolí. V Bosně máme takových do sebe uzavřených názorových bublin víc než dost.

Zmínil jste, že bosenská společnost je i nadále hodně rozdělená. Kde vidíte kořeny této propasti — je to v politickém nacionalismu, populismu, nebo ještě něčem jiném?

Je to kombinace všech věcí, které jste zmínila. Všechny pomáhají lidem u moci shromažďovat peníze. Není to však specifické jen pro Bosnu, vidíme to i jinde v Evropě a ve světě. Myslím, že touha po moci a penězích vede lidi k národnostní, etnické a náboženské nesnášenlivosti.

Dokument Fahrudin trvá jen dvacet minut. Bylo náročné shrnout celý příběh během tak krátké metráže?

Krátký film má svá vlastní pravidla — musíte příběh odvyprávět velmi rychle. Už jsem pracoval na mnoha krátkých dokumentech a fikčních filmech, takže vím, jak to funguje. Za dvacet minut nestihnete říct vše, musíte se tudíž soustředit pouze na hlavní zápletku a hrdinu.

Klíčový moment nastal, když jsem našel v archivu tribunálu v Haagu natočenou výpověď vojáka, který Fahrudina zachránil. Rozhodl jsem se použít části zfilmované nahrávky a propojit je s animací. Máme tedy příběh vyprávěný očima kluka, který srebrenický masakr prožil, a zároveň vojáka před soudem. Dohromady to podává celkový obraz události.

Je poměrně unikátní, že jste se dostal ke svědectví oběti i příslušníka bosenskosrbské armády. Myslíte, že při dokumentování válek nebo genocid často chybí zachycení humanity na obou stranách konfliktu?

Srbský voják byl chráněným svědkem z mezinárodního tribunálu. Jeho identitu neznáme. Použili jsme pouze nahrávku pořízenou během soudu, kde je jeho tvář skrytá a hlas změněný. Čili o nějaké prezentaci pohledu obou stran moc nemůže být řeč. Pokud se ale bavíme o Srebrenici jako takové, můžeme říct, že je takový přístup poměrně raritní.

Od Fahrudina vím, že když tento srbský voják zemřel, na jeho pohřeb dorazila pouze nejbližší rodina. Zbytek komunity se od něj distancoval a opustil ho, protože svědčil o zločinech srbské armády.

Může se podle vás evropská společnost z podobných dokumentů ještě pořád něco dozvědět a přiučit?

Samozřejmě, máme spoustu skvělých filmů o minulosti — například o holocaustu. Mohli bychom se z nich poučit, ale nejsem si jistý, že to děláme, protože války nevymizely.

Váš snímek má premiéru letos na Filmovém festivalu v Sarajevu. Je pro vás důležité, že je to právě tady — v Bosně a Hercegovině?

Ano, mám velikou radost, že je to právě tady. Ale musím přiznat, že jsme původně neplánovali festivalovou premiéru. Chtěli jsme snímek poprvé promítat 11. července v Srebrenici na výročí genocidy, ale nějak se stalo, že to dopadlo takto. Jsem ale stále velmi rád, že premiéru zažila Bosna zrovna tady v Sarajevu na největším filmovém festivalu v regionu. Je tu spousta zahraničních návštěvníků, a tudíž i možnost, že se příběh dostane k širšímu okruhu diváků.

Očekáváte, že bude místní bosenská komunita na dokument reagovat jinak než mezinárodní diváci?

Nejsem si jistý, protože sledování filmů je hodně individuální záležitost. Každý člověk má svůj vlastní přístup ke kinematografii. Pouze doufám, že můj snímek nenechá lidi odejít z kina bez přemýšlení a bez toho, aby něco pocítili.

EMA POLÍVKOVÁ