Aleksandar Vučić už není prezidentem Srbska. 27. září, sedm měsíců před vypršením svého druhého mandátu, rezignoval a prezidentské pravomoci převzala předsedkyně parlamentu Ana Brnabićová. Jeho odchod z prezidentského paláce ale není odchodem z politiky. Vučić vede do předčasných parlamentních voleb 25. října koaliční kandidátku Aleksandar Vučić — Sjednocené Srbsko, postavenou kolem vládní Srbské pokrokové strany, a otevřeně usiluje o návrat do premiérského křesla.

Vučić tak ze srbské politiky neodchází, pouze hledá nové působiště poté, co mu ústava neumožňuje ucházet se o třetí prezidentský mandát. Premiérský post přitom dobře zná — vládu vedl už mezi lety 2014 a 2017. Jeho politický vliv se navíc dlouhodobě váže více k jeho osobě než k úřadu, který právě zastává. V tomto smyslu jeho postup připomíná model Putin—Medveděv: mění se formální role, zatímco centrum moci zůstává neměnné.

Prezidentské pravomoci mezitím převzala Ana Brnabićová, která může jako prezidentka stát v čele země nejvýše tři měsíce, tedy do zvolení Vučićova nástupce. Její politická kariéra je přitom s Vučićem úzce spjata. Do politiky vstoupila v roce 2016, o rok později se stala premiérkou a od roku 2024 působí jako předsedkyně parlamentu. Jako první žena v premiérském křesle, navíc s otevřeně homosexuální orientací, pomáhala směrem na Západ vytvářet liberálnější tvář Srbska, v domácí politice se však zařadila mezi Vučićovy nejbližší a nejloajálnější spolupracovníky.

Vučićova rezignace tak otevírá cestu hned ke dvojím volbám. Zatímco nového prezidenta musí Srbsko zvolit nejpozději do konce prosince, už 25. října proběhnou dlouho očekávané předčasné parlamentní volby. Ty rozhodnou nejen o Vučićově plánovaném návratu do čela vlády, ale také prověří skutečnou politickou sílu studentského hnutí.

Od protestů ke konkrétní politické nabídce

Studentské hnutí přitom během posledních měsíců prošlo zásadní proměnou. Z organizátora blokád fakult, pochodů a masových demonstrací se stal politický aktér usilující o parlamentní zastoupení. Do voleb vstupuje s uskupením Studentská kandidátka — Studenti vítězí (Studentska lista — Studenti pobeđuju), které nominovalo 250 kandidátů — tedy plný počet odpovídající počtu křesel v srbském parlamentu.

Její vznik zároveň výrazně proměnil opoziční scénu. Osm parlamentních stran od liberální a zelené opozice po konzervativnější uskupení se rozhodlo studentskou kandidátku podpořit, stejně jako řada menších stran a lokálních iniciativ. Studentskému hnutí se tak podařilo soustředit významnou část dosud roztříštěné opozice kolem jediného projektu.

Jak silný tento projekt skutečně je, zatím není jasné. Průzkum agentury Faktor Plus z druhé poloviny září přisuzoval Vučićově kandidátce 48,6 procenta a studentům 37,1 procenta. Analytický model organizace BIRODI naopak přisuzoval Studentské listě 48,5 procenta a Vučićovu bloku 38,6 procenta. Rozdíl mezi oběma odhady ukazuje, jak obtížné je podporu nového politického aktéra zachytit. Významnou roli navíc mohou sehrát menší uskupení: při tříprocentní hranici vstupu ovlivní rozdělení mandátů i to, kolik z nich se do parlamentu dostane.

Studentská kandidátka bez studentů

Označení Studentské kandidátky jako studentské je přitom poněkud zavádějící. Studenti ani nejviditelnější tváře protestů kandidátku nezaplnili. Ujali se spíše role garantů a politický kapitál získaný během protestů využili k výběru osobností, které mají jejich požadavky přenést do parlamentu. Nejde tedy o generační nástup mladých: průměrný věk kandidátů přesahuje padesát let a je přibližně o sedm let vyšší než u Vučićovy kandidátky.

Studentská kandidátka stojí především na profesně etablovaných osobnostech, výrazně zastoupených zejména v akademickém a vzdělávacím prostředí, ale také mezi lékaři, právníky, technickými profesemi či lidmi z kultury. Mezi známější jména patří bývalý guvernér srbské centrální banky Dejan Šoškić, sociolog Jovo Bakić, herec Tihomir Stanić nebo bývalý basketbalista Dejan Bodiroga.

Zároveň si uskupení zachovává kolektivní charakter studentského hnutí a nemá jasného lídra. Ani první kandidát, novosadský kardiolog Ilija Srdanović, nemá být jeho politickým vůdcem. Studenti proto odmítli i představu, že by jeho případná televizní debata s Vučićem znamenala souboj lídrů, a své zástupce chtějí vysílat dle tématu a odbornosti. Proti politice jedné osobnosti tak i nadále staví kolektivní princip reprezentace.

S přechodem od protestů k volbám se rozšířila také politická nabídka hnutí. Jejím základem zůstávají původní požadavky na boj s korupcí, politickou odpovědnost, nezávislé instituce a transparentnější stát. Ambice vstoupit do parlamentu ale vyžaduje odpovědi i na každodenní problémy voličů, a tak se do programu dostávají sociální a ekonomická témata, zdravotnictví, vzdělávání, bydlení či pracovní podmínky.

Vzhledem k důrazu na vnitrostátní reformy věnuje program zahraniční politice výrazně méně prostoru, je v ní však patrná jasná kontinuita s dosavadním geopolitickým směřováním. Otázky evropské integrace nebo vztahů s Čínou zůstávají upozaděny a mezi jasnější postoje patří pouze odmítání zavedení protiruských sankcí či nadále považování Kosova za součást Srbska.

Studentské hnutí se zároveň snaží rozšířit svou podporu mimo velká univerzitní centra, v nichž protesty původně vyrostly. Jeho městské a univerzitní jádro je patrný i na kandidátce — například z Niše pochází 38 z celkových 250 kandidátů. Mimo tato centra mají studenti oproti Vučićovu bloku výraznou nevýhodu: vládní strana se může opřít o více než deset let budovanou síť v menších městech a obcích. Jednou z klíčových otázek kampaně proto je, zda se protestnímu hnutí podaří proměnit mobilizaci soustředěnou kolem univerzit ve skutečně celostátní politickou sílu.

Dva způsoby vedení kampaně

Právě na překonání této nevýhody míří studentská kampaň. Vedle velkých shromáždění její zástupci objíždějí menší města a vesnice a prostřednictvím iniciativ jako Student v každé vesnici (Student u svakom selu) nebo Student volá (Student zove) sázejí na dobrovolnickou síť a přímý kontakt s voliči. Decentralizovaný model, který se osvědčil během protestů, se tak snaží přenést i do volebního souboje.

Sjednocené Srbsko naproti tomu vede výrazně centralizovanější kampaň soustředěnou kolem Vučiće. Opírá se o velké mítinky, zahájené 3. října v bělehradské Areně, rozsáhlé místní stranické struktury a výraznou přítomnost v celostátních médiích. Hlavním motivem kampaně je stabilita a kontinuita, které Vučić staví do protikladu k nejistotě spojené s politickou změnou.

Kampaň se přitom odehrává ve výrazně nerovném a stále vyhrocenějším prostředí. Studenti už při registraci kandidátky naráželi na problémy se zajištěním ověřovatelů podpisů a napětí pokračuje i během samotné kampaně. Jejich akce opakovaně provázejí protiakce vládních příznivců, slovní konflikty a v některých případech také fyzické incidenty. Ještě výraznější je nerovnováha v médiích: podle monitoringu organizace CRTA připadly mezi 21. a 27. zářím tři čtvrtiny politického vysílacího času představitelům vládní většiny, zatímco opoziční kandidátka čelila převážně negativnímu pokrytí.

Prezidentské volby ve stínu parlamentních

Říjnovými parlamentními volbami nicméně politický souboj neskončí, protože na ně navážou volby prezidentské. Ačkoliv je Srbsko parlamentní republikou a těžiště výkonné moci leží ve vládě, prezident není pouze ceremoniální postavou. Zastupuje stát doma i v zahraničí, navrhuje kandidáta na premiéra a disponuje pravomocemi v legislativě či obraně. Především má ale vlastní přímý mandát, který může jeho skutečnou politickou váhu výrazně posílit.

Význam prezidentské volby ukázal už rok 2012. Srbská pokroková strana tehdy sice těsně vyhrála parlamentní volby, k sestavení vlády však měla blíže druhá Demokratická strana. Situaci změnilo až vítězství Tomislava Nikoliće nad úřadujícím prezidentem Borisem Tadićem. Socialisté, kteří drželi klíč k parlamentní většině, se následně namísto demokratů dohodli se Srbskou pokrokovou stranou a Alexandr Vučić se stal prvním místopředsedou vlády.

Vučić pak význam prezidentského úřadu ještě posílil. Po přesunu z premiérského do prezidentského křesla v roce 2017 zůstal ústřední postavou domácí politiky i hlavním představitelem Srbska při jednáních o Kosovu nebo vztazích s Evropskou unií, Ruskem a Čínou. Rozdíl mezi formálními pravomocemi prezidenta a jeho skutečnou politickou vahou se tak během jeho mandátů výrazně rozevřel.

Volba nového prezidenta tak může být důležitá především pro domácí rozložení moci. Pokud by prezidentský úřad a vládu ovládly rozdílné politické tábory, přímo volený prezident by mohl blokovat nebo alespoň brzdit vládní iniciativy. Zároveň prezidentská volba staví oba bloky před opačný problém: kolektivně vedená Studentská kandidátka musí soustředit podporu kolem jediného kandidáta, zatímco Srbská pokroková strana musí ukázat, zda dokáže podporu politického systému vybudovaného kolem Vučiće přenést na někoho jiného.