V první listopadové úterý proběhl na tuzemské poměry bezprecedentní akt revolty. Poprvé po šestadvaceti letech stávkovali celých čtyřiadvacet hodin zaměstnanci veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu. Solidárně je podpořili studenti, divadelníci a další občané, kteří ve velkých počtech zaplnili náměstí po celé zemi. Hlavní požadavek demonstrujících byl jasný: stažení návrhu na změnu financování veřejnoprávních médií, kterou vláda velmi nevybíravě a nečekaně protlačila do druhého sněmovního čtení před dvěma týdny.

Ze všeho nejdříve si vyjasněme jednu věc: spíše než plnohodnotná stávka se včera odehrál jakýsi náznak stávky, snad varování, pro jehož vyjádření byl vypůjčen institut stávky ve zředěném provedení, redukovaný na pouhý symbol.

A tak se sice stávkovalo, ale všechny veřejnoprávní kanály dál vysílaly: rozhlas povětšinou ponechal pouze písničky, televizní kanály vysílaly pouze archiv. Klíčová zpravodajská stanice ČT24 zařadila zprávy pouze každou hodinu na místo půl hodiny, přičemž moderátoři (sic!) zprávy přednášeli z papíru, a nikoliv ze čtecího zařízení. Méně pozorný divák by si — zejména mimo zpravodajský kanál — vůbec nemusel všimnout, že je něco jinak.

Stávkovalo se, ale diváci a posluchači byli pravidelně zahrnováni omluvami za omezení s příslibem, že s dalším dnem bude veškeré vysílání zase zpátky tak, jak má podle programu být. Stávka tak byla prezentovaná jen jako dočasné nepohodlí, které zítra už bude minulostí.

Všemi významnými tvářemi iniciativy Veřejnoprávně v čele s moderátorem Danielem Stachem jsme už řadu týdnů ujišťováni, že jakékoliv protesty budou probíhat důsledně v souladu se zákonem.

Souběžně se stávkou se konají demonstrace na podporu stávkujících zaměstnanců v centru Prahy, Brna a dalších větších i menších měst, avšak organizátoři pro jistotu — naštěstí marně — vyzývají protestující, aby transparenty kritizující politiky nechali doma. Jako by o zákonech o veřejnoprávních médiích nerozhodovali politici, na něž se může veřejnost zcela legitimně a kriticky obracet, nýbrž se jednalo o záležitost nějaké nadzemské síly, kterou dostaneme na svoji stranu správným a opakovaným vyslovením mantry „Média nedáme“.

Jistěže je správně, že se těžkopádný moloch, jímž média veřejné služby z logiky věci jsou, dal do pohybu a nečeká tiše a pokorně na politické podmanění. Stejně tak veškeré občanské aktivity proti snahám Babišovy vlády uzurpovat moc budí respekt. Přesto je třeba zdůraznit, že skutečně úspěšné protestní hnutí by muselo být mnohem, mnohem odvážnější.

V první řadě by se za vlastní instituce měly mnohem odvážněji postavit samotní zaměstnanci veřejnoprávních médií. A to i za cenu, že tím poruší zákon o ČT a ČRo. To, co se v České republice — nejen na poli veřejnoprávních médií — od nástupu krajně pravicové třetí Babišovy vlády děje, není standardní vládní neumětelství nebo papalášství, nýbrž jasně rozpoznatelný frontální útok na liberálně demokratické instituce. Formy odporu by proto měly odpovídat závažnosti situace. Stávka, která nikoho nebolí, v tomto ohledu úplně ztrácí svůj smysl.

Premiér Babiš reaguje stále popuzeněji a ujišťuje veřejnost, že veřejnoprávní média ovlivňovat neplánuje. To je samo o sobě krajně nedůvěryhodné — vždyť vidíme, jak se jeho vláda zároveň chová k jiným veřejným institucím ve své správě. A navíc mají občané v dobré paměti podobné Babišovy sliby z doby, kdy kupoval klíčový komerční mediální dům Mafra. Různorodé ovlivňování obsahu vlastních médií pak vyšlo opakovaně najevo.

Zákon na likvidaci veřejnoprávních médií

Zákon převádí financování ČT a ČRo bez jakýchkoli pojistek přímo na státní rozpočet a současně snižuje prostředky způsobem, který je podle vedení obou institucí likvidační.

Jednotliví vládní politici jsou při zdůvodňování změny nekonzistentní: obecně argumentují prostou úlevou od poplatků pro občany, jindy hovoří o nutnosti větší transparentnosti a kontroly veřejných financí.

Předseda sněmovny a koaliční SPD Tomio Okamura přímo v parlamentní debatě ČT označil za instituci pracující proti národním zájmům, další poslanci koalice vyhlašují, že zrušení poplatků má být pouze mezikrokem před privatizací veřejnoprávních médií. Část vládních poslanců zejména z SPD akcentuje nutnost větší kontroly obsahu.

I sám Babiš se v zápalu občas zapomeneme a změny ve financování zdůvodňuje výhradami ke kritické úloze veřejnoprávních médií. Premiér na nezávislá média soustavně útočí a považuje je za součást jednolité fronty nepřátel, již novináři tvoří spolu s opozicí, občanskou společností a úřednickým „deep statem“.

Pohrdavě se odmítá sejít s ředitelem Českého rozhlasu, kterého považuje za „aktivistu“ a vyzývá jej k rezignaci. Už v červnu při představování návrhu si zase liboval, že navrhovanou finální částku ze státního rozpočtu pro ČT a ČRo se mu povedlo do poslední chvíle utajit i před oběma řediteli veřejnoprávních médií, kteří se tak vše dozvěděli stejně jako veřejnost až z tiskové konference.

Nepromrhejme nevídanou občanskou mobilizaci

Nejde tedy zdaleka jen o způsob, jímž se vláda zákon snaží prosadit. To byla pouze definitivní rozbuška okolo mimořádně problematického a podezřelého záměru. A při pohledu na plná náměstí, stávkující studenty či diváky tleskající ve stoje prohlášením herců na podporu veřejnoprávních médií je zarážející, že se veřejnoprávní novináři nesnaží tuto mohutnou energii lépe zužitkovat a neodhodlají se k radikálnějším krokům.

Kdyby natvrdo vypnuli vysílání — včetně veškerého zpravodajství a dětského kanálu — do doby, než vláda návrh stáhne a zaváže se ke skutečné diskusi o financování veřejnoprávních médií, davy v ulicích by ČT a ČRo podpořily úplně stejně jako nyní. Dost možná by mobilizace byla ještě větší, protože černé obrazovky by nikoho nenechaly na pochybách, že se děje něco skutečně závažného.

Je s podivem, že se ve veřejnoprávních médiích více neinspirují vlastní historií: zejména obdobím tak zvané televizní krize za opoziční smlouvy na přelomu století. Tato vzpomínka ostatně spolu s historickou úlohou veřejnoprávních médií v pohnutých momentech dvacátého století významně napájí mytologii, jež se kolem ČT a ČRo ustavila.

Veřejnoprávní novináři by si měli položit otázku, zda by televizní krize v éře opoziční smlouvy skončila úspěchem zaměstnanců, kdyby se tehdy spoléhali na „zákonné prostředky“ tak jako nyní.

Otázka dalšího žádoucího postupu bude stále naléhavější. Prozatím veřejnost dokázala zpomalit mocenské tažení vlády. Zaskočený Babiš naoko — a nepříliš důvěryhodně — dává najevo ochotu ke kompromisům. Ovšem tomu, že by se vláda chystala naplnit klíčový požadavek demonstrujících, se ani zdaleka neschyluje.