Ohlédneme-li se zpět, nelze než přitakat tomu, že dobrých vlád jsme měli ve více než třicetileté historii samostatné České republiky pomálu. Nevalných, špatných a vpravdě tragických naopak habaděj. Nu a ta současná směle, kvapně a bez uzardění překonává všechny noční můry, které by jednoho ve snách o zkáze státu mohly v noci přepadnout. Rozvrat, kam jen oko dohlédne. A to fraška na téma odpovědného vládnutí teprve začíná.

Heslem dne je rozkopat vše, co jen trochu funguje. Zamořovat veřejnou debatu nesmysly, dokud huba nebolí. A především starat se o to, aby dobře bylo nikoliv lidem obecným, ale toliko těm vládnoucím.

Nemůže proto překvapit, že vládě za oběť v rámci přípravy Národního a regionálního partnerského plánu pro roku 2028 a 2034 padla i podpora občanské společnosti, rozvoj informační a mediální gramotnosti nebo posilování společenské odolnosti vůči dezinformacím.

Celou věc by bylo možné smést ze stolu s tím, že od souručenství lhářů, manipulátorů a dezinformátorů nebylo možné čekat cokoliv jiného. Že přece mají z klamání prosperující byznys. A že jejich deklarovaný boj za svobodu slova je ve skutečnosti zástěrkou pro její potírání, upevňování moci a likvidaci nejrůznějších kontrolních mechanismů.

Minulé dny ovšem ukázaly, že podpora neregulovaného šíření dezinformací coby politický program má nejeden kaz.

Když se ve veřejném prostoru objevila zdařilá — nejspíše ruská — dezinformační kampaň, že Polsko si činí územní nároky na Těšínsko a je připraveno ho získat silou, zpozorněl i ke lžím více než benevolentní premiér Andrej Babiš a jal se rozčilovat, proč se o pokusu o rozklížení česko-polských vztahů musí dozvídat až z médií.

Stručně řečeno, protože chce.

Byl to on, kdo bez náhrady rozprášil rodící se systém strategické komunikace státu.

Byl to on, kdo si sebou na Úřad vlády z ultrakonzervativní, bludy šířící a názvem zcela matoucí Společnosti pro obranu svobody projevu dovedl Natálii Vachatovou, která se v boji proti dezinformacím odhodlaně staví právě na stranu dezinformací.

A byl to také on, kdo opřel svou vládu národní pohromy o hlasy těch, kteří mají plná ústa českých zemí, lidí a zájmů, ale coby správní rádobyvlastenci si českou trikoloru vždy a zaručeně spletou s tou ruskou.

Navzdory Babišově podrážděné reakci ovšem není radno se domnívat, že by jeho kabinet měl z nastoleného kurzu byť jen o píď uhnout. Kdyby totiž přiznal, že klamal, a po vzoru ostatních evropských států upřel úsilí k posilování společenské odolnosti vůči nejrůznějším hrozbám, mohli by se jeho voliči ptát, zda jim nevěšel bulíky na nos i jindy. A zadělávat si na budoucí volební porážku nesoucí s sebou riziko muklovského stejnokroje dozajista nemá v plánu.