V úterý 25. srpna přinesly Seznam zprávy článek o dezinformační kampani ve virtuálním prostoru, především na síti Facebook. Podle ní chce Polsko zabrat část území České republiky a právě proti tomuto nároku severního souseda měla v sobotu v Třinci proběhnout demonstrace. Odborníci i politici vidí objednavatele kampaně v Rusku. Případ řeší bezpečnostní orgány obou zemí.

Celou facebookovou kampaň zaplatil umělou inteligencí vytvořený profil se jménem Adam Sikora, pod příspěvkem diskutovaly další falešné profily, buď souhlasící se Těšínskem jako součástí Polska, nebo naopak Polsko kritizující.

Základem celé kampaně byl jiný falešný účet vydávající se za českého velvyslance v Polsku Břetislava Dančáka, zveřejňující žádost Polska o vrácení 368 hektarů území na základě smlouvy z roku 1958. Následně vznikly webové stránky, které se tvářily jako zpravodajství portálu iROZHLAS.cz, které o celé akci informovaly. Hackeři navíc umístili článek o polských nárocích (600 hektarů) na web menšího polského rádia.

Zděděný územní dluh

Kampaň se opírá o reálný polský nárok, který vychází ze skutečné mezistátní smlouvy — i uváděná rozloha odpovídá skutečnosti. Při zaokrouhlování státní hranice v roce 1958 postoupila Polská lidová republika Československu 1 205,9 ha půdy, zatímco československá strana předala Polsku 837,46 ha. Rozdíl necelých čtyř set hektarů tak zůstává jako územní dluh, který Česká republika i nadále uznává.

Od 90. let se uskutečnilo několik kol jednání o dílčích úpravách hranice, ta však pokaždé ztroskotala na neochotě dotčených obcí vzdát se části svého katastru. Bývalý polský velvyslanec Mateusz Gniazdowski kdysi navrhoval vyřešit dluh tak, že by do vlastnictví polského státu přešla budova polské ambasády, Fürstenberský palác.

Ministři Sikorski a Macinka o hraničním dluhu jednali naposledy letos v únoru, a to i přes momentálně napjaté vzájemné vztahy. Aktuálně je na stole projekt společné protipovodňové ochrany, který podle českého ministerstva zahraničí vzešel z iniciativy Radosława Sikorského.

Proti dezinformační kampani na Facebooku se ohradilo české ministerstvo zahraničí, které věcně vyvrátilo polské územní nároky a objasnilo, jak to skutečně je s územním dluhem a s jednáním o jeho vyřešení.

Celkově se však v odmítání dezinformační kampaně angažují mnohem aktivněji polští politici. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski reagoval na sociálních sítích takřka okamžitě: „Nenechme se rozdělit. Vpád na Těšínsko byl jedním z nejhloupějších rozhodnutí polské zahraniční politiky v historii, ale doufám, že naši čeští bratři si pamatují, že Polsko se za něj veřejně omluvilo prostřednictvím prezidenta Lecha Kaczyńského na Westerplatte v roce 2009.“

Český i polský Twitter se následně zaplnil prohlášeními o přátelství i obrázky vytvořenými pomocí umělé inteligence, jak od politiků, tak od běžných uživatelů, které měly ukázat, že vzájemné pouto obou národů Rusko rozbít nedokáže. Polský premiér Donald Tusk sdílel AI generovaný obrázek, na němž se za ruce drží kreslený Krtek a polský pes Reksio. Tentýž obrázek pak sdílel i český premiér Andrej Babiš. Prezident Petr Pavel v rozhovoru celou kauzu označil za dílo Ruska.

Konflikt, který dnes nikoho nepálí

I přes pohnutou a krvavou historii nemá Těšínsko dnes žádný výbušný potenciál, který by mohl narušit česko-polské vztahy. Západní část Těšínského knížectví (polsky Zaolzie, tedy území za řekou Olší) byla nejpozději od místní průmyslové revoluce spjaté s těžbou uhlí osídlena převážně Poláky. Podle sčítání lidu z roku 1910 zde žilo 123 tisíc Poláků, 32 tisíc Čechů a 23 tisíc Němců.

Po první světové válce se místní orgány zpočátku dohodly na rozdělení podle jazykového klíče, přičemž Československu by připadla zhruba čtvrtina bývalého knížectví a zbytek Polsku. Oba státy si však nárokovaly celé území, a napjatá situace nakonec v lednu 1919 přerostla v několikadenní válku, kterou vyvolalo a vyhrálo Československo.

Pro obě vlády se však nejednalo o zásadní konflikt. Polsko se více zajímalo o svou východní hranici s Ukrajinou, respektive sovětským Ruskem, a o obsazení litevského Vilniusu, zatímco československá vláda se soustředila na ovládnutí Sudet a vytlačení maďarských jednotek ze Slovenska.

Přesto válka z roku 1919 zničila nadějně se rozvíjející československo-polskou spolupráci a v meziválečném období postavila oba státy do vztahu nepřátelské neutrality. Dalo se tak očekávat, že Polsko využije mnichovskou krizi, a v říjnu 1938 skutečně bez boje obsadilo sporné území. Po druhé světové válce se Varšava ještě pokusila hranice revidovat, tyto snahy však jednoznačně ukončil generalissimus Stalin.

Komunistický režim pak k místním Polákům přistupoval macešsky a ke skutečnému kulturnímu rozvoji došlo až po roce 1989. Na Těšínsku dnes funguje polské základní i střední školství, spolkový a kulturní život i místní tisk v polštině. Vstup do schengenského prostoru navíc znovu propojil kdysi rozdělené město, jak na úrovni osobních vztahů obyvatel, tak spolupráce organizací a samospráv. V obou částech Těšína se tak koná řada společných kulturních akcí, mezi nimiž vyniká uznávaný filmový festival Kino na hranici. K symbolickému propojení rozděleného města by chybělo už jen obnovení staré tramvajové trati.

Občas se sice objeví vandal ničící dvojjazyčné nápisy, sto let starý hraniční spor už ale nikoho vážně nezajímá. Tím spíše, že polský prezident Lech Kaczyński se v roce 2009 omluvil za polskou anexi Těšínska z podzimu 1938. Recipročně se český představitel za rozpoutání války v roce 1919 nikdy neomluvil.

I přes nedávné spory kolem dolu Turów patří česko-polské vztahy k nejlepším v historii obou zemí, Těšínsko už dávno není jablkem sváru, a dezinformační kampaň tak nemá příliš úrodnou půdu, na kterou by mohla padnout.