Polský prezident Karol Nawrocki představuje krajně nacionalistickou část Polska, která byla vždy antiukrajinská a na Ukrajince se dívala a dívá svrchu. Téhle části voličstva vděčí do velké míry za své zvolení, té se snaží zalíbit.

Kvůli svým domácím bodům teď obětoval jeden z hlavních pilířů polské zahraniční politiky od roku 1990, postavené na potřebě dobrých vztahů s Ukrajinou jakožto nezávislým, demokratickým státem, který by Polsko odclonil od imperiálního Ruska. Něco, na čem od roku 1990 pracovali všichni polští politici bez výjimky, ať už Tuskovi pravicoví liberálové, levice nebo minulý prezident Andrzej Duda z PiS. A podobně celá linie proevropských politiků ukrajinských, včetně Zelenského.

Mezi Poláky a Ukrajinci je komplikovaná historie, o níž tu málo víme. Její součástí jsou vrcholy i propasti, vzestupy i pády, krev a vzdor, velká území, která byla jednou polská, jednou ukrajinská. Nenacionalističtí Poláci ale říkají, že budoucnost nelze stavět na minulosti, ta se už nezmění.

Samozřejmě je třeba ji pojmenovat a vyrovnat se s ní, což je práce pro historiky, nikoli pro politiky. Ale budoucnost je třeba konstruovat s pohledem dopředu, na zájmech obou států. A těmi je dnes jednoznačně, aby Ukrajina vydržela a nepodlehla imperiálnímu Rusku. Poláci vnímají Putina jako velké ohrožení sebe sama, proto zbrojí, jak se dá, proto už dávají na obranu pět procent rozpočtu.

Antiukrajinská polská krajní pravice

V popsaném kontextu je pro Čecha těžko uvěřitelné, že polská nacionální pravice útočí verbálně daleko víc na Brusel, na Berlín, a dokonce i na Ukrajinu než na Rusko. A nejen verbálně, ale na Ukrajince žijící v Polsku někdy i fyzicky. Někteří krajně pravicoví politici z takzvané Konfederace koruny polské dokonce otevřeně podporují ruský narativ a neodmítají pozvánky na cocktaily na ruskou ambasádu.

Nawrocki před pár dny přijal předsedu francouzské krajní pravice Jordana Bardellu, který Národnímu sdružení (dříve Národní frontě) předsedá po Marine Le Penové. Nawrocki, který je sám taková Le Penová v polském provedení, vyjádřil naději, že Bardella bude prezidentem Francie. Nawrocki se o krajní pravici opírá v domnění, že až odejde ze scény sedmasedmdesátiletý Jarosław Kaczyński, strana Právo a spravedlnost — PiS se rozpadne a on se postaví do čela nové sjednocené pravici, včetně té krajní.

Nawrocki Ukrajinu nikdy nijak zvlášť nepodporoval, ve své volební kampani měl mnoho antiukrajinských prvků a za dobu svého prezidentování ji ani jednou nenavštívil. Se Zelenským se setkal, jen když on přijel za ním do Varšavy loni v prosinci.

Přitom jeho předchůdce Andrzej Duda, ač zvolen také za Kaczyńského nacionalistickou pravici Právo a spravedlnost, byl na Ukrajině asi patnáctkát. A to jak den před ruskou invazí, tak jako jeden z prvních zahraničních politiků spolu s Balty hned po jejím začátku, už v dubnu 2022 a potom ještě sedmkrát. Bezvýhradná podpora Ukrajiny je něco, co Dudu velmi šlechtí.

Spor o výklad válečných dějin

Zelenskyj nechal udělit jednomu vojenskému oddílu, který ho o to požádal, titul „hrdinů UPA“ po bývalé Ukrajinské povstalecké armádě — UPA. Nebýt prezidenta Nawrockého, který se o tom se svojí minulostí historika zaměřeného na některé aspekty 20. století nějak dozvěděl, nikdo by si toho v Polsku nejspíš nevšiml, tam přeci nikdo názvy ukrajinských oddílů nesleduje.

Nawrcoki vycítil, že mu to doma může přinést u krajně pravicového elektorátu body a záležitost nafoukl do gigantického problému zahraniční politiky a vztahů s Ukrajinou. Položil Zelenskému nediplomaticky ultimátum, ať název vojenského oddílu změní. Protože ukrajinský prezident neposlechl, sáhl po absurdním kroku. Rozhodl, že mu odebere nejvyšší polské vyznamenání, jež ovšem Zelenskému neudělil on, ale jeho předchůdce Andrzej Duda.

Zelenskyj žije už víc než čtyři roky pod strašným stresem, nese na svých ramenou celou tíhu ruské války, agituje všude po světě, taktizuje vůči nepředvídatelnému Trumpovi a něco jako pojmenování jedné vojenské jednotky je nejspíš pod jeho rozlišovací schopností. Nemohl tušit, že se takové drobnosti chytí hlava polského státu a udělá z ní mezinárodní incident prvního řádu.

Eskalace

Potom už to šlo ráz naráz. Zelenskyj řád zabalil a poslal ho Nawrockému poštou, následovali ho se svými polskými vyznamenáními všichni bývalí ukrajinští prezidenti i třeba ukrajinský velvyslanec ve Varšavě. Tam se naopak proti Nawrockému kroku zmobilizovali lidé z liberálních kruhů včetně bývalé polské protikomunistické opozice. Několik z nich jako projev solidarity se Zelenským vrátilo Nawrockému polská vyznamenání, jež dostali v minulosti. Objevila se iniciativa vytvořit a udělit Zelenskému nově vytvořený polský občanský řád, objevily se různé další podpory Ukrajiny. Naopak do Kyjeva hodlá vrátit ukrajinské vyznamenání Jarosław Kaczyński nebo místopředseda senátu Michał Kamiński, politik blízký lidovcům.

Adam Michnik, jedna z nejdůležitějších postav liberálního Polska, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza, charakterizoval Nawrockého čin jako „nepřijatelné gesto, plivnutí do tváře prezidentovi země, která vede válku s putinovským Ruskem. Bylo to odporné, chybné, falešné,“ řekl. Bylo to ale také „plivnutí do tváře celé polské demokratické tradici“, která stála na devize „Za naši i vaši svobodu“. Svým činem se Nawrocki podle Michnika postavil na stranu velkoruské propagandy.

První, kdo Narockému tleská, je samozřejmě Putin. Rozklížit Ukrajince a Poláky je jeho snem a asi nikdy nepředpokládal, že to za něj provede polský prezident. Zadarmo. „Polsko na Ukrajině konečně objevilo sympatizanty nacistů,“ řekl Putinův poradce Kirill Dmitrijev.

Nawrockého krok se nešťastně sešel s datem konání velké mezinárodní konference o rekonstrukci Ukrajiny v minulých dnech. Konala se poprvé v Polsku, v Gdaňsku, přijely tam desítky nejvyšších politiků Evropy včetně premiéra Babiše, stovky byznysmenů, podepsalo se tam sto šedesát smluv.

Nepřijel ale hlavní protagonista, Zelenskyj, zúčastnila se jen ukrajinská premiérka. Zelenského neúčast nemusela teoreticky vadit, smlouvy se podepsaly stejně, ale jako symbol to bylo nepřehlédnutelné.

Ukrajinská povstalecká armáda není pro Poláky a pro Ukrajince to samé

Udělit titul hrdinů UPA nebyl od Zelenského šťastný krok, někdo z poradců mu měl říci, že UPA je pro Polsko jako červený šátek pro býka. Jenže tady se dotýkáme skutečnosti, že oba národy vidí prvky společné historie jinak. UPA znamená pro Ukrajince něco jiného než pro Poláky.

Pro Poláky to je organizace, která za války vyvraždila na území západní Ukrajiny desetitisíce lidí polského původu, někteří historici mluví až o sto tisících obětí. Smyslem bylo území etnicky vyčistit, velitelé Ukrajinské povstalecké armády předpokládali, že po válce se na sporném území bude konat referendum a chtěli tam mít jen ukrajinské obyvatelstvo.

Události jsou v Polsku stále mezi některými citlivé, ba živé, žádají exhumace a omluvy od Ukrajinců. Opakovaně to požadovali i někteří nejvyšší polští činitelé. Je to ale především téma, které čas od času přihřeje polská výrazně nacionální pravice. Ta má čtyři témata: Židy, Ukrajince a Ukrajinu, Německo jako údajnou hrozbu a Evropskou unii jakožto liberální, nekatolickou hradbu.

Pro Ukrajince je ale UPA symbolem boje za národní nezávislost. Každý neměl šanci vymanit se zpod okupanta sametově. Bojovníci Ukrajinské povstalecké armády jsou, především v západní části země, jež byla do II. světové války součástí Polska, vnímáni jako národní hrdinové, kteří bojovali proti Sovětům, a to ještě i po válce. Některé jednotky vydržely až do 50.let. Trochu jako polští „prokletí vojáci“, dnes pýcha Polska, kteří takhle vydrželi proti komunistické moci bojovat ještě i léta po válce.

Jak poznamenal jeden bývalý polský ministr zahraničí, Zelenskyj, narozený v roce 1978, věděl ze školních časů asi jen to, že to byli bojovníci za ukrajinskou nezávislost proti sovětskému komunismu. Protože v sovětské škole se o nich mluvilo jako o „fašistech“, „nacistech“, „banderovcích“. Nemusel tušit, jak jinak vnímají Ukrajinskou povstaleckou armádu v Polsku.

Pro nás je velmi těžké chápat velikou jizvu, která takto dodnes trvá v ukrajinsko-polských vztazích. V pozadí je i to, že v letech, kdy byla západní Ukrajina včetně Lvova součástí Polska, se tam Poláci vůči ukrajinsky mluvícímu obyvatelstvu chovali jako lepší kasta, neřekneme-li rovnou jako kolonizátoři. Ukrajinci byli vnímáni jako venkované, dobří tak na úklid nebo jako pomocná síla, městské obyvatelstvo tvořili Židé a Poláci.

Jedna z hlavních postav polské nacionalistické předválečné pravice Roman Dmowski říkal, že Ukrajinci neexistují. Pokládal je za lidi hovořící stejným jazykem jako imperiální Rusové. V úvahách o budoucím Polsku stavěl na vizi asimilace a polonizace menšin.

Skutečným terčem Nawrockého byl Tusk

Druhým hlavním cílem Nawrockého kroku byl premiér Donald Tusk. Od svého zvolení je prezidentovou hlavní agendou oslabovat Tuska a jeho stranu a přivést v příštích volbách k vítězství pravici, včetně krajně pravicových stran Konfederace a Konfederace koruny polské, které mají společně mají v průzkumech kolem dvaceti procent.

Nawrocki blokuje kvantum Tuskových zákonů, které přijme parlament. Za rok svého vládnutí vetoval víc zákonů než jeho předchůdce Duda za celý svůj mandát. Tusk se po Zelenského nešťastném kroku sešel s ukrajinským prezidentem a měli spolu delší rozhovor mezi čtyřma očima. Předpokládá se, že mu Tusk diskrétně vysvětlil, co pro Poláky včetně něj znamená Ukrajinská povstalecká armáda a ať jmenování přehodnotí.

Jenže hned den na to Nawrocki veřejně ohlásil, že Zelenskému odebírá nejvyšší polské vyznamenání. A to už Zelenskyj nemohl pochopitelně couvnout, ztratil by doma tvář. Také má nacionalistickou pravici a musí s ní dnes umět vyjít. Tusk už nemohl situaci nijak zklidnit. Aby ho polská pravice neoznačila za zrádce národa, musel Zelenského krok taky odsoudit.

Nawrocki udělal z hloupé maličkosti mezinárodní skandál a nedohlédl, kam může vést. Nevyzná se v zahraniční politice, nikdy nepraktikoval diplomacii a vyjednávání, reaguje jen v rámci domácí scény a tažení proti liberálům a Tuskovi.

Konfliktu si všimli ve světě a začíná rezonovat. Je samozřejmě vodou na mlýn všem, kdo se do podpory Ukrajiny nehrnuli a teď mohou říkat: vidíte, i polský prezident tvrdí, že Ukrajinci jsou nevděční, tolik toho pro ně Poláci udělali a Zelenskyj teď podporuje fašisty.

Teď se jen čeká, kam až se konflikt rozroste a jak ho potom sprovodit ze světa. Polsko se stále snaží být účastno všech evropských debat a koalic o Ukrajině. Jako stát, který si tak nešťastně a hloupě vyrobil konflikt s Ukrajinou, to ale nebude mít jednoduché. Ztrácí punc jednoznačného partnera.

Ochlazené, transakční vztahy

Jak mohou vypadat polsko-ukrajinské vztahy do budoucna? Konflikt jsem zažil ve Varšavě a tam je slyšet názor, že se ochladí a že se Polsko bude snažit, aby byly víc transakční. Bude dál Ukrajinu podporovat, ale jen něco za něco, žádná nezištná pomoc.

Není zatím jasné, co by to mělo být, ale polská pravice žije v přesvědčení, že by jí Ukrajinci měli být vděčni a děkovat. Stále a neskonale. Zarážejícím faktem je, že podle některých výzkumů přestávají být sympatie vůči Ukrajincům v Polsku dominantním pocitem. Tusk se snaží minimalizovat napětí s vědomím, že celý konflikt je především domácí válkou Nawrockého proti němu; Zelenskyj a Ukrajinská povstalecká armáda jsou jen zástupnými elementy.

V tom kontextu už Federace polských podnikatelů vyzvala k uklidnění a připomněla, že obě země pojí tisíce obchodních vztahů, že Polsko je druhým největším obchodním partnerem Ukrajiny. Polské firmy mají samozřejmě velký zájem na tom, aby si ukously z koláče poválečné obnovy. A podobnou výzvu ke zklidnění emocí zveřejnila společně i polská a ukrajinská média.