Nová reforma sociálních dávek, takzvaná superdávka (dávka státní sociální pomoci, DSSP), platí od začátku srpna pro všechny žadatele. Nový systém sloučil pomoc v hmotné nouzi se státní sociální podporou, což mělo zvýšit srozumitelnost, zjednodušit vyřizování a motivovat lidi k práci.

Systém připravil předchozí ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) a prosazoval ho s pomocí průpovídek o „příliš štědrém sociálním systému“. Stačí vzpomenout na Jurečkovo postávání s cedulí „Mají být dávky bez práce?“ po českých a moravských městech nebo o něco starší publikaci vysloveně rasistických postů na sociálních sítích. Lidovci, kteří se zpočátku prohlašovali za „sociální svědomí vlády“, se rychle proměnili ve snaživé vykonavatele ekonomické politiky ODS.

Neopravitelná superdávka

Velmi brzy se ukázalo, že výpočet superdávky mnoha lidem podporu zásadně krátí a fakticky je ze záchranné sítě systému vylučuje. Experti kritizovali nesystematičnost a složitost výpočtu superdávky, špatné nastavení normativů na bydlení, chybnou kategorizaci zranitelných domácností či ignoraci lidí postižených insolvencemi. Červnová analýza Ministerstva práce a sociálních věcí zahrnující 150 tisíc domácností ukázala, že superdávka snížila podporu téměř šedesáti procentům domácností. A pětina zkoumaných domácností měla méně než životní minimum.

Nový ministr Aleš Juchelka proto slíbil nápravu, jenže ta se omezila jen na technické detaily. Zranitelné kategorie osob pokrývají nově i rodiče dětí mladších patnácti let a mírně se změnily i normativy na bydlení, které určují maximální výši nájmu, na níž lze čerpat podporu. Původně se určovaly podle velikosti obce, nově jsou stropy určené zvlášť pro každý okres.

Analýza organizace PAQ Research však ukázala, že normativy nejsou ani po změně dobře nastavené — v některých okresech je žadatelů o dávky příliš málo a normativ se odvozuje z nedostatečně reprezentativního vzorku, jinde data ovlivňuje možná manipulace ze strany obchodníků s chudobou. A okresy, kde je žadatelů o dávky mnoho, a normativ je tedy stabilnější a předvídatelnější, mohou přitahovat další chudší žadatele — což povede k růstu sociálního vyloučení a prohlubování regionálních rozdílů.

Omezování podpory v nezaměstnanosti

Marian Jurečka šířil asociální rétoriku i v případě podpory pro nezaměstnané a jako ministr práce prosazoval jejich omezení. Kabinet Petra Fialy však — výměnou za faktické zkrácení výpovědní lhůty — nakonec udělal právě opačný krok a podporu v nezaměstnanosti zvýšil na současných 80 procent předchozí mzdy (se stropem 38500 korun). A tak je od 1. ledna 2026 možné pobírat podporu i v případě, že zaměstnanec odchází z práce dobrovolně.

Nová úprava je výsledkem tlaku zaměstnavatelů, kteří potřebovali rozproudit trh práce a povzbudit zaměstnance k hledání zajímavějších a lépe placených prací. Zejména progresivnější část českých podnikatelů a firem totiž potřebuje uspokojit své rostoucí personální potřeby — volných lidí na trhu je málo, silné ročníky stárnou a začínají odcházet do penze, zaměstnanci nad 50 let věku většinou zaměstnání dobrovolně nemění, a systematických řešení v podobě dobře řízené a regulované migrace se politici buďto obávají, nebo je přímo odmítají.

Třeba hospodářská strategie stávajícího kabinetu s ekonomickou migrací kvalifikovaných a na trhu nedostatkových pracovníků počítá, zatímco programové prohlášení vlády se k migraci staví krajně odmítavě.

Před dvěma lety jsem ostře kritizoval vládu Petra Fialy za její účelový přístup a zneužívání dánského modelu „flexicurity“. Zvyšovala totiž flexibilitu a jistoty zaměstnavatelům, nikoli zaměstnancům. Navýšení podpory v nezaměstnanosti bylo nicméně drobným krokem správným směrem.

A právě ten chce současná vláda ANO, SPD a Motoristů zvrátit. Jakmile se premiér Babiš dozvěděl, že stát platí lidem bez práce 80 procent mzdy, probudily se v něm instinkty oligarchického podnikatele a na svůj předchozí opoziční boj proti „asociální“ Fialově vládě okamžitě zapomněl.

„Podpora nelogicky vzrostla, takže je výhodné nepracovat… kdo si chce najít práci, může, chybí tady zaměstnanci,“ nechal se slyšet Andrej Babiš. Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka obratem prohlásil, že je trh práce stabilizovaný a nezaměstnanost nízká, a proto je třeba podporu snížit. A to navzdory studii vlastního úřadu, která prokázala, že si lidé změnou zaměstnání obvykle pomohou k lepšímu místu, což se státu velmi rychle vrací ve formě vyššího výběru daní z příjmu a odvodů lépe vydělávajících zaměstnanců.

Oligarchická vláda odborníkům nenaslouchá a data ignoruje. Do sněmovny posílá rozpočet se schodkem 389 miliard korun, který dává více peněz na dotace fosilním a agrárním oligarchům či stavařům a developerům než na investice do lidí.

Babiš ani Juchelka zkrátka nemají zkušenost běžných lidí, kteří si někdy hledali práci. Realita je totiž taková, že změna zaměstnání trvá několik měsíců. Pokud ovšem měníte profesi — což se při probíhající transformaci ekonomiky děje stále častěji — trvá taková změna třeba půl roku až rok.

Desetina lidí dnes nemá žádné finanční rezervy, protože je nemá je z čeho vytvářet. Třetina lidí má rezervy na čtvrt roku a další třetina na zhruba půl roku. Změnu zaměstnání bez rizika vážných sociálních dopadů či pádu do dluhů si proto může dovolit jen malá část domácností.

Zbytek je tlačen do setrvávání ve špatně placených pozicích, což celou ekonomiku udržuje v pasti nízkých mezd, brzdí využití lidského potenciálu a snižuje celkový ekonomický růst země. Tento stav nevyhovuje modernímu průmyslu a službám, ale průmyslové výrobě s nižší přidanou hodnotou či korporacím tuzemských oligarchů. Mezi ně patří i holding Agrofert, který je stále pod konečnou kontrolou rodiny premiéra Andreje Babiše.

Kontinuální politika nízkých mezd

Ať už v České republice vládne populistická či liberálně-konzervativní vláda, konstantou je dlouhodobé zanedbávání platové politiky. Zůstáváme zemí, kde podle Platformy pro minimální důstojnou mzdu nedosáhne na takovou mzdu 63 procent zaměstnanců, což je 2,5 milionu pracujících.

Jedním z nejvýznamnějších prostředků, kterým může vláda ovlivnit celkovou mzdovou úroveň v zemi, je minimální mzda. Ekonomická praxe nám říká, že když se zvýší, narůstají příjmy i více vydělávajících lidí. Dalším nástrojem je zvyšování platů státních zaměstnanců a pracovníků ve veřejné sféře, které máme v evropském srovnání taktéž velmi nízké.

Reálné platy pracovníků ve veřejné sféře prošly v posledních deseti letech extrémními výkyvy. V letech 2016—2020 nominální platy při nízké inflaci výrazně rostly a dosáhly svého reálného vrcholu. V letech 2021—2024 extrémní inflační vlna kombinovaná se zmrazením nebo nízkým navyšováním platů způsobila nejvyšší pokles reálných platů státních zaměstnanců v novodobé historii ČR. Pád reálných příjmů se zastavil teprve v roce 2025.

Stávající vláda platy zvyšuje. Státní úřednictvo, nepedagogičtí pracovníci a kulturní sféra dostali letos přidáno devět procent, zdravotníci a sociální pracovníci pět procent, lékaři a zubaři dvě procenta a učitelé 2000 Kč či sedm procent (podle platové třídy).

Toto navýšení však jen mírní předchozí hluboké ztráty a reálná životní úroveň průměrného pracovníka ve veřejné sféře zůstává v roce 2026 o deset až patnáct procent nižší než v roce 2020. Není divu, že schopnější lidé hledají zajištění svých životních potřeb v soukromém sektoru a stát přichází o kvalifikované odborníky.

V případě minimální mzdy stávající kabinet ANO, SPD a Motoristů plynule navazuje na politiku předchozí vlády ODS, KDU-ČSL, TOP09, Starostů a Pirátů. Nechává běžet její pozvolné zvyšování schválené právě za minulé administrativy. Ministr Juchelka se pyšní tím, že zvedne minimální mzdu nejvíce v historii — v příštím roce bude činit 24900 Kč, tedy asi 44,5 procenta průměrné mzdy, a v roce 2029 má dosáhnout 47 procent průměrné mzdy.

To je ovšem v evropském kontextu stále žalostně málo. V Německu dnes minimální mzda dosahuje 48 až 50 procent průměrné mzdy. V Polsku, kde reálné mzdy vytrvale rostou, dokonce 60 procent mzdového průměru. Stávající úprava tak nahrává zvyšování příjmových nerovností mezi zaměstnanci a udržuje Českou republiku v pozici země levné práce.

Tahle země neinvestuje do lidí

V moderních dějinách České republiky převládla představa, že se člověk musí o sebe postarat sám. Sociální systém není podpůrnou institucí, ale spíše nouzovou záchrannou sítí chránící před nejhorší chudobou. Konzervativní, liberální, populističtí i krajně pravicoví politici dávají institucím státní sociální podpory stigmatizující nálepky jako „pracák“ či „sociálka“.

Dovolím si tu vzpomenout na svou dávnou návštěvu úřadu práce v pražské Podskalské ulici. Bylo mi asi dvacet, studium na vysoké škole musel kombinovat s brigádami a nezvládl jsem složit několik zápočtů. Studium jsem tedy musel formálně přerušit a přejít na půl roku do placeného programu, který mi umožnil zápočty dodatečně složit — a pak se vrátit mezi studující.

Šel jsem tedy na pracovní úřad s tím, že žádám o registraci mezi nezaměstnané, potřebuji hradit sociální a zdravotní pojištění, ale jsem připraven brát manuální brigády. Službu konající úřednice mne ovšem rychle vypoklonkovala s tím, že „když se pokoušíte o druhou šanci na vysoké, tak tady nemáte co dělat — tady je to pro lidi, kteří už žádnou šanci nemají“. Systém mi dal jasně najevo, že tu není od toho, aby mi pomáhal. Studium sociálních věd jsem nakonec po delší době dokončil, byť z některých „studentských“ dluhů jsem se dostal až o deset let později.

Degradace úřadu práce, jehož smyslem by mělo být zajištění podpory a emancipace lidí na pracovním trhu, na represivní instituci chránící před tou nejhorší chudobou, je širším projevem krizí obou velkých emancipačních projektů minulého století — tedy liberalismu i socialismu. Liberalismus se vyboural na tom, že neumí investovat do podpory lidí a rozvoje veřejné infrastruktury. Socialismus na tom, že většina lidí nechce být pasivními příjemci přerozdělování.

Dlouhodobě demontovaná sociální politika vede ke ztrátám životních perspektiv příliš mnoha lidí, jejichž výchozí podmínky prohlubují permanentní polykrize. Výsledkem je potemnělá atmosféra, v níž se místo lepší budoucnosti řeší hlavně úpadek. Právě z toho těží populisté a krajní pravice.

A tak se k moci vrátil oligarcha Andrej Babiš. Od začátku svého vládnutí ovšem fakticky pokračuje v asociální politice předchozího kabinetu, ke které přidává mix kulturních válek. Jde o odvedení pozornosti, které ovšem zhoršuje kapacity státu v sociální politice.

Vláda dnes bojuje s občanskými organizacemi, které poskytují klíčovou pomoc ve vzdělávání či sociální inkluzi. Zlikvidovala Agenturu pro sociální začleňování či politiku adiktologických služeb pomáhajících závislým. Masivně propouštěla experty z Ministerstva práce a sociálních věcí.

Tyto čistky podle zjištění Deníku Alarm řídí vysoký úředník Karel Trpkoš, který se vypracoval pod předchozím ministrem Jurečkou a netajil se rasistickými názory, urážením chudých či sociálně darwinistickými výroky.

Přesně v této ideologické linii zakládá stávající ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka komando „sociální kobry“ se stovkami speciálních úředníků, kteří mají prověřovat nároky už jednou prověřených příjemců dávek. A místo podpory dostupného bydlení kabinet tlačí stavební zákon psaný na objednávku oligopolu největších developerů.

Lepší budoucnost vyžaduje progresivní sociální politiku

Bez promyšlených hospodářských a sociálních reforem čeká naši zemi ekonomický propad a ohrožení sociálního smíru. Chceme-li v budoucnu vytvářet atraktivní pracovní místa pro pracovité a iniciativní zaměstnance či příležitosti pro progresivní podnikatele, potřebujeme především reformu a zásadní finanční posílení aktivní politiky zaměstnanosti.

Sociální politika musí fungovat jako investice do lidského potenciálu, která aktivně a napříč resorty snižuje sociální nerovnosti a zajišťuje skutečné šance na důstojný život pro všechny členy společnosti — včetně těch, kteří přicházejí z jiných zemí.

Místo škrtů či parametrických změn nouzové záchranné sítě potřebujeme silnější investice do sociálně-ekonomického rozvoje. Základem je bezplatné a špičkové školství včetně předškolního vzdělávání, všeobecně dostupná zdravotní péče, celoživotní rekvalifikace a vzdělávání pracujících.

Na to navazuje moderní trh práce a ochrana zaměstnanců s důstojnou minimální mzdou, kde plný pracovní úvazek spolehlivě uživí jednotlivce i jeho rodinu. A také podpora flexibility a úvazků umožňující sladění osobního a pracovního života, stejně jako ochrana kolektivního vyjednávání.

Veřejná aféra musí zajistit dostupné bydlení s masivními investicemi státu a samospráv do rozšíření fondů obecních a družstevních bytů — bez nich je efektivní sociální politika prakticky nemožná. Je také potřeba zajistit mechanismy proti zneužívání tržní síly pronajímatelů a ochranu nájemníků před bezdůvodnými vyhazovy či řetězením smluv.

Silnější systém veřejných služeb investující do lidí a veřejné infrastruktury bude vyžadovat robustní financování. Nižší zdanění nízkopříjmových a středněpříjmových zaměstnanců, rovnější zdanění OSVČ, férovější daně z nemovitostí, odstraňování daňových výjimek, efektivnější zdanění neřestí a ekologicky nákladné spotřeby. Ale také zdanění extrémního bohatství, nadměrných zisků korporací či digitální daň z obratu technologických gigantů.

Jen takový daňový mix a systém pobídek a investic do veřejných služeb totiž vytvoří zdravé a bezpečné prostředí, tedy prostor pro rozvíjení lidských talentů, dovedností, píle a inovací. Takové kroky jsou naprostým základem pro budoucí prosperitu — a teprve na ně mají navazovat dílčí strategie hospodářského rozvoje.