„Volby v New Yorku vyhrál socialista,“ křičí dnes titulky zpravodajských webů a je to pochopitelné: ač bašta demokratů, není New York město, které by volívalo starosty doleva. Vítěz letošních starostenských voleb Zohran Mamdani je navíc muslim, přistěhovalec a teprve čtyřiatřicetiletý politik. V podání mainstreamu tak působí jako protipól Donalda Trumpa z progresivního břehu, což ho činí mediálně ještě atraktivnějším.

Jistě několik dní se bude teď debatovat, nakolik je Mamdani oním „bláznivým komunistou“, jak ho onálepkoval právě Trump, když před volbami vyzýval republikány, aby nehlasovali pro republikánského kandidáta Curtise Sliwu, ale podpořili Mamdaniho nejsilnějšího konkurenta Andrewa Cuoma — bývalého guvernéra státu New York zvoleného za demokraty, „proslaveného“ též za vlny MeToo.

Jistě se bude i řešit, co městu způsobí Trumpem slibované přiškrcení federálních penězovodů a zda nastane onen exodus milionu vyděšených z nástupu údajného islamisty, jak před volbami strašila Murdochova média.

Avšak ještě než vypukne mumraj sporů nad důsledky nejfrekventovanějších Mamdaniho slibů typu zmrazení činží pro nájemníky s trvalým pobytem ve městě či plné zadotování autobusové dopravy, a ještě než se začnou analyzovat dopady triumfu důsledného levičáka na Demokratickou stranu, patří se ohlédnout za samotným Mamdaniho vítězstvím. To je totiž ve skutečnosti větší, než se obecně zdá.

Za prvé, Mamdani nebojoval jen proti neoficiální spojené frontě republikánské a demokratické elity, ale i proti hlavním newyorským vlivovým skupinám: developerům, pronajímatelům nemovitostí a bloku kolem policejních odborů. Cuomo měl k dispozici historicky největší oficiální volební fond. Proti socialistovi se postavil i nejslavnější liberální deník New York Times. Přesto Mamdani uspěl, a to i bez obvyklého posunu do středu v závěru kampaně.

Za druhé, Mamdani dokázal vyhrát jako šíitský muslim ve městě s největší židovskou komunitou v USA — k židovské víře se v New Yorku hlásí přibližně milion z 8,5 milionů obyvatel. Stalo se tak i navzdory tomu, že byl konkurenty po celou kampaň nálepkován jako islamista a omlouvač Hamásu. Mamdani sám přitom zároveň otevřeně kritizoval izraelskou politiku a poslední tažení v Gaze označoval nepokrytě za genocidní.

Kvůli snaze Andrewa Cuoma příslušné téma maximálně vytěžit se v předvolebním souboji událo i několik směšně trapných epizod, jako když Cuomo v hlavní předvolební debatě stáčel otázky z newyorských témat právě na Izrael. Mamdani se dokázal autenticky hájit a ještě posílit svoji argumentaci, že Cuomo žije ve vlastním světě, jejž trápí úplně jiné problémy než řadové Newyorčany.

Za třetí, Mamdaniho přivedla k vítězství cesta důrazu na program, na téma životních nákladů a dostupnosti života v New Yorku pro všechny — nikoliv na klasická identitární, antitrumpovská či obecně hodnotová témata. Jako potomek Indky a Uganďana, bývalý hip-hoper a člověk, jenž získal americké občanství až v roce 2018, přitom mohl zůstat u obvyklého postupu. Po éře starostování neoblíbeného policejního exdůstojníka Erica Adamse by zřejmě uspěl i tak. Rozhodl se ale pro cestu prosazování konkrétních politik a úspěšně ji završil.

A konečně za čtvrté, z hlediska volební strategie se Mamdanimu podařil naplnit věčný sen americké levice — něco, co svého času v prezidentských primárkách sliboval, ale nenaplnil Bernie Sanders: mobilizovat důsledně levicovým přístupem dostatek znechucených nevoličů na to, aby se vykompenzovala ztráta těch, kdo se zaleknou příliš radikálního posunu doleva.

V newyorských volbách hlasuje obvykle přes milion Američanů — z 8,5 milionu Newyorčanů se tradičně jen asi polovina registruje k volbám; z ní pak zpravidla hlasuje čtvrtina, takže celková účast bývá v New Yorku 25procentní.

Letos dostal přes milion hlasů jen Mamdani sám. Překonal tak věhlasný zisk republikána Rudyho Giulianiho, který v roce 1993 vyhrál s 903 tisíci hlasy. A překonal dokonce i výsledek prvního starosty New Yorku černé pleti Davida Dinkinse z roku 1989, kdy účast stoupla až k šedesáti procentům.

Kolem Mamdaniho kampaně vznik tento rok rekordní stotisícový sbor dobrovolníků. Zmobilizovat se podařilo komunity napříč celým městem, včetně například potomků indo-karibských či bangladéšský migrantů, dosud politicky úplně neangažovaných. Mamdani zvítězil ve všech historických čtvrtích města s výjimkou Staten Islandu. V rámci čtvrtí pak hlasovaly pro Cuoma výrazně už jen okrsky na jihu Brooklynu, na severu Queensu a v okolí Central Parku.

Kolem Demokratické strany se teď nesporně zaktivizují levicové iniciativy s přesvědčením, že něco podobného půjde zopakovat za rok při kongresových mid-term volbách a poté za tři roky při volbě dalšího prezidenta USA. Čelit budou opět stranickému establishmentu určujícímu pravidla nominačních primárek a velkým penězům. Díky Mamdaniho newyorskému úspěchu však budou potenciálně mnohem silnější.

Hlavní zkoušky čekají nicméně v samotném New Yorku — právě naplnění Mamdaniho ambiciózního programu spoluurčí, jak moc inspirativním se daný přístup stane i mezi opatrnějšími demokraty. Ve městě s podobným rozpočtem jako Česká republika je dosud v paměti zklamání z éry Billa de Blasia v letech 2014 až 2021, v níž původně bojovný kandidát po vážnějších střetech s developery a policejními odbory zkrotl na úroveň velkoústého mluvky s prázdnýma rukama. Lépe se tak dnes ve městě vzpomíná i na předchozí vládnutí miliardáře Bloomberga proslulé zvýšenou přísností policie vůči menšinám, budováním cyklostezek a zákazem pouličního močení.

Ten těžší boj tedy Zohrana Mamdaniho ještě čeká — zvláště při zkušenosti, že mobilizované levicové hnutí mívá sklon ústupky v přijímání politických opatření nepromíjet. Dnes ovšem může Mamdani poprávu oslavovat. Je skutečně co.