V těchto dnech si Evropa, nebo přinejmenším ta její část, která se někdy nazývá Evropou střední a v minulosti byla převážně součástí Rakouska-Uherska, připomíná výročí 333 let od porážky tureckých vojsk u Vídně. Výročí je to jistě významné, pozoruhodné však je, jakým způsobem je tato událost líčena. „Evropa“ porazila „muslimy“, mohli jsme se například dočíst v článku na webu televize Nova.

V podobných textech asi o historickou přesnost opravdu nejde, ale přece jen by asi neškodilo upřesnění, že nešlo o celou Evropu, ale jen o Habsburky a jejich spojence (Francie, hlavní křesťanský rival Habsburků, účast odmítla). A na druhé straně, že to nebylo vítězství nad muslimy, ale nad osmanskou říší, což byl na konci 17. století multinárodní a nábožensky pestrý celek, ve kterém až do konce 15. století dokonce muslimové tvořili menšinu. V říši Osmanů žilo mnoho Židů, kteří tam našli nový domov po vyhnání ze Španělska a Portugalska za křesťanských veličenstev Ferdinanda a Isabely.

A především velké množství křesťanů, z velké většiny pravoslavných. Ti sice v říši ovládané muslimy byli podrobeni různým omezením, například nesměli jezdit na koni, aby neshlíželi na muslimy z výšky, nebo nosit zbraně. Pořád na tom ale byli lépe než pravoslavní křesťané v habsburské říši, mohli se totiž ke svému vyznání veřejně hlásit a konat bohoslužby. Pro srovnání, v habsburské monarchii se ani po tolerančních patentech Josefa II. z let 1781-1782, tedy sto let po bitvě u Vídně, nemohli pravoslavní sdružovat do církevních společenství.

To vše je již poměrně dávná historie a při dnešním připomínání oné bitvy skutečně nejde o poznání vlastní minulosti. Spíš je to pro některé příležitost upozornit na nebezpečí, které hrozí Evropě ze strany muslimů, a dodat si tak trochu odvahy připomínkou letitého vítězství. Takové připomínání, pochopitelně, nemůže přinést žádnou konkrétní nápovědu, jak si vést v dnešním konfliktu, protože je to konflikt zcela jiného druhu a i sama Evropa je zcela jiná než na konci 17. století.

Jako varování před tím, že muslimové chtějí dobýt Evropu, bylo v českých médiích vyloženo nedělní kázání vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna. Ve skutečnosti byla jádrem Schönbornova kázání spíš zevrubná kritika Evropy, která to podle něj po všech stránkách přivedla zu grunde, zdá se, že je u konce se silami a je otázka, zda se jí znovu dostane záchrany jako onehdy před 333 lety.

Drobné bitvy kultur a mentalit

Ve Vídni jsem strávil několik dnů na začátku září a shodou okolností mě téma střetání s islámem provázelo po celý pobyt. Několikrát jsem narazil na hranice své tolerance, a bylo to velmi poučné, i když poměrně nepříjemné. Jako milovník botanických zahrad jsem nemohl vynechat nádherný velký Palmenhaus v schönbrunnských zahradách. Ticho skleníku, doplňované nahranými zvuky pralesa, ticho až náboženského rozměru, najednou poměrně brutálně narušila muslimská rodina se dvěma dětmi.

Ty, jak je dnes (nejen) u dětí napříč světem a kulturami zvykem, se nemohly odtrhnout od mobilů. Z nich se ovšem hodně nahlas a pořád linuly zvuky připomínající míchanici volání muezzina a techno hudby, zvuky pro moje uši jednoduše odporné. A tak nějak znesvěcující dané místo a jedinečnou chvíli. Naštěstí jsem mohl uprchnout do jiné ze tří oddělených částí skleníku.

↗

Tolerance neznamená smířit se bezpodmínečně se vším a přijmout automaticky všechno, v tomto případě představu, že ženy v nikábech či burkách se stanou něčím běžným. Foto news.com.au

Podobnou zkušenost jsem pak měl ve vlaku cestou zpátky do Prahy, kde jedna muslimská rodina s malými dětmi dokázala zvukově naplnit celý vagon a přiměla některé jiné cestující k tomu odejít do jiné části vlaku. Poznámky, které tito odcházející cestující i někteří jiní pronášeli, dávaly tušit, že tu opravdu jde o střet kultur, nebo přinejmenším o střet mentalit a způsobů chování. Ze svého místa jsem neodešel, pozoroval jsem živé chlapečky jak pobíhají vagonem a přemýšlel o tom, jaká je adekvátní reakce v podobných situacích.

Napadlo mě, že jsem ve skleníku mohl být odvážnější a slušně, ale důrazně požádat onu rodinu, aby hlučné mobily ztlumili. A bylo by to nejen kurážnější, ale vlastně i tolerantnější. Tolerance asi těžko znamená utíkat před něčím, co je nepříjemné, tam, kde se to až tak moc neprojevuje. A rozhodně je prospěšnější pro vzájemné soužití dávat své názory a přání najevo, dát najevo i to, že se mi něco na chování toho druhého nelíbí, než se mlčky obcházet a něco si myslet.

Tolerance neznamená smířit se se vším

Asi nejtěžší zkoušku pro moje pojetí tolerance mi ale připravilo letmé setkání na rušném vídeňském nákupním bulváru. Proti mně najednou šla dvojice s kočárkem, pán vypadal zcela běžně, ovšem paní měla na sobě černý nikáb pouze se škvírou pro oči, a k dovršení symbolické hrůzy vedl od kočárku k její ruce či pasu (už si přesně nepamatuji) skutečný řetěz či řetízek.

Tento detail, který sám o sobě zřejmě nic negativního neznamenal, jen dovršil obraz uzavřené, uvězněné a spoutané ženy. Uznávám samozřejmě, že nevím, co se oné paní honilo v hlavě, a zda své vzezření naopak nepovažuje za výraz vlastní důstojnosti, svobody a bezpečí.

Uvědomil jsem si při tom dvě věci. Zaprvé to, že osobně skutečně nemohu a nemusím přijímat ani tolerovat takovou náboženskou ideologii, která nutí ženy buď k tomu, aby zůstávaly uzavřené doma, nebo k tomu, aby mimo dům vždy zahalovaly celou svou tvář a postavu. Takovou ideologii, ať už se vyjadřuje jakýmkoli náboženským jazykem, mohu naopak zcela svobodně a netolerantně odmítnout.

A zadruhé jsem si uvědomil, že nemusím sám sebe přesvědčovat o tom, že tolerance znamená smířit se se vším a přijmout všechno, v tomto případě představu, že ženy v nikábech či burkách se stanou něčím běžným a budu je potkávat nejen ve Vídni, ale i v Praze, Brně nebo Táboře.

Nedávno vzbudil zde na DR diskusi výrok premiéra Sobotky, že by si nepřál, aby v České republice vznikla silná muslimská komunita. Myslím, že opravdu není výrazem islamofobie přát si, aby u nás velké přistěhovalecké komunity, uzavírající se často do sebe a představující z mnoha stran problém, nevznikly ani v budoucnu.

A už vůbec to samozřejmě nevylučuje tolerantní přístup k těm muslimům, kteří už u nás žijí. Tolerantní ve smyslu vědomý si svých vlastních preferencí a schopný je nenásilným, ale důrazným způsobem dávat najevo. Taková tolerance se snad může dobře snášet s otevřeností a přijímáním jinakosti, ovšem ne nutně s takovým přijímáním, které vždy ustupuje a v každé situaci obviňuje sebe sama.

Napsáno s prosbou o shovívavost vůči těm, kdo podobné situace, které jsou popsány v tomto článku, i mnohem vážnější zažívají denně...