Bitvy o Vídeň

Filip Outrata

Připomínání dávných vítězství nad muslimy Evropanům nijak nepomůže ve skutečných bojích dneška, ať se vedou s radikálním pojetím islámu nebo s vlastním pojetím tolerance.

V těchto dnech si Evropa, nebo přinejmenším ta její část, která se někdy nazývá Evropou střední a v minulosti byla převážně součástí Rakouska-Uherska, připomíná výročí 333 let od porážky tureckých vojsk u Vídně. Výročí je to jistě významné, pozoruhodné však je, jakým způsobem je tato událost líčena. „Evropa“ porazila „muslimy“, mohli jsme se například dočíst v článku na webu televize Nova.

V podobných textech asi o historickou přesnost opravdu nejde, ale přece jen by asi neškodilo upřesnění, že nešlo o celou Evropu, ale jen o Habsburky a jejich spojence (Francie, hlavní křesťanský rival Habsburků, účast odmítla). A na druhé straně, že to nebylo vítězství nad muslimy, ale nad osmanskou říší, což byl na konci 17. století multinárodní a nábožensky pestrý celek, ve kterém až do konce 15. století dokonce muslimové tvořili menšinu. V říši Osmanů žilo mnoho Židů, kteří tam našli nový domov po vyhnání ze Španělska a Portugalska za křesťanských veličenstev Ferdinanda a Isabely.

A především velké množství křesťanů, z velké většiny pravoslavných. Ti sice v říši ovládané muslimy byli podrobeni různým omezením, například nesměli jezdit na koni, aby neshlíželi na muslimy z výšky, nebo nosit zbraně. Pořád na tom ale byli lépe než pravoslavní křesťané v habsburské říši, mohli se totiž ke svému vyznání veřejně hlásit a konat bohoslužby. Pro srovnání, v habsburské monarchii se ani po tolerančních patentech Josefa II. z let 1781-1782, tedy sto let po bitvě u Vídně, nemohli pravoslavní sdružovat do církevních společenství.

To vše je již poměrně dávná historie a při dnešním připomínání oné bitvy skutečně nejde o poznání vlastní minulosti. Spíš je to pro některé příležitost upozornit na nebezpečí, které hrozí Evropě ze strany muslimů, a dodat si tak trochu odvahy připomínkou letitého vítězství. Takové připomínání, pochopitelně, nemůže přinést žádnou konkrétní nápovědu, jak si vést v dnešním konfliktu, protože je to konflikt zcela jiného druhu a i sama Evropa je zcela jiná než na konci 17. století.

Jako varování před tím, že muslimové chtějí dobýt Evropu, bylo v českých médiích vyloženo nedělní kázání vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna. Ve skutečnosti byla jádrem Schönbornova kázání spíš zevrubná kritika Evropy, která to podle něj po všech stránkách přivedla zu grunde, zdá se, že je u konce se silami a je otázka, zda se jí znovu dostane záchrany jako onehdy před 333 lety.

Drobné bitvy kultur a mentalit

Ve Vídni jsem strávil několik dnů na začátku září a shodou okolností mě téma střetání s islámem provázelo po celý pobyt. Několikrát jsem narazil na hranice své tolerance, a bylo to velmi poučné, i když poměrně nepříjemné. Jako milovník botanických zahrad jsem nemohl vynechat nádherný velký Palmenhaus v schönbrunnských zahradách. Ticho skleníku, doplňované nahranými zvuky pralesa, ticho až náboženského rozměru, najednou poměrně brutálně narušila muslimská rodina se dvěma dětmi.

Ty, jak je dnes (nejen) u dětí napříč světem a kulturami zvykem, se nemohly odtrhnout od mobilů. Z nich se ovšem hodně nahlas a pořád linuly zvuky připomínající míchanici volání muezzina a techno hudby, zvuky pro moje uši jednoduše odporné. A tak nějak znesvěcující dané místo a jedinečnou chvíli. Naštěstí jsem mohl uprchnout do jiné ze tří oddělených částí skleníku.

Tolerance neznamená smířit se bezpodmínečně se vším a přijmout automaticky všechno, v tomto případě představu, že ženy v nikábech či burkách se stanou něčím běžným. Foto news.com.au

Podobnou zkušenost jsem pak měl ve vlaku cestou zpátky do Prahy, kde jedna muslimská rodina s malými dětmi dokázala zvukově naplnit celý vagon a přiměla některé jiné cestující k tomu odejít do jiné části vlaku. Poznámky, které tito odcházející cestující i někteří jiní pronášeli, dávaly tušit, že tu opravdu jde o střet kultur, nebo přinejmenším o střet mentalit a způsobů chování. Ze svého místa jsem neodešel, pozoroval jsem živé chlapečky jak pobíhají vagonem a přemýšlel o tom, jaká je adekvátní reakce v podobných situacích.

Napadlo mě, že jsem ve skleníku mohl být odvážnější a slušně, ale důrazně požádat onu rodinu, aby hlučné mobily ztlumili. A bylo by to nejen kurážnější, ale vlastně i tolerantnější. Tolerance asi těžko znamená utíkat před něčím, co je nepříjemné, tam, kde se to až tak moc neprojevuje. A rozhodně je prospěšnější pro vzájemné soužití dávat své názory a přání najevo, dát najevo i to, že se mi něco na chování toho druhého nelíbí, než se mlčky obcházet a něco si myslet.

Tolerance neznamená smířit se se vším

Asi nejtěžší zkoušku pro moje pojetí tolerance mi ale připravilo letmé setkání na rušném vídeňském nákupním bulváru. Proti mně najednou šla dvojice s kočárkem, pán vypadal zcela běžně, ovšem paní měla na sobě černý nikáb pouze se škvírou pro oči, a k dovršení symbolické hrůzy vedl od kočárku k její ruce či pasu (už si přesně nepamatuji) skutečný řetěz či řetízek.

Tento detail, který sám o sobě zřejmě nic negativního neznamenal, jen dovršil obraz uzavřené, uvězněné a spoutané ženy. Uznávám samozřejmě, že nevím, co se oné paní honilo v hlavě, a zda své vzezření naopak nepovažuje za výraz vlastní důstojnosti, svobody a bezpečí.

Uvědomil jsem si při tom dvě věci. Zaprvé to, že osobně skutečně nemohu a nemusím přijímat ani tolerovat takovou náboženskou ideologii, která nutí ženy buď k tomu, aby zůstávaly uzavřené doma, nebo k tomu, aby mimo dům vždy zahalovaly celou svou tvář a postavu. Takovou ideologii, ať už se vyjadřuje jakýmkoli náboženským jazykem, mohu naopak zcela svobodně a netolerantně odmítnout.

A zadruhé jsem si uvědomil, že nemusím sám sebe přesvědčovat o tom, že tolerance znamená smířit se se vším a přijmout všechno, v tomto případě představu, že ženy v nikábech či burkách se stanou něčím běžným a budu je potkávat nejen ve Vídni, ale i v Praze, Brně nebo Táboře.

Nedávno vzbudil zde na DR diskusi výrok premiéra Sobotky, že by si nepřál, aby v České republice vznikla silná muslimská komunita. Myslím, že opravdu není výrazem islamofobie přát si, aby u nás velké přistěhovalecké komunity, uzavírající se často do sebe a představující z mnoha stran problém, nevznikly ani v budoucnu.

A už vůbec to samozřejmě nevylučuje tolerantní přístup k těm muslimům, kteří už u nás žijí. Tolerantní ve smyslu vědomý si svých vlastních preferencí a schopný je nenásilným, ale důrazným způsobem dávat najevo. Taková tolerance se snad může dobře snášet s otevřeností a přijímáním jinakosti, ovšem ne nutně s takovým přijímáním, které vždy ustupuje a v každé situaci obviňuje sebe sama.

Napsáno s prosbou o shovívavost vůči těm, kdo podobné situace, které jsou popsány v tomto článku, i mnohem vážnější zažívají denně...

    Diskuse (53 příspěvků)
    September 14, 2016 v 14.30
    Shodou okolností jsem byl ve Vídni minulou sobotu,
    takže mohu dosvědčit, že potkat tam zcela zahalené muslimky je naprosto běžné. Snad patří k jejich podrobenosti v islámu i to, že mívají početné množství dětí. Je to takový stroj na rodění. V čemž asi naše sufražetky spatřují vrchol ženské emancipace, neboť bojují za právo muslimek být takto podrobeny.
    S tím hlučným chováním je to rovněž tak. To nejsou hosté na návštěvě, to jsou dobyvatelé na porobeném území. Proč by se tak ale nechovali, když po nich nikdo nechce, aby dodržovali naše normy? Nedej bože, aby to vůbec někdo zkusil! Okamžitě ven s ním z Evropy!
    Nejde mi do hlavy, jakým způsobem se těm retardovaným altruistům podařilo obsadit velení Evropy. Vždyť většina lidí smýšlí, i přes masívní brainwashing, úplně jinak.
    JV
    September 15, 2016 v 7.35
    Jaký metr na menšinu, takový metr na většinu...
    K zážitkům pana Outraty ve Vídni, bych dodal jen tolik:

    1) Každý příslušník nějaké menšiny (lhostejno, jak je menšina definována, jestli barvou kůže, řečí, náboženstvím, oblečením, také věkem atd.) tuto menšinu v rámci většiny vždycky reprezentuje. Jinak též řečeno, příslušník většiny má vždy nutkání neblahé jevy příslušníka menšiny generalizovat a vnímat je jako společný znak celé menšiny.

    2) Každý příslušník většiny má vždy nutkání neblahé jevy, které vidí u příslušníků své většiny, negeneralizovat. Jinak řečeno, to, co se mu nelíbí na příslušnících vlastní většiny, má tendenci vnímat jako problém jednotlivců, nikoliv jako problém celku, tedy většiny.

    Tím nechci zkušenost pana Outraty nikterak zpochybňovat.

    Jenom si nemohu neuvědomovat stejné zkušenosti, které jsem nesčetněkrát prožil a prožívám v rámci české společnosti. Např. včera v metru, když osmileté děti, které seděly a hrály si hry na mobilech, nebyly schopné pustit sednout asi osmdesátiletého dědu, který nad nimi stál. Čemu bychom asi my, většina Čechů, tuto lhostejnost dětí vůči starému člověku připisovali, kdyby ty děti byly Romové, nebo by byly oblečeny po muslimsku, že?

    Jiří Vyleťal
    September 15, 2016 v 8.29
    Já myslím, že to je ještě trochu jinak. Když dnes mládež v dopravním prostředku nepustí sednout ani ty nejstarší cestující, většina dospělých si toho ani nevšimne.
    Morální pravidla podléhají erozi.
    MP
    September 15, 2016 v 10.42
    Klobouk dolu
    Popsat takhle odvážně vlastní předsudky, přiznat si, že mi hlučící děti ve veřejných prostorách -- ač přitom autor výslovně zdůrazní, že si je vědom, že je to "u dětí napříč světem a kulturami zvykem" -- vadí, protože jsou zrovna z muslimské rodiny a odvahu v duchu odmítnout být tolerantní jako návštěvník v cizím městě k oděvním zvyklostem rodiny, která tam na rozdíl od něj žije.
    A suchý styl, se kterýmtuhle karikaturu sebe sama líčí.
    September 15, 2016 v 11.30
    To si autor dovolil dost!
    Přitom jen podcenil nevýhodu v tom, že psaným se nedá dobře vyjádřit intenzita a způsob rušení ve veřejném prostoru.
    Rakouské děti oproti našim více rozjívené, více hlučné. Kam se ale hrabou na děti přistěhovalců! Ty neberou ohled na veřejnost žádný. A od rodičů se jim napomenutí nedostane.
    Ataky na autora, který na odlišnost upozornil, není jeho karikaturou, ale spíše těch, co se hned slétli. Vždyť oděvní zvyklost by mohla být tolerována v Bagdádu, ve Vídni je už k pozastavení, když tam někdo nosí oděv vymyslený pro poušť. Pokud nechceme rovnou přiznat, že se jedná o uniformu islámu. A asi ne umírněného.
    Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Nepřipustit, že islám je nebezpečím pro demokracii, že ve Francii je desetisíc potencionálních islámských teroristů, že 75 % vězňů tam je muslimů, prostě zatloukat a zatloukat!
    Z retardovaného altruismu, za třicet stříbrných /či wahhabistických?/, ale hlavně zatloukat.
    Ovšem ta forma - vy zase bijete černochy - ta nemá chybu.
    September 15, 2016 v 11.55
    Jestlipak ty české děti, které nepustily sednout v metru seniora,
    mají také svůj "kontakt", který jim radí, jak zabít co nejvíce Evropanů, jako mají ty muslimské? https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/414747-chci-prijit-dnes-v-noci-do-raje-v-nemecku-zverejnili-komunikaci-teroristu.html. Chtělo by to hned něco podobného najít. Tak do toho!
    Mimochodem, neznělo právě zde a to velmi razantně, jak je nepřípustné připisovat právě tyto ataky, ataky prý "duševně nemocných, osamocených jedinců" muslimskému terorismu?
    Se divím, že ti falešní proroci už nedají pokoj. Nemají snad tušení, jak vypadají o očích většinové veřejnosti?
    PK
    September 15, 2016 v 11.58
    Naštěstí "tato země je vaše", pane Ševčíku
    K čemuž vám upřímně blahopřeju.
    September 15, 2016 v 12.25
    podstatné a nepodsatné
    já nemusím koprovku a dechovku - ale nedovedu si představit že bych pěl bojové písně k těm co jejich konzumací a podobnými kulturními zvyklostmi ruší mé kruhy.
    Nevychovanost je v podsatě jev universální ..netřeba ji vztahovat k tomu či onomu etniku. Stejně jako fanatismus neřku-li riziko teroristického aktu (viz různí separatisté bílí, žlutí či jiní).
    Hlučící děti stejně jako zvuky nějaké dechovky (nebo odér z kuchyně kde se klohní nelibá krmě) snad nejsou takovým ohrožením - což si ostatně myslím i o šátku, burkini plavkách a podobných nepodstatných blbostech.
    Co naopak je podstatné, je ghetoizace našich životů - a to platí i pro ghetta kde by žili naši občanů - ono stát se tzv. nepřizpůsobivýmse mlže stát čechovi jako poleno.
    JN
    September 15, 2016 v 12.27
    Vzpomínám si, že v první polovině 90. let (v období války v bývalé Jugoslávii) měli muslimové v ČR poměrně značné sympatie veřejnosti..
    V té první polovině 90. let jsem jednou šel rušnou Vodičkovou ulicí v Praze, proti mě jakési dvě muslimky v tradičním úboru, kterých jsem si však ani moc nevšímal. I v té době bylo totiž v centru Prahy celkem běžné potkávat lidi z různých koutů světa. Ze zadumání mě však vytrhlo, když mě ty muslimky pozdravily a začaly se ke mně hlásit. Pak jsem je konečně poznal, kdysi dávno předtím jsme se totiž často vídávali. Byly to obě Češky (jak poleno). Tehdy se staly muslimkami ze sympatií a ze solidarity.

    Domnívám se, že s tou islamofobií i "islamofobií" je to poněkud komplikovanější. V některých případech jde spíše o možná příliš zobecněnou, ale přesto zkušenost.

    Někteří lidé ji naopak řadí mezi rasismus a domnívají se, že "ti lepší z nás" už ji rozumově překonali.
    JN
    September 15, 2016 v 12.34
    Pane Profante, člověk nemusí mít žádné předsudky, a přesto mu může být určité chování nepříjemné.
    Odpočíval jsem kdysi po náročné krkonošské túře na lavičce před kostelem ve Svobodě nad Úpou. Seděl jsem tam už asi čtvrt hodiny, objemný batoh položený vedle sebe, když náhle odněkud přišla romská rodina a žádala mě, abych jim lavičku uvolnil. Okolo byly i jiné volné lavičky, přesto jsem však vzal z lavičky svůj těžký batoh a položil si ho na kolena, abych zbytek lavičky uvolnil. Romové si přisedli a začali mě fyzicky (svými zadky) i slovně (nadávkami) z lavičky vytlačovat. Uznal jsem, že jsou v přesile, dal jsem si batoh na záda a odešel. Neměl jsem už žádnou chuť využít volných míst na lavičkách v bezprostřední blízkosti. Jen jsem se ještě na odchodu otočil a viděl jsem, že začínají obědvat.

    V mém diskusním příspěvku je samozřejmě nekorektně uvedena národnost oněch osob.
    + Další komentáře